Jablka na sněhu…
Na okraji našeho městečka u lesa, kde staré smrky podpírají nebe a smůla ze zelených větví stéká i za bílého dne, žil Jan Vojtěch Zeman. Chlap jak buk, se srdcem vyřezaným jak z dubu. Celý život strávil v lesnictví, znal každý pařez, každou liščí noru a každou pěšinu, kde prošel jelen nebo divočák. Jeho ruce byly veliké, ztvrdlé dřinou, černé od smůly, která mu zažrala do kůže. Srdce měl tvrdé, stálé. Skoro nikdo neviděl jeho úsměv ale když už se objevil, byl zářivý jako letní blesk.
Se ženou Alžbětou žil třicet let jako v pohádce. Byli krásný pár: když jsi šel v podvečer kolem jejich chalupy, seděli spolu na zápraží. Jan polohlasně hrával na harmoniku, Alžběta mu zpívala něžným hlasem a sousedé se přistavovali, jen aby je slyšeli. Dům měli jako malovaný: modré okenice, řezané trámy, zahrádka rozkvetlá fialkovými floxy. Zahrádka bez jediného plevele každý záhon rovný jako podle pravítka.
Pamatuji si, jak sázeli svůj jabloňový sad. Jan zarýval jámy do mastné černé země, Alžběta držela mladé stromky a protahovala jejich kořeny jemně, jako vlasy děcka, přitom šeptala: Roste, stromečku, přinášej radost dětem našim. Jan ji pozoroval, utíral si pot z čela a usmíval se tak vesele, že později ho už nikdo takového neviděl. Sad rozkvetl do krásy. Na jaře sněhově bílý květ, na podzim tolik jablek, až jejich vůně zaplnila celé okolí. Křupavá, šťavnatá, sladká.
Jenže Bůh si Alžbětu povolal příliš brzy. Odešla tiše během tří měsíců. Ztrácela se jako větvička v parnu, až zemřela ve spánku, s Janovou dlaní v ruce. Jan zčernal žalem, ale neupustil slzu zatracené slzy patří do soukromí mužského života. Jen zuby zaťal a do rána ošedivěl jak sníh.
Zůstal s pozdní dcerou, Bohumilou. Jiného světla v tom domě už neměl. Dceru miloval nade vše, shlížel na ni se vší medvědí starostlivostí. Byl přísný, nedovolil jí nic zbytečného, chránil ji před chladem i před jarním větrem. Bál se, děsil se až do morku kostí, že ho jednou opustí, jako matka. A právě ta hrůza z osamění ho zničila. Ochraňoval ji přehnaně, nehnul bez ní krok.
Ty jsi moje jediná naděje, hladíval ji po vlasech svými těžkými prsty. Vyrosteš, staneš se paní domu. Neopustím tě, ani ty mě. Nám je tady dobře. Do světa tě nepustím! Venku je zrada, bezpráví, lidé převlečení za vlky!
Bohumila rostla jako obrázek. Cop tlustý jako pěst, zlatý a dlouhý až k pasu, oči jako jarní nebe, modré po otci. Když vylezla za ves, a spustila písničku, tak i ptáci umlkli a chlapi na louce skláněli kosy, aby slyšeli. Ženské plakaly do zástěr se slovy po mámě má hlas, jen ještě krásnější. Dostala dar od Boha, vzácný dar měla hlas jako žádný jiný. Toužila být zpěvačkou, odejít do velkého města, studovat na konzervatoři. Učila se noty, četla muzicírské knihy, poslouchala na starém gramofonu ohrané desky do roztrhání.
Ale Jan měl svou pravdu, starou, vesnickou: Kde ses narodila, tam taky zůstaň. Města se bál, jako lesního požáru. Vnímal je jako nestvůru, která požírá všechno živé.
