Jacku, nepočítej ty vrány! Příběh jezlivého zrzavého psa na žluté autobusové zastávce u pražského …

Jáchyme, už zas nepočítej ty vrány!
Už několik dní Jáchym odmítal jídlo, co mu nosila Ludmila:
No tak, miláčku, to jsou úplně stejné karbanátky, jaké ti kupoval pan Karel Novotný. Teď tu není Nečekej ho, Ludmila pokrčila rameny.
Divná scéna… Na dlouhé žluté zastávce se všichni dělníci ze Škodovky semkli k jedné straně.
Na druhém konci si lebedil zrzavý huňatý pes s rozcuchanou srstí, který se rozvaloval před lavicí
Jáchymovi byly už skoro čtyři roky a znal život jako své čtyři tlapy. Každý den trávil na autobusové zastávce u paneláku za fabrikou. Za fabrikou bylo pole. Nic zajímavého Jáchym tam zašel už několikrát.
Jak se z něj stal Jáchym, to už sám nevěděl. Říkalo mu tak pár mladých žen z internátu. Z lítosti nad jeho životem mu nosily zbytky, ostatní lidé se Jáchymovi spíš vyhýbali.
Jáchym se na lidi nedíval smutně, nezametl přátelsky ocasem…
Byl úplně jiný. Na tři roky vypadal jako mrzutý stařík, kterému vadí celý svět. Lidi si sám odháněl svým povahou.
Co se dá o lidech povědět dobrého? O většině? Vůbec nic! Dvě ženy, které ho krmily, ty z většiny vynechával.
Jáchym lidi neměl rád, vrány taky ne, s pohrdáním koukal na vrabce, kteří švitořili a cákali se v kalužích.
Když je pes malý štěně, naivně věří, že každý přijde a chce si s ním hrát to však brzy přejde. Jáchym tuhle dobu dávno za sebou.
Podle jeho psí logiky, lidé dělali stejné protivné zvuky jako vrány. Na zastávkách se hádali, odstrkovali se psa vyháněli, měl si hledět svého.
Za co je má mít rád? Ani nemá cenu hledat odpověď…
A s vranami byla jiná starost. Ty drzounky mu braly i ty poslední zbytky, které mu internát donesl.
Jáchym na vrány vyjížděl. Ptáci uletěli, pak se dohodli a zase se vrátili, nehodlali se vzdát bez boje.
Tak probíhal den. Počítal vrány, nadával jim, štěkal na dvounohé
Na žluté zastávce se přece jen žilo slušně. Palác to nebyl, ale před větrem a deštěm se schovat dalo. Ve vedru byl stín jen těch lidí bylo někdy moc…
Hele, rozvalil ses tu jak baron! Pustíš mě k lavičce? něčí botka přerušila psí zdřímnutí.
Jáchym otevřel oči. Botka chtěla překročit jeho tlapu, ale majitel zastávky rozhodl jinak:
Chceš se prát? Tak pojď!
Jáchym vyskočil. Botka zápasila a snažila se odejít, ale přijel autobus.
Nejvíc Jáchyma rozčilovalo, když lidi naskakovali do číhajícího autobusu. Hodně z nich mu tak uteklo.
Ale botka zůstala ležet osamocená na zastávce.
To ti patří! pomyslel si Jáchym, spokojený s výsledkem boje. Vítězstvím si vychutnal botku obkousal ze všech stran a s hrdostí ji odnesl za odpadkový koš.
Terezo, jdi dál od toho bláznivého psa, blondýna popotáhla kamarádku.
Šílený pes, nikdo s ním nic neudělá, přitakal muž s cigaretou.
Nedopalek letěl vedle koše a málem trefil Jáchyma. Pes opět musel hlasitě zaštěkat. Muž zanadával a odešel na druhý konec zastávky
*****
Druhý den Jáchym znovu potkal pána od boty. Tentokrát měl s sebou někoho dalšího.
Tam, máte ho! prst botky zuřivě ukazoval na Jáchyma, stojíc co nejdál. Tohle je ten agresivní pes! Udělejte s ním něco!
Co jako? krčil rameny druhý muž. Nejste první, kdo si stěžuje. Ale v Plzni žádnou odchytovou službu nemáme.
Botka schoval prst a začal máchat rukama a brebentit, jak straka. Jáchym si je napjatě prohlížel.
Nakonec se i druhý začal rozčilovat. Jáchym se na ně spokojeně díval. Krásný pohled!
