Pamatuji si, jak nám snacha vzala syna od rodiny.
Když se náš syn oženil, přestal nás navštěvovat. Teď je neustále u své tchyně. Vždy má prý něco akutního, co potřebuje hned zařídit. Nedokážu si ani představit, jak vůbec žila, dokud se její dcera neprovdala za našeho syna.
Syn je ženatý už přes dva roky. Po svatbě začali mladí bydlet zvlášť, v bytě, který jsme synovi koupili, když nastupoval na vysokou v Brně. Od dětství měl syn v naší rodině zázemí, podporu i pochopení. Ještě před svatbou bydlel sám, protože jeho nový byt byl kousek od zaměstnání.
Nemůžu říct, že bych snachu neměla ráda, spíš mi připadalo, že to děvče prostě ještě není dost vyzrálé na společný život, i když mezi ní a naším synem byl jen dvouletý rozdíl. Chovala se mnohdy dětinsky a často byla náladová a tvrdohlavá. Náš syn byl vždy laskavý a sama jsem si říkala, jak se asi vypořádá s takovým dítětem po svém boku.
Když jsem poznala i její matku, bylo mi ihned vše jasné. Tchyně našeho syna je sice stejně stará jako já, ale vystupuje jako malé děcko. Asi znáte ty lidi, kteří nikdy pořádně nedospějí, a jsou bezradní, když si mají sami poradit. V době, kdy se dcera vdávala, měla její matka už šestý rozvod za sebou.
Neměli jsme spolu nikdy moc co říct ona si žila svůj svět, ale aspoň se nám nevnucovala. Naše kontakty byly omezené na vzájemné blahopřání při svatbě a to bylo vše.
První náznaky problémů se objevily už před svatbou, když snacha pořád tahala našeho syna k její matce tu kvůli kapajícímu kohoutku, tu kvůli zásuvce, kterou bylo třeba spravit, nebo kvůli poličce v kuchyni. Zpočátku jsem to omlouvala: vždyť nikdy doma neměly mužskou ruku, tak synova pomoc je jistě vítaná.
Jenže časem těch domácích poruch u tchyně ve Znojmě neubývalo. Syn nás začal přehlížet a vysvětloval, že musejí jet k matce jeho ženy. Posléze začali slavit všechny svátky a narozeniny jen u tchyně, zatímco u nás zůstal jen já, manžel Jan a moje maminka.
To, že syn přestal chodit na naše rodinné oslavy, mě samozřejmě mrzelo, ale doopravdy mě zasáhlo, když nám začal odmítat pomoci. Pamatuji, jak jsme si s manželem pořídili novou lednici a prosili syna, jestli by nám ji nemohl pomoct přinést. Nejdříve souhlasil, ale pak volal, že musí s manželkou k její matce, tentokrát prý kvůli pračce, která teče.
Manžel mi pak povyprávěl, že když mu volal, slyšel snachu v pozadí říkat: A to si rodiče nemohli objednat stěhováky? Nakonec sice syn přijel, byl ale celou dobu podrážděný.
Tati, opravdu jste nemohli zaplatit firmu? Teď to musím dělat já!
Ztratila jsem už chuť ho do něčeho nutit proč si ta jeho tchyně také nezavolá řemeslníka? Nebo snad žije v jiném světě, kde takoví lidé neexistují? Syn tvrdil, že potřebuje pomoct, protože už se v Brně všude podvádí, berou peníze, ale oprava se nikdy nezkontroluje.
Tu už manžel nevydržel a poznamenal, že paní tchyně možná nerozumí elektrikářině ani spotřebičům, ale na vedení ovce by mohla být mistr. Syn se okamžitě urazil a odešel. Tehdy jsem se do hovoru nepletla, hlavně protože měl manžel pravdu nová rodina syna už mu je jen na krku. On je tam na všechno instalatér, opravář i nosič a na nás už si nenajde čas ani cestu.
Po téhle hádce syn s otcem dva týdny nepromluvil. Ani jeden z nich se nemá k prvnímu slovu. A já se cítím rozkročená mezi kovadlinou a kladivem: manžel má svým způsobem pravdu, jenže by si s tím synem mohl promluvit mírněji. Nyní syn trucuje a nechce ho ani vidět, a já nehodlám přijít o jediného syna kvůli takové hlouposti.
Manžel odmítá udělat první krok k usmíření a syn trvá na tom, že bez omluvy se s otcem bavit nebude. Jen ta tchyně si zatím žije v pohodě.