Nikdy! zaburácel, až nádobí v kredenci cinkalo. Budeš dojičkou, provdám tě za Honzu traktoristu, je to slušný kluk, na domě dělá, děti budeš mít! Žádná umělkyně nebude! Hanba!
A tak, jednou v deštivém říjnovém dni pohár přetekl. Bohumila, ta malá tichá dívka, se vzbouřila. Sbalila si kufřík a zamířila ke dveřím. Jan běsnil, s těžkými kroky rázně dupal, proklínal ji do zad:
Odejdeš? Nemáš otce! Nemáš domov! Nikdy tě nepustím zpět!
Když odešla do deště, ani se neohlédla. Jan popadl sekáček a rozsekl práh přesně tam, kde Bohumila odešla. Třísky letěly jako krev Nemám dceru! Zemřela!
Uběhlo dvanáct let. Zimní noci střídala jara, děti dospívaly, někdo se ženil, jiný šel na vojnu. Ale Janův dům stál, zarůstající trní. Jabloňový sad zpustl, větve zarostly liánami, bílý nátěr na okenicích popraskal, práh s rezavějící jizvou sekáče tichý jako hrob.
A pak, loni v listopadu, udeřily mrazy. Sníh sotva napadl, zem zčernala, promrzla na kost, ale rtuť už ukazovala mínus pětadvacet.
Šla jsem tehdy od sousedů a všimla si, že z Janova komína nevychází kouř. V takovém mraze je to v naší dědině špatné znamení.
Srdce mi poskočilo. Dveře měl odemčené. Jeho starý pes, Čert, ani nevylezl z boudy. Jen štěknul a zakníkal.
Uvnitř to bylo chladnější než venku. Vodu v kýblu pokryl led, vzduch byl těžký, voněl travičkou a léky.
Jan ležel na posteli, třásl se zimou pod huculkou, zuby drkotaly, postel se pod ním otřásala.
Jene! vykřikla jsem na něj. Co si to vyvádíš?
Otevřel oči, rozmazané a zarudlé. Nepoznává mě.
Bětko… zašeptal, zval svoji ženu. Alžběto, je mi zima… Kde je Bohumila, proč nezpívá? Řekni jí, ať zazpívá tu naši…
Blouznil. Měl zápal plic a hořel.
Nešla jsem domů. Zůstala jsem celou noc. Zatopila jsem v kamnech, uvařila teplý čaj a podala injekci.
Jan ve spánku sténal, drtil polštář v dlaních, mezi blouzněním pořád volal dceru.
Bohumilo, vrať se… Neztrácej se v lese, jsou tam vlci Prosím… Promiň Já tě vždycky měl rád.
Seděla jsem u něj, háčkovala ponožku a slzy mi padaly do klína. Kolik nenaplněné lásky v tom tvrdém chlapovi bylo, kolik bolesti si působil přehnanou starostlivostí.
Nad ránem horečka polevila a Jan otevřel oči už poznával, ale měl je smutné, zlomené jako u ztýraného psa.
Mařko… Já ji čekal. Každý den. Každý den jsem koukal z okna, každý večer naslouchal, zda nevrzne vrátka.
Vím, zašeptala jsem a spravila mu peřinu, ona mi psala. Poštmistrová Eva říkala.
Psala? Jan se posadil. Kde jsou dopisy? Já schránku zabednil! Myslel jsem, že zapomněla. To jsem si vymazal!
Jsou u Evy. Nevyhodila je. Měla je schované.
Brzy ráno jsem běžela k poště. Eva mi dala krabici s dopisy. Přinesla jsem ji Janovi.
Když je četl to byste museli vidět. Těžké, zhrublé ruce mu drkotaly, slzy kapaly na papír a rozpíjely inkoust. Fotky vnoučat líbal, tiskl k srdci.
Vnoučata, Mařko… Dvě…
V jednom dopise útržek telefonního čísla. Roztržený papír a nescházely poslední čtyři číslice.
