Já přece vím nejlépe – Co to zas je? – Dmitrij se unaveně posadil na bobek před dcerou a pozoroval růžové fleky na jejích tvářičkách. – Zase… Čtyřletá Soňa stála uprostřed pokoje, trpělivě a nějak dospěle vážně. Na prohlídky, starostlivé výrazy rodičů, nekonečné mastičky a pilulky už si zvykla. Marie k nim přistoupila, sedla si vedle manžela. Prsty opatrně odhrnula dceři pramínek vlasů z obličeje. – Ty léky vůbec nezabírají. Jako bys jí dávala vodu. A doktoři v poliklinice… to snad ani nejsou doktoři. Potřetí mění léčbu, ale výsledek žádný. Dmitrij vstal, promnul si kořen nosu. Za oknem bylo šero a den sliboval být stejně mdlý jako ty předchozí. Rychle se sbalili – Soňu zabalili do teplé bundy a za půl hodiny už seděli v bytě jeho maminky. Olga hekala, kroutila hlavou a hladila vnučku po zádech. – Tak malá, a už tolik léků. To je taková zátěž pro organismus! – posadila Soňu k sobě na klín a děvčátko se k babičce důvěrně přitulilo. – Je mi jí líto. – Rádi bychom jí léky nedávali, – Marie seděla na kraji pohovky, ruce pevně sevřené. – Ale ta alergie neustupuje. Už jsme všechno odstranili. Opravdu všechno. Jí jen ty nejzákladnější potraviny – a přesto má vyrážku. – Co říkají lékaři? – Nic konkrétního. Nemůžou to lokalizovat. Děláme testy, odběry, výsledek… – Marie mávla rukou. – Výsledek je tady. Na tvářích. Olga si povzdechla a upravila Soňe límeček. – Snad to přeroste. U dětí to bývá, časem to odezní. Ale teď to vypadá bledě. Dmitrij mlčky pozoroval dceru. Malá, hubená. Velké pozorné oči. Pohladil ji po hlavě a v paměti se mu vynořilo jeho vlastní dětství – jak si z kuchyně nosil bábovky, které máma pekla v sobotu, jak loudil bonbóny, jak miloval mamin džem rovnou ze sklenice. A jeho dcera… Vařená zelenina. Vařené maso. Voda. Žádné ovoce, žádné sladkosti, žádné normální dětské jídlo. Čtyři roky – a dieta přísnější než u kdejakého žaludečního pacienta. – Už nevíme, co ještě vyloučit, – řekl tiše. – V jídelníčku už skoro nic nezůstalo. Domů jeli v tichosti. Soňa na zadním sedadle usnula, Dmitrij na ni v zrcátku neustále pokukoval. Spí klidně. Aspoň teď se neškrábe. – Máma volala, – ozvala se Marie. – Chce vzít Soňu příští víkend. Má lístky do loutkového divadla, chce jít s ní. – Divadlo? – Dmitrij přeřadil. – To je dobře. Aspoň se rozptýlí. – Přesně tak. Potřebuje aspoň trochu změnu. …V sobotu Dmitrij zaparkoval u domu tchyně, vytáhl Soňu z autosedačky. Dcerka rozespale zamrkala, mnula si oči pěstičkami – vzbudili ji brzy, nestihla se dospat. Zvedl ji do náruče a ona se mu hned schoulila u krku, malá a teplá jako vrabčák. Taťána Michajlovna vyšla na zápraží v pestrém županu, roztáhla ruce, jako by neviděla vnučku, ale trosečníka. – Ach, zlatíčko moje, sluníčko, – vzala Soňu do náruče a přitiskla ji k mohutné hrudi. – Bledá, hubená, tvářičky vpadlé. Vy jste ji těmi dietami úplně zničili, děťátko. Dmitrij dal ruce do kapes, krotil podráždění. Vždycky to samé. – Je to pro její dobro. Ne z rozmaru, to snad chápete sami. – Jaképak dobro, – tchyně semkla rty a zkoumala vnučku jako přeživší z koncentráku. – Samá kost a kůže. Dítě potřebuje růst a vy ji týráte hladovkami. Odnesla Soňu do domu, ani se neotočila, a dveře za nimi tiše zapadly. Dmitrij zůstal stát u branky. Něco ho škráblo v mysli, něco se mělo spojit, ale rozplynulo se to jako ranní mlha. Promnul si čelo, postál ještě chvilku u branky, naslouchal cizímu dvoru. Pak mávl rukou a odešel k autu. Víkend bez dítěte – zvláštní, skoro zapomenutý pocit. V sobotu s Marií vyrazili do hypermarketu, tlačili vozík mezi regály, nakupovali potraviny na týden. Doma se tři hodiny trápil s kapajícím kohoutkem v koupelně. Marie třídila skříně, vytahovala staré věci, skládala je do pytlů na vyhození. Každodenní rutina, ale bez dětského hlasu působil byt nepatřičně, příliš prázdně. Večer si objednali pizzu – tu pravou, s mozzarellou a bazalkou, kterou Soňa jíst nesměla. Otevřeli láhev červeného vína. Seděli v kuchyni, povídali si o ničem – jak už dlouho ne. O práci, o dovolené, o nekonečné rekonstrukci. – Jaký klid, – řekla Marie a hned se zarazila, skousla ret. – Tedy… víš jak to myslím. Prostě ticho. Mír. – Chápu, – Dmitrij