Dneska ráno jsem měla zase co dělat, abych udržela nervy na uzdě. To byste ho rovnou mohla dát do psího hotelu, jako koťátko. Proč ne? Zaplatit a hurá, užívejte si svobodu, vždyť přece o nic nejde, pronesla paní Miluše se svým typickým jízlivým tónem a bylo jasné, že když se chystáme na dovolenou, začne zase svou oblíbenou písničku.
Mačkám zip u kufru, skoro až zlostně. Zase se kousl, jako naposledy během hádky, když jsme s Honzou balili k moři. Měla bych být zvyklá manželova maminka má vždycky připravenou nějakou poznámku k tomu, když necháváme našeho Vašíka na prázdniny u mých rodičů.
Mami, přestaň už, snažil se Honza vnést klid do rozhovoru. Vašík si taky jede odpočinout, jenom na vesnici. Ale ne k cizím, ke Karlovi a Libuši, vždyť tam se má jako král zahrada, čerstvý vzduch, nafukovací bazén a každý den mléko přímo od sousedovy krávy. V jeho věku úplně ideální.
To je spíš vyhnanství! opáčila Miluše a vyhodila ruce nad hlavu. Dítěti jsou tři roky, teď vás potřebuje a vy si pojedete do Prahy, courat po galeriích! A syn by co? Snad taky potřebuje kulturu, ne jen vy!
Konečně jsem zápas se zipem vyhrála a s pohledem, ve kterém už bylo dost chladné odtažitosti, jsem jí odpověděla:
Teď nepotřebuje muzea, potřebuje hlavně svůj režim, odpolední spánek a nočník nablízku. Ne devítihodinovou cestu s přestupem a změnu času. Kdy jste, Miluše, naposledy byla s vnoučkem aspoň na procházce v parku?
Já už svoje s Honzou odchodila! řekla hrdě a zvedla bradu. Brala jsem ho všude. Přežila jsem, vy taky přežijete. Nemyslíte, že byste se měla někdy přizpůsobit dítěti, ne jen sobě?
Právě o to jde! skoro jsem vykřikla. I o ty lidi v letadle, kteří budou dvě hodiny poslouchat, jak synek křičí a brečí! Nebo ty, co přijdou na prohlídku chrámu a místo výkladu budou slyšet jen mamííí, já chci čůrat, bolí mě nožičky, kdy už půjdeme domů. Dovolená s tříletým dítětem není dovolená, Miluše. Je to trest. I pro něj.
Miluše se zamračila, sepěla rty a otočila se ke zdi.
Jasně. Už vás rodičovství omrzelo. Jste rádi, že se ho na chvíli zbavíte. Kdybyste chtěli, tak se přizpůsobíte.
Musela jsem zavřít oči a v duchu počítala do sta. Kdyby jen tušila, co bylo posledně za peklo Ale ona, co přijde jednou za dva týdny na dvacet minut pomazlit, přinese mu banány nebo Studentskou pečeť, na kterou má syn alergii, a rychle odjede, těžko něco pochopí.
Já na to nikdy nezapomenu od minulé návštěvy kamarádů na chalupě mi ještě týdny cukalo oko.
Tehdy jsme si naivně řekli, že stovka kilometrů k Zuzce s Radkem je nic. Mají dceru, zahradu, pískoviště, všechno fajn. Akorát že autobus hned ráno nejel, auta nenastartovalo a venku tropy třicetpět ve stínu. Elektrický vlak neměl klimatizaci, okýnka otevřená, všude hlava na hlavě, nedalo se dýchat.
Vašík to vydržel deset minut. Pak začal zaprvé kňourat, pak nadávat na horko, a nakonec se pokusil zdrhnout do jiného vagónu. Honza se ho snažil držet, rudý hanbou:
Vašíku, nemůžeš, tady je moc lidí
Nechci sedět! Aaaaaa! řval náš syn na celé kolo. Očima nás propalovali nejdřív soucitně, pak zhnuseně, nakonec jedna paní v bílé halence něco poznamenala a Vašík máchl pitíčkem, postříkal ji a i mě.
Následoval skandál, paní křičela, já rozčilená brečela, nabízela jsem sto padesát korun jako odškodné, syn hulákal, že nemá pití, manžel skřípal zuby. Pár stanic a celý vagón byl na infarkt, hlavně my.
Na chalupě žádná idyla nebyla, Vašík odmítl spát po obědě, zlobil, málem shořel gril. Cesta zpět byla snad ještě horší. A Miluše by ho nejraději týden tahala po památkách? Nikdy!
Vy ho prostě neumíte vychovat, slyším od ní často, když argumentuji. Sama nikdy nic nenabídla, maximálně přijede, udělá fotku na Facebook a jede domů.
A vám je to vlastně jedno, s kým bude, že? zeptala jsem se jí jednou při podobné hádce.
A to jako jsem povinná? Rodiče má, ne? Já pomůžu, když bude nemocný nebo když budete v práci. Ale tohle? Jak se koťata dává do krabice!
Tyhle spory pomalu rozežíraly moje nervy. Miluše byla skálopevná ve svém přesvědčení, že má vždy pravdu.
