Hosté byli u nich doma skoro pořád. Pořád pili, všude samé lahve, ale jídlo žádné. Ani kousek chleba nikde… na stole jen nedopalky a prázdná konzerva od šprotů – Lojza ještě jednou očima přeletěl stůl, ale nic nenašel. „Tak jo, mami, jdu,“ řekl Lojza a začal pomalu nazouvat svoje potrhané boty. Pořád doufal, že ho máma zastaví, řekne alespoň: „Kam půjdeš, chlapečku, když jsi nic nejedl a venku je zima. Zůstaň doma, uvařím kaši, hosty vyženu, vytřu podlahu.“ Vždy čekal od mámy vlídné slovo, ale ona jich moc neměla. Její slova bodala jako trní, až se Lojza chtěl skrčit a schovat. Tentokrát se rozhodl, že odejde navždy. Bylo mu šest let a cítil se dost dospělý. Nejprve se chtěl vydělat peníze na housku, možná i dvě – žaludek kručel a volal po jídle. Jak vydělat peníze, nevěděl, ale když šel kolem trafiky, uviděl prázdnou láhev ve sněhu, strčil ji do kapsy, našel odhozenou tašku a začal sbírat lahve. Za chvíli jich měl plnou tašku. Už si představoval voňavou housku s mákem nebo rozinkami, možná i s polevou, ale pak si řekl, že na polevu nemá dost lahví, a šel hledat dál. Přiblížil se k perónu, kde čekající muži popíjejí pivo. Lojza odstavil těžkou tašku u trafiky a umínil si sebrat právě odloženou lahvičku. Mezitím přišel nějaký špinavý rozčílený chlap, vzal mu lahve a podíval se na Lojzu tak zle, že musel odejít. Sen o housce se rozplynul. „Sbírat lahve není žádná sranda,“ pomyslel si Lojza a znovu bloumal zasněženými ulicemi. Sníh byl mokrý, boty promočené, mrzl. Byla už tma. Nevěděl, jak se ocitl v cizím domě, padl na schodiště, přitiskl se k topení a usnul. Když se probudil, chvíli si myslel, že ještě sní – bylo teplo, klid, a vonělo to něčím dobrým. Do pokoje přišla žena s velmi laskavým úsměvem. „Tak co, chlapečku,“ zeptala se mile, „zahřál ses? Vyspal ses? Pojď snídat. V noci jdu domů, a ty, jako štěně, spíš v domě. Vzala jsem tě domů.“ „Teď je to můj domov?“ zeptal se nevěřícně Lojza. „Nemáš-li domov, může být tvůj,“ odpověděla. Všechno bylo jako pohádka. Cizí teta ho krmila, starala se o něj a koupila mu nové oblečení. Lojza jí postupně pověděl vše o svém životě s mámou. Hodná teta měla pohádkové jméno – Lilia. Ve skutečnosti to bylo všední jméno, ale pro Lojzu, který ho slyšel poprvé, bylo kouzelné – takové může mít jen laskavá víla. „Chceš, abych byla tvoje maminka?“ zeptala se jednou, objala ho pevně a přitiskla, jak to dělávají opravdové, milující matky. Samozřejmě chtěl, ale… štěstí trvalo krátce. Po týdnu pro něj přišla máma. Máma byla téměř střízlivá a hlasitě křičela na ženu, která Lojzu přijala, „Ještě mě nezbavili mateřských práv, na syna mám právo já.“ Když Lojzu odváděla, sněžilo a jemu se zdálo, že dům, kde zůstala hodná teta, připomíná bílý zámek. Dál už byl Lojzův život špatný. Máma pila, Lojza utíkal z domu, spal na nádražích, sbíral lahve, kupoval chleba. S nikým se neseznamoval, o nic neprosil. Pak mámu zbavili mateřských práv, Lojzu dali do dětského domova. Nejsmutnější bylo, že si nemohl vzpomenout, kde je ten bílý dům a žena se zázračným jménem. Uběhly tři roky. Lojza žil v domově, stále byl uzavřený, nemluvivý. Nejoblíbenější bylo utéct stranou a kreslit pořád jeden obrázek – bílý dům a padající sněhové vločky. Jednoho dne dorazila do domova novinářka. Vychovatelka ji provedla a představovala děti. Došly i k Lojzovi. „Lojza je hodný, zajímavý kluk, ale má potíže s adaptací, pracujeme na tom, aby byl umístěn do rodiny,“ vysvětlila vychovatelka. „Jmenuji se Lilia, ráda tě poznávám,“ řekla novinářka. Chlapec pookřál a rozmluvil se! Vášnivě líčil svoji hodnou tetu Lilii. Zdálo se, že každým slovem roztává. Oči mu zářily, tváře červenaly, vychovatelka nevěřila vlastním očím. Jméno Lilia bylo zlatým klíčem k jeho srdci. Novinářka Lilia nevydržela a rozplakala se, když poslouchala Lojzův příběh. Pak mu slíbila napsat o něm do místního časopisu, aby si třeba toho článek přečetla ona a poznala, že Lojza ji pořád hledá. Slíbila a stalo se zázrak. Teta Lilia časopis neodbírala, ale k svátku dostala od kolegů kytici, a protože byla zima, do novin ji zabalili. Doma, když rozbalovala květiny, všimla si titulku malé zprávy: „Hodná paní Lilio, hledá vás chlapec Lojza. Ozvěte se!