Poté, co se náš syn oženil, už nás nechce navštěvovat. Teď je stále jen u své tchyně. Ona má pořád nějakou akutní potřebu pomoci. Nedovedu si dost dobře představit, jak vůbec žila, než se její dcera provdala za našeho syna.
Náš syn je ženatý už více než dva roky. Když jsme my měli svatbu, děti začaly žít odděleně, v bytě, který jsme koupili synovi, když šel na vysokou školu. Od malička u nás doma syn vždy měl naši podporu a byl obklopen porozuměním. Ještě dřív než se oženil, bydlel samostatně, jeho byt byl kousek od jeho zaměstnání.
Nemůžu říct, že bych neměla ráda svou snachu, tehdy mi však připadala, že prostě není dost dospělá pro partnerský život, ačkoli syn je jen o dva roky starší. Snacha se chovala často jak malé dítě, někdy dokonce byla i rozmazlená. Syn je tolik laskavý a stále jsem přemýšlela, jak zvládne s tímto dítětem život.
Když jsem poznala ji a její maminku, pochopila jsem, kdo to vlastně jsou. Tchyně našeho syna je stejně stará jako já, ale chová se jako holčička. Možná jste taky někdy potkali lidi, kteří i ve stáří působí dětsky, infantilně a bezmocně? Takový člověk je naprosto závislý. Když její dcera měla svatbu, byla už šestkrát rozvedená.
Neměly jsme společné témata; ona žila ve vlastním světě, ale nenutila se nám. Naše komunikace byla jen o tom, že jsme si navzájem slušně popřály u svatby, nic víc.
První varovné signály přišly už před svatbou, kdy snacha vodila syna pořád k mamince: jednou tekla baterie, jindy bylo potřeba vyměnit zásuvku, jednou spadla polička v kuchyni. Poprvé jsem nad tím mávla rukou: ženská domácnost, bez mužské ruky, tak ať má pomoc.
Za nějaký čas však poruch v bytě tchyně nepřibývalo, naopak syn tam chodil víc a víc, k nám už téměř nechodil, vždy jen říkal, že jedou se ženou k její mamince řešit nějaký problém. Dokonce začali slavit všechny svátky u tchyně, doma jsme zůstali jen já, můj muž a babička.
Bylo mi smutno, když syn přestal chodit na rodinné oslavy, ale ještě horší bylo, když začal ignorovat naše prosby o pomoc.
V té době jsme koupili novou lednici a poprosili jsme syna, aby nám ji pomohl přinést domů. Nejdříve souhlasil, ale pak zavolal, že nemůže, protože se chystají s manželkou znovu k tchyni tentokrát prý protéká pračka.
Když mu manželka telefonovala, slyšela, jak snacha říká: To si tvoji rodiče nemohli najmout stěhovací firmu? Syn přeci jen přišel, ale byl rozzlobený.
Táto, nemohl jsi si objednat stěhováky? Teď to musím tahat já!
Přestalo mě to bavit a ptala jsem se, proč si tchyně nezavolá opraváře sama? Možná žije v nějakém jiném světě, kde opraváři nejsou? Syn tvrdil, že ona potřebuje pomoc, protože všude se prý podvádí a za opravy bere peníze, ale nic neopraví.
Tehdy můj muž už nevydržel a řekl, že tchyně je možná k ničemu pokud jde o elektroniku, zato je skvělá ovčák, protože bravurně vede jednu ovci. Syn se hned urazil a odešel. Do té hádky jsem vůbec nezasáhla, měla jsem pocit, že manžel má pravdu nové příbuzné se synovi pověsily na krk; on pořád pro ně něco instaluje a opravuje, pro nás už nemá čas, cestu domů zapomněl.
Od té doby spolu syn a jeho otec nemluvili už dvě týdny. Otec odmítá být tím, kdo se jako první omluví. Já se cítím rozpolceně, mezi dvěma mlýnskými kameny. Manžel má pravdu, ale mohl to synovi říct jemněji. Teď je syn dotčený a odmítá se s otcem vídat a já ho nechci ztratit kvůli takové hlouposti.
Manžel nechce synovi volat, syn oponuje, že začne komunikovat, až se mu otec omluví. V tomhle snu se dobře má jen tchyně.