Čtyři roky utekly. Vašíkovi je sedm a už je to velký kluk: do první třídy, na tábory. Život se změnil i Miluši, i když méně radostně ovdověla. V bytě bylo ticho, dříve tam bzučel televize a manžel, teď jen prázdno a pocity nevyřčené křivdy. Chtěla všem ukázat, hlavně druhým prarodičům, jací jsou její výchovné schopnosti.
Přivezte mi Vašíka, teď už je rozumný, oznámila. Najdeme si společnou řeč!
Jste si jistá? ptala jsem se opravdu opatrně. Je živý, potřebuje pozornost, nebo aspoň tablet
No dovol! Já vychovala Honzu. Zahrajeme si Člověče, nezlob se, přečteme si pohádku a basta. Tablety pustím z hlavy!
Pod křížkem a se zataženými ramínky jsme ho tam dovezli. Dva týdny! A vyrazili na víkend do Máchova kraje být to na mě, radši bych zůstala v Praze, měla jsem špatný pocit.
A taky, že jo Miluše si představovala, jak bude sedět upravený vnouček s knížkou, ona plete ponožky a mudrují o životě. Po půl hodině po našem odjezdu padlo první:
Babi, já se nudím. Máš tablet?
Nemám, a proč bych měla?
Tak pojď hrát zombíky, budeš útočit!
Jaký zombíci, copak jsem už mrtvá nebo co? Pojď si kreslit, mám pro tebe omalovánky!
Omalovánky jsou pro mimina! Hraj sémnou! Babi! Podívej! Nebo tě napadnu!
Běhal, vymýšlel, snažil se vylákat babičku do všech svých fantastických her. Knihy i stavebnice ho nezajímaly. Potřeboval obecenstvo a parťáka, každých pár minut spouštěl novou výzvu: Babi, proč, Babi, pojď, Babi, podívej!
Kolem oběda byla babička už úplně vyčerpaná. Dala na stůl polévku s hovězím. Vašík do ní kouknul, znechuceně se pošklebil:
To jíst nebudu.
Proč ne?
Je tam cibule. Vařená. Nemám rád.
Cibule je zdravá, jez a nevymejšlej!
Nechci!
A co bys teda chtěl?
Těstoviny se sýrem a párek, ale rozkroj ho jako chobotnici!
Miluše se málem sesypala. Nejsi v restauraci! řekla znechuceně.
Vašík šel stavět bunkr z polštářů. K večeru měla Miluše tlak jako na horské dráze. Nemohla se natáhnout, protože po ní Vašík hned skákal a křičel: Vstávej, útočíme! Přitom z televize vyhnal zprávy, radši chtěl pohádky, nejlépe co nejhlasitější. Poskakoval, bušil do všeho, měl energii za deset dětí.
Naproti tomu my s Honzou jsme seděli na verandě, koukali na západ slunce a popíjeli víno.
Je tu ticho neuvěřitelné, spokojeně jsem vydechla. Možná jsme mamce křivdili?
Vtom zvoní mobil.
Ahoj mami? začne Honza a vzápětí slyším jen křik: Okamžitě si ho přijeďte vzít! Mám dost! Je nesnesitelný! Rozbil mi půl bytu, nejedl normálně, skáče po mně, za chvilku mě švihne! Když tu nebudete za hodinu, volám rychlou a policii. Konec, čekám!
A bylo po víkendu. Sklenička zůstala nedopitá, maso jako syrové.
Balíme, řekl Honza a já měla slzy na krajíčku. Miluše nás sama přesvědčila a teď tančila po bytě, jak jí bylo libo.
Nestačili jsme ani zazvonit a už otevírala dveře, úplně bledá. Bylo cítit valocardin, vypadala, jako by prošla válkou.
Vašík k nám přiskákal se smíchem: Tak ahoj, babi!
Miluše doslova vnučka vystrčila ze dveří. Berete! A už mě o nic nežádejte! To není dítě, to je ďábel! Cibule mu smrdí, jíst nechce, furt mi leze po hlavě
Je to prostě dítě, mami, suše poznamenal Honza. Normální, čilý kluk. Varovali jsme tě.
Myslela jsem, že už je civilizovaný! On potřebuje psychiatra, ne babičku! Jeďte pryč, já jdu ležet, jinak mě klepne!
V autě se Vašík uvelebil, zamumlal:
Mami, kdy zase pojedem k dědovi Karlovi a babi Libuši?
Brzy, určitě ano.
To je dobře Babi Miluše je divná. Pořád křičí a jídlo má hnusný.
Od té doby už Miluše neřešila, proč Vašík s nimi na výlety nejezdí. Když jedeme na dovolenou, přeje nám jen šťastnou cestu.
A Vašík tráví prázdniny u Libuše s Karlem. Hrabe se v zahradě, bojuje s dědou a jí polívku bez cibule protože ta naše babi Libuše zná vnoučkovy chutě.
Vztah s Miluší se nijak nezlepšil, ale už se aspoň přestala montovat do našich životů. Zbyla jí jen její pravda a neotevřené encyklopedie, které stejně nikdy nikoho nezajímaly.