To je zlé, říkám. Adresa je, ale Praha je velká… než napíšeš, než přijde odpověď…
Já pojedu! I po čtyřech! Já je najdu!
Lehni, hrdino, přitlačila jsem ho zpátky. Dneska na to máme internet.
Šla jsem do vedlejší chalupy za Adamem. To je syn sousedky, pracuje v okresním městě se servery, přijel na víkend. Říkám mu: Najdi je, prosím, na internetu.
Adam nasadil brýle a pustil notebook.
Teto Mařko, není to jednoduché. Ale zkusím to. Facebook, Seznam… Jak se jmenuje její muž? Doležal? Dobře
Našli jsme ji! Fotka a u statusu stálo: Stýská se mi po rodném kraji. Adam jí napsal: Bohumilo, tady Adam z Nové Vsi. Tvůj otec není v pořádku, hledá tě, ozvi se prosím.
Čekáme. Minutu, pět, deset. Internet tu na vesnici vypadává, wifi píská, přerušuje.
Jan sedí vedle, bílý jak stěna, popíjí becherovku na skleničky, voní po ní celý pokoj.
Neozve se… Neodpustí… Já bych neodpustil. Proklel jsem ji tehdy…
A pak najednou cink! Zvuk zprávy. Adam radostně zvolal: Odepsala! Další číslo poslal její muž.
Voláme. Vyzvání to dlouze, srdce nám buší.
Telefon zvedl muž, hlas podrážděný:
Haló, kdo je tam?
Jan zůstal beze slov, lapal po dechu, já ho šťouchla do boku.
To… Jan… Otec Bohumily…
Ticho. Dlouhé, táhlé. Pak dospělý muž drsně pronesl:
Otec, pravda? Po deseti letech.
Dej mi Bohumilu… ozval se ženský hlas, lehce nervózní.
Haló? ozvala se Bohumila. Opatrný, odměřený hlas.
Bohumilko… dceruško… žiješ…
Sekundy ticha. V telefonu zapraskalo.
Proč voláte? zeptala se tiše. Co se děje?
Umírám… přiznal Jan. Všude jsem chyboval. Jen jsem chtěl slyšet tvůj hlas. Promiň.
Rozplakala se. Ne těžce, ale hořce, v sevřených vzlycích.
Nevím, tati… Tolik let jsem čekala. Tolik dopisů do prázdna… Nevím, jestli dokážu odpustit…
Nežádám hned, jen to věz… Miloval jsem tě po svém. Byl jsem hlupák, starý hlupák.
Přijedeme, rozhodla se. Nemůžu dovolit, aby jsi zemřel sám. Přijedeme. Čekej.
Jan položil telefon. Nebyl šťastný, jenom se mu ulevilo.
Přijedou, povinnost splní. Odpustí? To jen Bůh ví.
Mařko! A kam přijedou? Do této šopy? Pavouci v rozích, nádobí sotva na čtyři!
Klid, to zvládneme, zavelela jsem s ošetřovatelskou přísností.
Začali jsme uklízet, vygruntovali jsme celý dům. Jan jen bezradně přešlapoval.
Nepozná mě, vyžene pohledem…
Nadešel den. Zaparkovala stříbrná Škodovka. Bohumila vystoupila městská paní, krásná, vážná. Vyskočily děti, vystoupil muž.
Jan stojí na zápraží, žmoulá čepici.
Bohumila přistoupila k brance, stojí, hledí na dům, na ten práh, co byl rozsekaný. Vidím, jak s ní svádí boj. Odpouštět je těžké, stále v ní vaří dětská křivda. Ale i lítost.
Jan krkolomně sešel ze schodů.
Vítej, Bohumilko.
Bohumila se dívala otci do očí:
Vítej, tati, řekla tiše.
Přišla a objala ho opatrně, jako cizího. Jan se zarazil, jen se rozklepal a přitiskl ji k sobě.