ji chytil za ruku. – Taky se mi stýská. Ale odpočinek potřebujeme. V neděli jel pro dceru až navečer. Slunce zapadalo, zalévalo ulice hustým oranžovým světlem. Dům tchyně stál mezi starými jabloněmi, v západním svitu působil skoro útulně. Dmitrij vystoupil z auta, otevřel branku – panty zaskřípaly – a zastavil se v půli kroku. Na zápraží seděla jeho dcera. Vedle ní na schodu Taťána Michajlovna, skláněla se k vnučce s výrazem naprostého štěstí. V ruce měla koláč. Velký, zlatavý, blyštící se od tuku. A Soňa ho žvýkala. Tváře umazané, na bradě drobky, oči rozzářené, jaké u ní už opravdu dlouho neviděl. Dmitrij jen stál a díval se. Pak ho zalila horká zloba. Běžel dopředu, ve třech krocích byl u nich, vytrhl koláč z ruky tchyně. – Co to má znamenat?! Taťána Michajlovna trhla tělem, ustoupila. V obličeji jí naskočila červeň až ke kořínkům vlasů. Tchyně zoufale mávala rukama, jako by chtěla odhánět jeho hněv. – Bylo to jen kousíček, malinký! Nic jí to neudělá, vždyť je to jen koláček… Dmitrij ji nevnímal. Vzal Soňu do náruče – dívenka ztichla, s obavou se držela jeho bundy – a nesl ji k autu. Usadil ji do autosedačky, připoutal pásy. Prsty se třásly z hněvu. Soňa na něj koukala s velkýma očima, rty se chvěly – za chvíli se rozpláče. – Všechno je v pořádku, beruško, – pohladil ji po hlavě, snažil se o klidný hlas. – Pár minut tu počkej. Táta se hned vrátí. Zabouchl dveře a šel zpátky k domu. Taťána Michajlovna stále stála na zápraží, žmoulala lem županu, tvář skvrnitá. – Dimo, ty nerozumíš… – Já nerozumím?! – zastavil se dva kroky od ní, už se neovládl. – Půl roku! Půl roku jsme nevěděli, co se děje s naší dcerou! Vyšetření, testy na alergii – tušíte, kolik to stálo? Kolik nervů, kolik bezesných nocí?! Taťána Michajlovna couvla ke dveřím. – Já to myslela dobře… – Dobře?! – Dmitrij udělal krok k ní. – Držíme ji jen na vodě a vařeném mase! Vyloučili jsme úplně všechno! A vy jí tajně cpete smažené koláče?! – Budovala jsem jí imunitu! – tchyně se vzchopila, zvedla bradu. – Po troškách jsem jí dávala, aby si tělo zvyklo. Ještě chvíli a bylo by po všem – díky mně! Vím co dělám, vychovala jsem tři děti! Dmitrij ji nepoznával. Ta žena, kterou trpěl tolik let kvůli manželce a klidu v rodině – jeho dítě vědomě ohrožovala. Myslela si, že ví líp než doktoři. – Tři děti, – zopakoval tiše, viděl jak tchyně bledne. – Jenže každé dítě je jiné. A Soňa není vaše, je moje. A už ji neuvidíte. – Cože?! – tchyně se chytila zábradlí. – To nemáš právo! – Mám. Otočil se a šel k autu. Za zády křik. Neotáčel se. Nastartoval. V zrcátku ještě zahlédl tchyni, jak vybíhá za branku a mává. Sešlápl plyn. Doma čekala Marie v předsíni. Když viděla mužův obličej a uplakanou dceru, vše jí došlo. – Co se stalo? Dmitrij jí vše řekl. Stručně, bez emocí – ty už vyčerpal venku. Marie poslouchala tiše, její tvář tvrdla s každým slovem. Pak vzala telefon. – Mami. Vím to. Jak jsi mohla?! Dmitrij odvedl Soňu do koupelny – smýt koláč i slzy. Za dveřmi byl slyšet hlas Marie, ostrý a neznámý. Vyčetla matce, jak nikdy předtím. Nakonec jasné: „Dokud nevyřešíme alergii, Soňu neuvidíš.“ Uběhly dva měsíce… Nedělní obědy u Olgy se staly tradicí. Dnes na stole dort – piškotový s krémem a jahodami. A Soňa ho jedla. Sama, velkou lžící, celá upatlaná. Na tvářích ani tečka. – Kdo by to řekl, – Olga vrtěla hlavou. – Slunečnicový olej. Tak vzácná alergie. – Doktor říkal, že to má jeden z tisíce, – Marie si namazala chleba máslem. – Jakmile jsme ho úplně vyloučili a přešli na olivový, za dva týdny bylo po vyrážce. Dmitrij se nemohl na dceru vynadívat. Růžové tváře, zářivé oči, krém na nose. Šťastné dítě, které konečně jí normální jídlo. Dorty, sušenky, všechno bez slunečnicového oleje. A ono je toho víc, než by kdo řekl. S tchyní zůstalo napětí. Taťána Michajlovna volala, omlouvala se, plakala do telefonu. Marie odpovídala stručně a odměřeně. Dmitrij raději vůbec. Soňa sáhla po další lžíci dortu, Olga jí přisunula talíř blíž. – Jen jez, zlatíčko. Jez do sytosti. Dmitrij se opřel do opěradla. Venku pršelo, ale doma bylo teplo a krásně vonělo pečivo. Jeho dceři bylo líp. Všechno ostatní bylo vedlejší.