Je mi už sedmapadesát let. S manželem jsme byli oddáni přes třicet let, během těch let jsem mu pořád prala, vařila a pečovala o rodinný život. Spolu jsme vychovali dvě děti, které jsem sama vedla i vzdělávala v různých školách. Jak vzpomínám, celý život jsem lítala jako veverka v kole. Pracovala jsem na několika místech najednou, brala každou brigádu, jen aby naše děti měly vše, co potřebují, a byly oblečené tak, jako ostatní.
Během těch let můj muž nikdy moc nepracoval, a když dosáhl důchodového věku, přestal pracovat úplně. Já však stále chodím do práce, pomáhám dětem s vnoučaty a obstarávám domácnost.
Kolikrát už jsem mu říkala, ať si najde nějakou práci, klidně i jako vrátný, ale vždycky mi řekl, že nám je dobře i bez jeho výdělku. A on není blázen, aby jen tak pracoval! Sotva mám čas uvařit něco pořádného. Někdy přijdu z práce a zjistím, že už snědl vše dobré a mě nechal jen polévku.
Jednou jsem si o tom povídala s kamarádkou, a ta mi doporučila, abych vařila odděleně: pro něj z levnějších potravin, pro sebe z kvalitních. Tak jsem doma pověděla manželovi, že mi doktor doporučil dietu, a že by tedy neměl mých jídel sahat.
Od té doby skrývám dobroty ve skříni, a když je muž v garáži, popíjím čaj a mlsám cukrovinky. Klobásu a sýr schovávám v lednici, kde na ně nevidí, a pak si je potají vychutnávám. Zachránilo mě, že máme dvě ledničky: v jedné jsou běžné potraviny a v druhé sklenice s okurkami, právě v té schovávám své zásoby.
Víš, jak to s chlapy chodí nic nenajdou, i když vše mají přímo před nosem. Pro sebe kupuji libové krůtí maso a dělám parní karbanátky, zatímco pro něj beru vepřové, které má prošlou lhůtu, přidám koření a stejně mu to nevadí. Jemné těstoviny z tvrdé pšenice si kupuji pro sebe, pro něj beru ty nejlevnější, které stojí pár korun.
Nemám pocit, že bych dělala něco špatného. Myslím si, že pokud chce jíst zdravě, ať jde do práce a nehází si nohy na stůl. V našem věku je nesmysl rozvádět se, život už téměř utekl a máme společný dům proč ho teď prodávat a dělit peníze napůl?