Ale vy jste přece vrátný! rozohnil se botka, hlas v sobě dusil spravedlivé rozhořčení.
Jáchym ani neotevřel tlamu. Heh, lidi řvou jeden na druhého! To je lepší než vraní bitka o šroubek.
Majiteli botky se snad zdálo, že pes se samolibě usmál. Nemůže přece být možné!
Já hlídám internát, ne zastávku! vrátný zamířil zpět do budky. Ještě se otočil: Hoďte mu kost, nebude vás odhánět.
Opravdu to chtěl myslet dobře.
Výborně! A mám mu ještě nosit půlku karbanátků ze Škodovické jídelny? rejpnul majitel botky a s despektem pohlédl na Jáchyma: No ty potvoro, co mlčíš? Zaryčet ti už za to nestojím! Tebe aby člověk zamkl!
Potvora, jako by rozuměla, pomohla pánovi do autobusu jako při závodu na stovku.
Jáchym štěkal za odjíždějícím autobusem, a zarudlá tvář pana Karla Novotného se za zamlženým sklem ještě navíc pohoršovala…
Dalším setkání se nešlo vyhnout. Karel Novotný teprve nedávno dostal pozici zástupce výrobního ředitele ve fabrice.
Všechno bylo nové i ten zrzavý tulák u zastávky. A k tomu jeho auto v servisu. Každé ráno čekal nepřátelský štěkot. Čím ho ten špinavec tak nesnáší?!
Od toho dne jako by měl Jáchym pikle už jen na Karla Novotného. Všichni ostatní najednou přestali existovat.
Pes se nemohl dočkat, až přijede známý autobus a botka pana Karla vystoupí.
Rozhodl se poslechnout vrátného (už chtěl mít klid od posměšků dělníků) a koupil Jáchymovi v jídelně karbanátek.
Tady máš, vysypal pamlsek vedle zastávky a zkontroloval napjatě psa.
Jáchym už byl připraven botku zaštěkat až do autobusu, ale ten lákavý karbanátek voněl a přitahoval
Karbanátek zmizel tak rychle, jako by tam nikdy nebyl. Ještě chvíli vonělo na asfaltu, ale i to pomalu vyprchalo. Jáchym se olízl a podíval se vyčkávavě na člověka.
Ty už bys chtěl další? No tak to ne! Manželku nemám, karbanátky vařit neumím a z jídelny tě živit nebudu, až ti praskne čumák!
*****
Ráno příštího dne zažil Karel Novotný překvapení.
Karle, že on tě Jáchym přestal mít rád? Vůbec neštěká! rozesmála se Ludmila, růžolící sekretářka.
No ano, Liduško, snad mě začal respektovat, odvětil pro sebe hrdě Karel, ale Jáchymovi se nenápadně díval.
Od toho dne si Jáchym zvykl na každodenní pamlsek karbanátek nebo párek dostal pokaždé, když pana Karla potkal.
No vidíš, možná nejsou lidé úplně stejní jako vrány. Třeba se aspoň trochu liší…
Přišla zima. Jedno ráno zasypal žlutou zastávku měkký bílý sníh. S prvními vločkami přišel ledový vítr z pole.
Karel Novotný dál Jáchymovi dával denně karbanátky a jiné dobroty.
Třesoucí se psí nos se přibližoval k jídlu. Zase ani nestačil karbanátku pořádně prohlédnout a byl pryč. Opravdu, nějaký nepolapitelný karbanátek!
Karel stál a koukal na chvějící se zrzavé boky.
Autobus, Karle, Ludmila jej zatahala za rukáv, ale muž jen mávl rukou.
Ach jo! zvolal rozmrzele a vrátil se k vrátnici.
O chvíli později v černé kožené rukavici pohladil opatrně Jáchyma. Pes se upřeně díval.
Už mrzneš, tuláku? Dneska už nebojuješ? Lež si aspoň na kartonu, bude ti líp Tuhle krabici ke zdi, tu máš ještě jeden karbanátek
*****
V sobotu byl Karel Novotný doma. Záhonky před jeho domem, který koupil na okraji Plzně, se ztrácely pod slabou dekou sněhu. Ledový vítr honil vločky vzduchem.
Karel usmažil vajíčka se salámem. Najedl se. Šel do garáže pro lopatu. Pracoval, házel sníh kolem baráku, ale myslel na něco úplně jiného…
Zastavil se a díval se na tančící vločky. Něco zabručel, odhodil lopatu a vyběhl z dvorka pryč
Na zastávce nikdo. Jáchym věděl jsou dny, kdy lidé skoro nejezdí. Autobus zastaví, vystoupí dva, tři pasažéři.
