Víš, to se prostě někdy stává
Marečka rodiče dlouho chtěli, ale těhotenství bylo strašně komplikované a malý přišel na svět předčasně. Strávil spoustu času v inkubátoru, orgány nebyly ještě pořádně vyvinuté. Dýchací přístroje, dvě operace, odchlípnutí sítnice Dvakrát už je pustili se s Marečkem rozloučit, protože lékaři moc nadějí nedávali. Ale Mareček to ustál.
Brzy však zjistili, že skoro nevidí a téměř neslyší. Fyzicky na tom začal být časem líp sedl, uchopil hračku, pak obcházel podél nábytku, ale rozumově, tam se to nikam moc neposouvalo. Rodiče ještě chvíli doufali nejdřív bojovali oba, ale pak táta tiše zmizel ze scény, a mamka Bára zůstala s bojem sama.
Sehnala nějakou dotaci, ve třech a půl letech Marečkovi dali implantáty na sluch, tak najednou slyšel, ale pokrok nikde. Speciální cvičení s logopedkou, psycholožkou, s kdekým. Bára ke mně taky s Marečkem hodněkrát přišla na doporučení.
Nabízela jsem pojďme zkusit ještě tohle, anebo tohle Ona zkoušela, co mohla, ale výsledek žádný. Mareček většinu dne tiše seděl v ohrádce a točil si v ruce různý předměty, bouchal s nimi o zem, někdy kousal do ruky, jindy něco vřískal na jednu notu, nebo do rytmu hlasu. Bára tvrdila, že ji Mareček poznává, volá speciálním zvukem a miluje, když mu drbe záda nebo nožky.
Nakonec jí jeden starší psychiatr řekl: Jakou že chcete diagnózu? No, je to chodící zelenina. Rozhodněte se, jak s tím naložíte, a žijte dál. Buď ho svěříte do péče, nebo se o něj budete starat vždyť už to zvládáte, ne? Nemá cenu doufat, že se zlepší, nebo že svůj život obětujete v koutě u jeho ohrádky. To smysl nedává. Byl to jediný člověk, který k Báře mluvil úplně na rovinu. Bára pak Marečka dala do speciální školky a vrátila se do práce.
Za nějakou dobu si koupila motorku vždycky o tom snila. S partou podobných bláznů brázdila Prahu i okresky kolem, a jak pod ní burácela mašina, tak všechny starosti na chvíli zmizely. Táta Marečka platil alimenty, a ty Bára dávala celé na paní, co Marečka o víkendech hlídala nebyl tak náročný za podmínky, že se člověk smířil s jeho kvílením. No a pak se jeden motorkář, Jirka, nechal slyšet: Víš, já jsem se do tebe nejspíš fakt zamiloval. Máš v sobě něco zajímavě tragickýho.
Tak pojď, něco ti ukážu, povídá Bára. Jirka měl radost, čekal, že půjdou k ní domu No a ona mu ukázala Marečka. Ten zrovna kvílel novou barvou hlasu, asi poznal mamču, nebo ho znervóznil cizí chlap.
No do háje povídá Jirka.
A co sis myslel? zasmála se Bára.
Časem spolu začali nejen jezdit, ale i bydlet. Jirka k Marečkovi nechodil, to měli domluvené, a Bára mu to nevyčítala. Pak přišlo: Co kdybychom měli dítě? pověděl Jirka. Bára odsekla: A co jestli další taky nebude v pohodě? Jirka stich napůl roku, ale pak to zkusil znova.
Narodil se Matýsek naštěstí zdravý jako řípa! A Jirka zase začal: neměli bychom teď Marečka dát do ústavu, když máme zdravýho synka? Bára ho utřela: Já spíš dám do ústavu tebe. A bylo vymalováno Matýsek objevil Marečka ještě než mu byl rok, když začal lézt. Hned byl strašně zvědavý.
Jirka z toho byl na nervy: Nechoď s Matýskem k němu, je to risk! Jenže Jirka byl většinou v práci nebo na motorce, a Bára si říkala proč ne. Když byl Matýsek u Marečka, nějak přestal kvílet, a dokonce se zdálo, že Mareček naslouchá a čeká. Matýsek nosil hračky, ukazoval, jak si s nimi hrát, prstíky bráchovi skládal i rozkládal.
Jednoho dne byl Jirka nemocný a koukal, jak Matýsek nejistě klopýtá bytem a něco povídá, zatímco za ním, jak ocásek, capká Mareček (přitom obvykle byl zalezlej v koutě jedný místnosti). Jirka spustil scénu: Chci, abys toho blbečka od našeho syna odstřihla, nebo budeš pořád dohlížet! Bára beze slova ukázala na dveře.
