To je tak krásné… zašeptala Libuše.
Ráda si v ranním šeru vychutnávala své kafe. Za oknem šuměla tmavomodrá mlha, a Karel ještě spal, stočený v peřinách jako pes při první zimě. V těch tichých chvílích se zdálo, že vše má své místo. Práce jistá. Byt útulný. Manžel spolehlivý. Co víc si přát ke štěstí?
Závidět nebylo co. Kamarádky si stěžovaly na žárlivé chlapy, křik kvůli ponožce na zemi. Karel nikdy nekontroloval její mobil, nikdy se neptal, kde je. Nenutil ji nic vysvětlovat. Prostě byl a to stačilo.
Libuško, nevidělalas moje klíče od sklepa? objevil se Karel v kuchyni, vlasy rozcuchané, jakoby právě vyšel z větru nad Sázavou.
Na poličce vedle dveří. Zase jdeš sousedovi na pomoc?
Jo, Roman má něco s autem. Prý nějakej problém s motorom.
Libuše nalila kávu do hrníčku a Karel si ji odnesl, jako by to dělali tisíc let. Vždycky někomu pomáhal kolegům se stěhováním, známým se záchodem, sousedům s klepajícím radiátorem. Můj rytíř, pomyslela si. Muž, co nedokáže projít kolem cizího trápení.
Poprvé ji okouzlily právě tyhle ruce, které jednou podaly těžkou tašku neznámé babičce do vchodu. Jiní jen odvrací pohled on ne.
Před třemi měsíci se pod ně nastěhovala nová sousedka. Nejprve tomu Libuše nevěnovala pozornost. Paneláky jsou přece jako řeky někdo přijde, jiný odplyne. Ale Stanislava byla žena, kterou přehlédnout nešlo.
Smála se na celý dům, podpatky cvakaly o schody i o půlnoci a byla slyšet, i když telefonovala z okna. Představ si, dneska mi přinesl chleba i mléko! Sám od sebe! křičela do telefonu.
Libuše se s ní střetla u schránek a usmála se ze slušnosti. Stanislava zářila. To zvláštní ranní zamilování bylo přímo hmatatelné.
Nový nápadník? zeptala se Libuše.
Ale kdeže, ne tak docela nový. Ale je úžasně pozorný! Každou drobnost vyřeší opraví kapající kohoutek, zastaví blikající pojistky, zařídí platbu za elektřinu!
Máte štěstí.
Jen to ne! Akorát je ženatý. Ale to je jen razítko v občance, ne? Důležité je, že s ním mi je dobře.
Nahoru šla Libuše s podivným pocitem. Nebyla to žárlivost ani závist, spíš cosi zubatého.
Nasledující týdny se Stanislava objevovala všude jakoby čekala na Libuši, aby s ní mohla sdílet další ódu na svého rytíře.
Pořád mě zpovídá, jak mi je. Nosí mi léky, když marodím. I v noci najde otevřenou lékárnu!
Prý být potřebný je smysl jeho života
Libuší projelo zamrazení. Být potřebný to je smysl jeho života. Přesně tak to říkal Karel, na jejich výročí, když vysvětloval, proč se tak často zdržuje, když pomáhá sousedce jeho matky s bramborami.
Náhoda. Kolik je mužů posedlých zachraňováním? Ale drobnosti se kupily. Překvapení tašky s nákupem, vyhrnuté rukávy opraváře. Libuše se to snažila zahnat. Předsudek, paranoia. Nemůže přece podezřívat muže kvůli řečem cizí ženy.
Ale pak se Karel změnil. Ne zčistajasna, potichu. Začal odcházet jen na chvíli a vracel se po hodině. Telefon nosil i do koupelny. Odpovědi byly krátké, podrážděné.
Kam jdeš?
Mám zařizování.
Jaké?
Libušo, co je to za výslech?
Ale v očích měl jakousi divnou radost, která doma chyběla, jako by sbíral štěstí někde jinde, kde byl opravdu potřebný
Jednou večer si vzal bundu.
Mám pomoct kolegovi s papíry.
V devět večer?
Pracuje ve dne, jindy čas nemá.
Libuše neříkala nic. Dívala se oknem, ale Karel se neobjevil venku. Oblékla kabát, sešla dolů ke známým dveřím.