“ Přečetla článek, poznala, že na ni čeká ten kluk z domovní chodby, kterého chtěla před lety adoptovat. Lojza ji okamžitě poznal, utíkal k ní, objali se. Plakali všichni: Lojza, Lilia, i vychovatelky. „Tak jsem se tě dočkal,“ řekl Lojza. Jen těžko ho přemluvili, aby ji pustil domů. Nemůže si ho vzít hned, čekala je procedura adopce, ale každý den za ním chodila. P. S. Pak už měl Lojza šťastný život. Teď je mu 26, vystudoval strojní fakultu, chystá se ženit s hodnou dívkou. Je veselý, společenský a svoji mámu Lilii neskonale miluje – za všechno jí vděčí. Až jako dospělý jí Lilia vyprávěla, že ji manžel opustil kvůli její neplodnosti. Cítila se nešťastná a zbytečná, právě tehdy našla Lojzu na schodišti a zachránila ho svou láskou. Když ho tehdy matka vzala, Lilia smutně myslela – není mi souzen. Ale byla neskonale šťastná, když ho znovu našla v dětském domově. Lojza hledal osud své vlastní matky. Zjistil, že v Praze byt jen pronajímali, matka už dávno odjela neznámo kam s čerstvě propuštěným mužem. Dál už nepátral. Proč taky…

Doma zase měli návštěvu. Vlastně, u nich byla návštěva skoro pořád.
Všichni pijí, pořád pijí, lahví je plný stůl, ale jídlo nikde. Ani kousíček chleba… Jen nedopalky a prázdná konzerva od tresky ve vlastní šťávě, rozhlížel se Péťa po stole, ale nic už tam nebylo.
Tak jo, mami, já jdu, řekl kluk a pomalu si natahoval své děravé boty.
Ještě doufal, že ho máma přece jen zastaví, že mu řekne: Kam bys chodil, synku, bez jídla a v takové zimě. Seď doma. Uvařím ti krupicovou kaši, vyhodím hosty a vytřu podlahu. Ale tahle slova od ní nikdy neslyšel. Maminka měla řeč ostrou jako špendlíky; Péťa měl chuť se schovat, kdykoliv promluvila.
Tentokrát si kluk umanul, že jde pryč navždy. Bylo mu šest let a považoval se za malého dospěláka. První věc, kterou chtěl zvládnout, bylo vydělat si nějaké peníze na rohlík, možná dokonce dva rohlíky žaludek mu kručel a už protestoval.
Jak si vydělat koruny, to netušil, ale když šel kolem trafiky, zahlédl ve sněhu prázdnou lahev, tak ji strčil do kapsy. Později našel igelitku, a celé odpoledne sbíral lahve, které lidi vyhodili.
Už jich měl pěknou sbírku; v igelitce zvonily jako na Václavském náměstí rolničky. Péťa si představoval, jak půjde do pekárny a koupí si nadýchaný makový loupák, možná i s rozinkami, dokonce si chvilku snil o polevě ale na tu by potřeboval ještě pár lahví navíc.
Potom se vydal k nádraží, kde u perónu pánové popíjeli pivo. Péťa položil těžkou tašku vedle stánku a vydal se ulovit další lahev. Mezitím se objevil nějaký špinavý a nevrlý chlap, sebral mu všechny lahve, a podíval se na něj tak drsně, že Péťa radši zhasl naději a klidil se pryč.
Jeho loupákový sen se rozplynul jak mlha na Karlově mostě.
Sbírat lahve zrovna není životní terno, pomyslel si Péťa, a šoural se dál zasněženými ulicemi.
Sníh byl mokrý a studil. Klukovi promokly boty, začal se klepat zimou. Brzy už byla tma. Neví jak, ale ocitl se v temném domovním vchodu, sklouzl na schody a nakonec se přitulil k rozpálenému radiátoru, kde usnul jako dudek.
Když se probudil, chvíli si myslel, že se mu to jen zdá bylo tam teplo a klid, vonělo to po koláčích!
Do pokoje přišla paní, měla moc laskavý úsměv.
Tak co, kluku, řekla mile, zahřál ses? Vyspal jsi se? Pojď, dáme si snídani. Šla jsem v noci domů a tys tam spal v domovním vchodu jak štěně, tak jsem tě vzala s sebou.