Ty dny měl největší hlad. Dneska žádná žena z internátu.
Zvedl se. Bude ještě hodně běžet, než se dostane k blízké samoobsluze a bytovkám. Tam snad taky občas něco dostane.
Chystal se z úkrytu odejít, když před jeho čenich přistavil autobus.
Kam se hrabeš? Chceš se vánicí ztratit?
Karel Novotný před něj vysypal balíček párků. Jáchym je hltal, jako by měly zmizet.
Karbanátky dneska nejsou, jídelna má zavřeno, omlouval se Karel. Ale mám ještě něco
Na zastávku postavil velkou krabici s opranou dekou uvnitř.
Nic lepšího jsem nevymyslel. Lez si tam, aspoň trochu teplejc…
Najednou pro Jáchyma mráz i vítr neexistovaly. Uvnitř bylo něco zvláštně hřejivého.
Jáchym měl jedinou myšlenku: Tohle nikdy nikdo pro něj neudělal
*****
Už několik dní Jáchym odmítal jídlo, co mu nosila Ludmila.
No tak, chlapečku, to jsou přesně ty karbanátky, co ti kupoval pan Novotný. On teď nepřijde, chřipku chytil Nečekej ho, Ludmila rozpačitě rozhodila ruce.
Jáchym s povadlýma ušima hleděl na ni.
Vyskočil pokaždé, když se otevřely dveře autobusu nebo někdo přišel od vrátnice. Ale Karel nikde.
Jáchym se smutně pokládal na svůj deku v krabici. Vrány se rvaly za zastávkou o kus chleba. Každá chtěla mít úlovek pro sebe.
Jáchym se na ně zasmušile díval. Haf! Hloupé ptáky! On měl přece taky své tajné místo díra pod zastávkou, hned za košem.
Vyrazil ven a zamířil tam. Nebyl hloupá křičící vrána, co zapomene na schované poklady. Botka. Jasně, že na ni nezapomněl. Dřív ji nenáviděl. Teď
Co to v něm hlodalo? Vytáhl botu. Kde je Karel? Už věděl, jak mu lidé říkají: Jeho pán
Ale je snad kamarád? Je snad dobrý pes, když svého člověka ztratil?
Jáchym zavrčel na vrány. Něco v něm se probouzelo. Dost! Konec! Už tu nebudu!
Karle, Karle!
Jáchym zbystřil uši a s nadějí pohlédl na dívku s mobilem.
Nějak špatně slyším Teď lezu do autobusu. Mám pro vás složku k podpisu
Ludmila nasedla do autobusu a ani si nevšimla, jak za ní, jako stín, vklouzl zrzavý ocásek
*****
Pes s nadšením pozoroval Ludmilu, která ještě několikrát hlasitě zvolala jméno jeho člověka.
Ludmila si omotala šálu těsněji kolem krku a vystřelila z autobusu. Jáchym za ní. V zubech černá botka.
Náladu měl výbornou. Jak mohl být přesvědčený, že ta bílá přikrývka je studená a protivná? Krásně vržela pod botkami Ludmily.
Ludmila zazvonila a za brankou se ozval známý hlas. Pes se rozštěkal. Ludmila, která si psa cestou vůbec nevšímala, se až lekla a uklouzla. Složka svižně přistála ve sněhu
Karle, nemůžeš nejdřív zvednout mě a až pak vřele vítat psa?
Karel měl slzy v očích. Proč?
On přišel za mnou? Ty jsi fakt přišel? A přinesl jsi mi dáreček, jo? opakoval, když Jáchyma objímal jednou rukou a botku držel v druhé.
Ludmilu samozřejmě také postavili na nohy a zalili horkým čajem.
Jedno mi není jasný, Karle, Ludmila koukala na psa otáčejícího se v kuchyni, proč sis ho nevzal dřív? Máš dům, místa tu dost
Bál jsem se, povzdechl si Karel, byl jsem dlouho sám. Pes znamená starost, odpovědnost. Je to vlastně rodina Ale teď už nikam nejde. Jakmile se uzdravím, naučím se i karbanátky
Takže si tě máme dobýt? Ludmila se usmála a zavrtěla hlavou. Tak to je dobře, že si tě Jáchym našel.
A Ludmila schovala úsměv do hrnku s čajem.