Stiskla zvonek. Nepromýšlela otázky, nesepsala výčitky. Prostě čekala.
Dveře se okamžitě otevřely jako by ji už někdo vyhlížel. Stanislava tam stála v krátkém saténovém županu s vínovou sklenkou v ruce a úsměv jí najednou ztuhl. Za ní, polonahý a ještě mokrý po sprše, stál Karel. Pohodlně rozvalený, jako doma.
Pohledy se střetly. Karel znejistěl, otevřel ústa, ztuhl. Stanislava pokrčila rameny lenivě, bez trapnosti.
Libuše se otočila a šla zpět do schodů. Za zády zašustily pantofle a Karel zaryčeně volal: Libuško, počkej, já ti to. Ale doma už ho nečekala
A ráno dorazila Vilma. Libuši to ani nepřekvapilo. Samozřejmě, maminka už má vlastní verzi událostí.
Libuško, dcerko, co to vyvádíš? Vilma usedla v kuchyni. Muži jsou jak kluci. Potřebují důkaz hrdinství! Ta sousedka tě prostě potřebovala. Karla to táhlo pomáhat.
Nemohl minout ani její postel, to chcete říct?
Vilma se ošila, jako by slyšela sprosté slovo.
Nepřekrucuj to. Karel je dobrý muž. Jen se nechal strhnout. Není to tragédie. Můj nebožtík taky někdy mávla rukou. Rodina je to hlavní! Vydrž. Ty jsi chytrá, Libuško. Nehádej život kvůli hlouposti.
Dívala se na tu ženu a viděla v ní všechno, čeho se bála stát přizpůsobivou, snaživě trpící, skloněnou před iluzí společného štěstí.
Děkuji za návštěvu, Vilmo. Teď chci být sama.
Odešla, uražená, naposledy si brblajíc o té vaší generaci, co už neumí odpouštět.
Večer se Karel vrátil. Opatrně proklouzl bytem, díval se vině do očí, pokusil se chytit ji za ruku.
Libuško, to není, jak myslíš. Ona jen potřebovala opravit kohoutek nějak jsme si začali povídat, byla tak sama
Byl jsi bez trička.
Polil jsem se! Při opravě! Dala mi něco na převlečení, a tys najednou stála ve dveřích
Libuše si uvědomila, jak nepřesvědčivý jeho hlas zní. Svá slova v něm klopýtala, každé gesto prozrazovalo strach.
Kdyby kdyby i něco bylo to přece nic neznamená! Tebe miluju. Ona je jen takové dobrodružství. Hloupost.
Sedl si vedle. Natáhl ruku, chtěl obejmout.
Zapomeneme na to, jo? Už tam nepůjdu. Přísahám. Už mě i celkem štve. Pořád něco chce, pořád fňuká
A právě v tu chvíli to Libuši došlo. Není to lítost, co ho sžírá. Jen strach ztratit pohodlí. Strach, že bude s někým, kdo doopravdy potřebuje, ne jen hraje ženu ve svátečním příběhu.
Podám žádost o rozvod, řekla prostě. Jako by oznámila, že vypnula žehličku.
Cože? Libuško, ty ses zbláznila! Kvůli jedné chybě?
Odešla do ložnice, otevřela tašku a začala balit dokumenty.
Za dva měsíce byl rozvod hotový. Karel šel ke Stanislavě, která jej objala s otevřenou náručí. Brzy se však náruč proměnila v seznamy: opravit, koupit, vyřešit, pomoci.
Libuše se to dozvídala mimoděk, od známých. Pokyvovala hlavou. Každý dostane, co si zaslouží.
Ona sama si pronajala maličký byt na druhém konci Prahy. Každé ráno pila kávu v tichu. Nikdo nehledal klíče od sklepa. Nikdo se nevytrácel na chvíli a nevracel s cizím parfémem. Nikdo ji nenutil být trpělivá a pohodlná.
Zvláštní čekala bolest, stesk, prázdnotu. Ale přišlo něco jiného: lehkost. Jako když po letech shodíte těžký kabát.
Poprvé patřila jen sama sobě. A to bylo lepší než jakákoli jistota.