Bohumila zůstala stát, ruce podél těla, po tváři stékaly slzy. Nebylo to šťastné shledání, byla v tom bolest bolest z promarněných let.
Vešli dovnitř. Atmosféra byla napjatá, děti tiše, muž Bohumily Ondřej sledoval Jana odměřeně.
Sedli si ke stolu. Ticho, jen lžičky cinkaly.
Jan nevydržel. Nalil si štamprli, vstal, ruka se mu třásla jak osice.
Díky, že jste přijeli, zamumlal k ubrusu. Nevěřil jsem Ondřeji, Bohumilo Beze vás byl život zlý.
Ondřej povytáhl obočí, podíval se na ženu a v jejích očích uviděl smutek. Povzdechl a zvedl skleničku.
Tak jo, pane Zemane. Kdo staré věci vytahuje My přijeli, Bohumila neměla klid. Máte dobrou dceru, příliš dobrou. Tak na shledání.
V tu chvíli vnouček Filip pípne:
Dědo, proč tu nemáš v prahu sekeru? Máma říkala, žes se zlobil
Bohumila ho rychle okřikla:
Filipe, jez!
Ale děda se pousmál trpce:
Sekerka už dávno shnila, Filipe. I zlost odešla. Ukážu ti zítra živý les, místo zloby.
Ledy tály pomalu. Tři dny u nich pobývali, zvykali si. Jan se snažil zalíbit, byl však ostražitý.
Třetí večer přišla Bohumila na zdravotní středisko. Oči červené, kruhy pod nimi.
Teto Mařko, dejte mi prosím něco na srdce. Je mi těžko.
Nalila jsem jí meduňkový čaj.
Nenecháš starou křivdu odejít?
Nedokážu, přiznala, svírajíc hrnek. Je mi ho líto, tak moc. Ale pak si vzpomenu na ten déšť a výkřik Proklínám tě! Chtěla jsem mu všechno říct! Každý hladový večer na koleji, když se narodila Evička a nebylo komu napsat
A řekla jsi?
Nešlo to. Podívala jsem se na jeho shrbená záda, na ty ruce Sám sebe trestal hůř, než kdy já mohla. Dvanáct let sám v kleci. Nemusím ho dorážet.
To je moudrost, Bohumilo, řekla jsem. Odpustit neznamená zapomenout znamená pochopit. Uměl tě milovat jen po svém, z lásky, která bolela.
Bohumila zamyšleně dopila čaj.
Víte, dneska večer nahříval Evičce bačkory. Zkoušel rukou, jestli nejsou moc horké. Přesně jako kdysi mně. V tu chvíli to trochu povolilo. Budeme žít. Pro děti to zkusím. A třeba se časem rána zatáhne.
Odjeli po týdnu, ale slíbili návrat v létě. A dojeli.
Na léto byl Jan jiný člověk. Sad vyčistil, vystřihl větve, natřel okna. A svět se divil staré jabloně, ztracené, vyrašily znovu. Dvůr zakrylo bílé květy.
Jednou odpoledne, když jsem šla kolem, seděli oba na zápraží. Jan s Bohumilou, vedle sebe. Nemluvili, jen hleděli do červánků. Malá Evička dováděla, pletla venec.
Jan mávl:
Mařko! Pojďte na jablečný čaj! Bohumila dělala povidla, jak jantar se lesknou!
Zašla jsem na verandu, snědli jsme koláče, čaj voněl po letní žních.
Říká se, že rozbitý hrnek slepíš, ale prasklina zůstane. Přesto z něj můžeš pít. Ještě opatrněji, ještě vděčněji.
Život je krátký jako zimní den oči se sotva rozkoukají a už je tma. Myslíme si, že všechno stihneme: zavoláme, odpustíme, přejedeme na svátky, jindy Ale jindy nemusí přijít. Dům může vychladnout, telefon umlknout a schránka zůstat pustá.