Jirka znejistěl a uklidnil se. Nakonec jsme s Bárou řešili: Je Mareček pro Matýska nebezpečný? Podle všeho je v jejich dvojici lídr Matýsek, ale stejně je potřeba na ně trochu dohlížet.
V roce a půl Matýsek Marečka naučil skládat kelímky podle velikosti. Matýsek už krásně mluvil ve větách, zpíval říkanky a předváděl prstové hry, třeba vařila myška kašičku. Bára se ptala: Není on náhodou malý génius? Jirka si o tom potřebuje s někým popovídat, protože všichni jeho kámoši mají děti, co ještě ani neřeknou máma. Já myslím, že Matýsek roste rychle právě díky bráchovi málokterý dítě musí tak brzo táhnout vývoj druhýho sourozence.
Tak to mu řeknu přesně tak, tomu našemu dřevu s očima, zasmála se Bára.
No, rodinka jak hrom chodící zelenina, dřevo s očima, ženská s motorkou a malý Einstein. Jak se Matýsek naučil na nočník, půl roku trvalo, než to naučil bráchu. A pak už Bára vymyslela, že Matýsek Marečka učí jíst, pít z hrnku, obléct a svlíknout.
Ve třech a půl letech už Matýsek přišel s otázkou: Mami, co Marečkovi vlastně je?
Hlavně nevidí, povídá Bára.
Ale vidí! Jen špatně. Tohle vidí, tamto ne, a hodně záleží, jestli svítí světlo ve vaně pod lampou vidí nejvíc! podotkl Matýsek.
Očař se dost divil, když mu stav zraku Marečka vysvětloval tříletej kluk. Vyslechl vše, poslal nás na další vyšetření a díky tomu Mareček dostal pořádné brýle a i nějakou léčbu.
Ve školce to ale nebylo ono. Ten kluk patří rovnou do školy! rozčilovala se učitelka. Všechno ví nejlíp a je chytřejší než zbytek třídy! Já ale byla proti. Ať Matýsek radši chodí do kroužků a dál rozvíjí i bráchu. Jirka mi tentokrát překvapivě dal za pravdu: Ať si Bára užije s klukama doma, co by v té blbé školce dělal? A vůbec, všimla sis, že Mareček už skoro rok nevřeští?
Za půl roku Mareček řekl: máma, táta, Matýsek, dej, pít a mňau-mňau. Do školy šli oba kluci spolu. Matýsek byl úplně na nervy jak to brácha zvládne bez něj? Jsou tam fakt odborníci? Pochopí ho? Dodnes Matýsek nejdřív píše úkoly s bráchou, teprve pak si dělá svoje.
Mareček už tvoří jednoduché věty, čte a zvládá počítač. Miluje vaření a uklízení Matýsek nebo mamka ho navigují. Rád sedává na lavičce před domem, pozoruje, poslouchá, čichá u květin. Zná všechny sousedy a vždycky pozdraví. Baví ho modelína a stavebnice.
Ale největší radost má, když celá rodina vyrazí na motorkách za Prahu on s mámou, Matýsek s tátou, a cestou všichni nahlas hulákají do větruJednou v podvečer Bára seděla na balkoně, z kuchyně voněl Marečkům pokus o krupicovou kaši a Matýsek s bráchou se smáli v dětském pokoji, kde mordovali stavebnici. Venku projel motorkář, zastavil, zamával, byl to Jirka a Bára si uvědomila, že i když je svět plný věcí, které se prostě někdy stávají, ona už dávno nehledá, proč zrovna já. Protože když Mareček opatrně zamumlá máma, pojď, Matýsek na bráchu rozčileně volá: Nebojuj s tím, Marek, pojď to zkusit znova! a venku se setmí právě tak, aby Mareček v koupelně zase oživil svůj kouzelný svět pod lampou Bára ví, že všechny jejich příběhy dohromady dávají smysl.
A tak si večer uvaří kafe, otevře okno a poslouchá kluky, jak v pokojíku vymýšlejí nový plán na zítřek. A v tom vysloví jednoduché přání: aby každý jednou našel svůj správný svět i kdyby měl na začátku vypadat naruby.
Pak zvedne hrnek a tiše zašeptá: Na zeleninu, na dřevo, na motorky i na malý géniusy. Na rodiny, které nejsou dokonalé, ale jsou v tom svém chaosu nečekaně šťastné.