Tohle je teď můj domov? zeptal se Péťa nedůvěřivě, pořád nevěřil svému štěstí.
Pokud nemáš svůj domov, bude to tvoje doma, odpověděla paní.
A všechno pak bylo jako pohádka. Laskavá teta ho krmila, starala se o něj, koupila mu nové oblečení. Postupně proto Péťa vyprávěl, jak žil s mámou.
Hodná teta měla pohádkové jméno – Vendula. Ve skutečnosti to bylo obyčejné jméno, ale protože Péťa ho slyšel poprvé, přišlo mu jako jméno pro kouzelnou vílu.
A chtěl bys, abych byla tvoje maminka? zeptala se jednou Vendula, objala ho a pořádně přitiskla k sobě, přesně tak, jak to umí opravdové maminky.
Samozřejmě že chtěl… ale šťastné chvilky skončily brzy. Po týdnu si pro něj přišla jeho máma.
Byla skoro střízlivá a ječela na Vendulu: Ještě mi nezabrali syna, pořád mám na něj práva!
Když Péťu odváděla, padaly z nebe sněhové vločky, a klukovi připadal dům, kde zůstala tak dobrá teta, jako bílý zámek.
Zbytek života byl jeden velký malér. Máma pila čím dál víc, Péťa často utíkal z domova. Spával na nádraží, sbíral lahve, kupoval rohlíky za koruny.
S nikým se nebavil, od nikoho nic nechtěl.
Nakonec maminku zbavili rodičovských práv, a Péťa skončil v dětském domově.
Nejsmutnější na tom bylo, že si za nic na světě nemohl vybavit tu adresu bílého zámku, kam chodila hodná paní s pohádkovým jménem.
Uběhly tři roky.
Péťa pořád žil v domově. Stále byl uzavřený a moc nemluvil. Nejraději se skovával a kreslil pokaždé kreslil stejný obrázek: bílý dům a padající vločky.
Jednou do dětského domova přišla novinářka. Vychovatelka ji vedla po všech pokojích, představovala jí děti. Dorazily i k Péťovi.
Péťa je hodný a zajímavý kluk, ale má potíže se začleněním. I po třech letech. Pracujeme na tom, aby mohl žít v rodině, vysvětlovala novinářce.
Já jsem Vendula, usmála se novinářka a podala Péťovi ruku.
V tu chvíli Péťa skoro vyskočil radostí a začal povídat! S nadšením vyprávěl o té druhé hodné tetě Vendule. Zdálo se, že s každou větou jeho srdce roztává. Oči mu zářily, tváře mu zčervenaly a vychovatelka koukala jako zjara.
Jméno Vendula bylo jako zlatý klíč k jeho dušičce.
Novinářka Vendula se neubránila slzám, když slyšela Péťův příběh, a slíbil mu, že o něm napíše článek do místních novin. Třeba si to hodná paní přečte a bude vědět, že Péťa na ni čeká.
Slovo dodržela. A stal se malý zázrak.
Paní, která noviny sama neodebírala, měla zrovna narozeniny. V práci jí dali kytku, a protože byla zima, zabalili ji do novin. Doma si je rozbalila a hned ji zaujal titulek: Hodná paní Vendula, hledá vás chlapec Péťa. Ozvěte se!
Přečetla článek a hned poznala, že to je ten kluk, kterého jednou našla na schodech a snažila se přijmout za svého.
Péťa ji okamžitě poznal. Vrhnul se jí kolem krku. Objímali se. Brečeli Péťa, Vendula i všichni vychovatelé.
Strašně jsem na tebe čekal, špitl kluk.
S těžkostí se ho povedlo přesvědčit, že teta Vendula musí chodit domů. Nemůže si ho vzít hned, čeká je celá adopce, ale bude za ním chodit každý den.
P.S.
A dál už měl Péťa štěstí dost. Teď je mu 26 let, vystudoval ČVUT, chystá svatbu s fajn slečnou. Je veselý, dobře naladěný, a hlavně miluje svoji mámu Vendulu, za všechno jí vděčí.
Když byl dospělý, Vendula mu vyprávěla, že její muž ji opustil právě kvůli tomu, že nemohli mít děti. Cítila se osamělá a zbytečná. Právě tehdy narazila na schodech na Péťu a zahřála ho svou láskou.
Když si ho máma odvedla, Vendula si s bolestí říkala: Tak to asi nemělo být.
Byla ale nesmírně šťastná, když ho po letech znovu našla v domově.
Péťa se pokusil zjistit, kam se poděla jeho pravá matka. Dozvěděl se jen, že v Praze bydleli v podnájmu, máma odešla kdysi dávno s mužem, co právě vyšel z kriminálu, neznámo kam. Další pátrání už ho nezajímalo. Proč taky…