Nepříjemné dozvuky
Je konec, žádná svatba nebude! vykřikla Markéta.
Počkej, co se stalo? ztratil půdu pod nohama Ilja, vždyť bylo všechno v pohodě!
V pohodě? ušklíbla se Markéta, no jasně v pohodě. Jenomže, na pár vteřin se odmlčela, horečně přemýšlela, jak mu to vysvětlit Ale nakonec ze sebe vypálila čistou pravdu, smrdí ti ponožky! Já si nedovedu představit, že bych to měla dýchat celý život!
To jsi fakt řekla? zvolala Markétina máma, když jí dcera oznámila, že ruší žádost na matrice, to snad není možné!
Proč? pokrčila rameny neuskutečněná nevěsta, je to přece pravda. Neříkej, že jsi to nikdy nepostřehla.
Jasně, že jsem to postřehla, zarazila se máma, ale to je trapný, ne? Myslela jsem, že ho miluješ. Je to slušný kluk. A ponožky to se dá přece řešit.
Jako jak, naučit ho si mýt chodidla, převlíkat ponožky, používat deodorant na nohy? Mami! Slyšíš sebe? Já jsem se nechtěla vdávat proto, abych si pořídila velké dítě, který musím učit základní hygienu!
Tak proč jsi došla tak daleko? Proč jste vůbec podávali žádost?
Maminko, to je celý tvoje! Ilja je zlatý, hodný kluk, mě se strašně líbí tvoje slova? A ještě tyhle: Je ti už sedmadvacet, máš nejvyšší čas na svatbu, ráda bych vnoučata. Co mlčíš? Že?
No, Markétko, já tě nechtěla do ničeho tlačit, myslela jsem, že to máte vážné, hájila se máma, a víš co, nakonec jsem ráda, že jsi to promyslela. Jenže, zlato moje, smrad z ponožek to je dost ostré. To není tvoje styl.
Právě proto, mami. Prostě jsem to řekla jasně. Aby nebyla cesta zpět
***
Na začátku byl Ilja Markétě k smíchu a trochu nešikovný. Pořád nosil stejné džíny a jednou zmačkané tričko. Nepředváděl se, ale o starých filmech by přednášel hodiny a pokaždé mu při tom jiskřily oči.
Bylo s ním lehké a klidné žití.
A právě ten klid Markétu zaujal byla už otrávená ze slzavých dramat a neustálého hledání toho pravého.
Dva měsíce společných výprav do kina a do kaváren, až jednoho dne Ilja, celý nesmělý, navrhl:
Nechceš přijít ke mně? Udělám ti domácí knedlíky. Všechno jsem sám vykoulel!
Znělo to tak mile, až Markétě poskočilo srdce. A ona domácí knedlíky to ji úplně dostalo.
Takže kývla.
***
Iljův byt Markétu zrovna nenadchl.
Bordel v něm nebyl, ale chaos, nevkus a taková opuštěnost to ano. Šedé stěny bez tapet, starý, prodřený gauč, místo polštářů jediná rozsedlá váleček. Na podlaze hromady: krabice, knihy, staré časopisy. Uprostřed pokojíku tenisky. Plus vzduch hustý tak, že by v něm šlo krájet prach smrdělo to zatuchlinou.
Celé to působilo jako přestupní stanice, ze které kdyžsi někdo měl odejít, ale zapomněl proč.
Tak co říkáš na mou pevnost? roztáhl ruce Ilja a v jeho úsměvu nebylo ani zrnko studu byl na svoje hnízdo pyšný! Opravdu v něm neviděl nic divného.
Markéta se přinutila oplatit úsměv byl jí sympatický a hádat se nechtěla.
Zašly do kuchyně. Tam to nebylo o moc lepší: stůl s jemnou vrstvou prachu. Ve dřezu špinavé talíře, hrnky jak z jeskyně. Na sporáku kastrol pamatující Husáka. Markétin pohled zakotvil na konvici.
Tak schválně, říkala si v duchu, jaký barvu asi původně měla?
Nálada šla do kopru.
Markéta Ilju jen napůl poslouchala, jak se snaží bavit ji historkami, ale když jí podával talíř s knedlíky, rozhodně odmítla prý drží dietu
O ochutnání čehokoliv z téhle kuchyně nechtěla slyšet.
Doma se Markéta vyloženě zamyslela nad svou návštěvou.
Na pohled to, co v Iljově bytě viděla, bylo nic prostě kluk žije sám a s domácností moc nekamarádí. No a co?
Jenže za tou rozhašeností Markéta zahlédla něco úplně jiného, obrovského a neuchopitelného: jak v tom někdo může vůbec fungovat? A ne proto, že ho nebaví mýt talíře. Prostě pro něj je to normální!
A tenhle pocit zůstal, jako šedý povlak.
***
Pak navštívil Ilja Markétu doma. Oficiálně ji požádal o ruku a dokonce jí dal prstýnek. Šli na matriku, rodiče už vybírali dort a salát na svatbu.
Být nevěstou to samozřejmě potěší. Ale když Markéta zůstala sama a přemýšlela o Iljovi, co se pořád snažil udělat jí radost, lepil knedlíky a vtipkoval, před očima se jí vynořila konvice neznámé barvy!
A Markéta si uvědomila: to není obyčejná konvice. To je důkaz! Svědčí o Iljově vztahu k životu. K bytí. K sobě. A s největší pravděpodobností i k ní.
Jednou si představila, jaké by bylo jejich společné ráno, a málem se rozbrečela.
Vstane, přijde do kuchyně, na stole zbytek čaje a drobky od rohlíku. Když řekne: Miláčku, mohl bys to uklidit?, Ilja se podívá s nepochopením přesně tím pohledem jako na svůj byt. Nebude se hádat, nebude se rozčilovat. Prostě nepochopí. A ona bude denně vysvětlovat, uklízet, připomínat. A tím její láska bude pomalu odcházet, až ji tiše pohřbí sto malých, pro Ilju neviditelných ran.
A máma je šťastná, že jde dcera do chomoutu.
***
Svatba
Veškerá lehkost a teplo, co Markéta u Ilji cítila, pomalu vyšuměla a zbyla akorát těžká tíha obav.
Markétko, ptal se Ilja skoro denně, s nervózními očima, máme všechno v pořádku? Máme se přece rádi, ne?
Jasně, odpovídala Markéta, i když cítila, jak se v ní něco láme napůl.
Nakonec to nevydržela, svěřila se kamarádce a přiznala všechny své pochyby.
Tak co jako? kroutila hlavou Katka. Trocha prachu, divný konvice Můj Franta dokáže na kuchyň zapomenout tank, a ani si nevšimne! Chlapi neřeší takový blbosti!
Právě! Neřeší, šeptla Markéta. Jenže Ilja to nikdy neuvidí. A já to budu vidět už navždy! Zabíjí mě to pomalu, ale jistě!
***
Ne, nevinnila ho. Nelhal jí. Byl upřímný. Jenom žil v jiném vesmíru. Tam, kde špinavý talíř ve dřezu je stav normál. Pro Markétu je to červená kontrolka, že je někde něco hodně špatně.
Pochopila, že tu nejde jenom o úklid, ale že svět vidí každý z nich úplně jinak. A prasklina, co se jim v hlavě začala tvořit, se časem rozroste na propast.
Takže lepší skončit hned, než za pár let spadnout na dno bez možnosti úniku.
Zbývalo už jen počkat na vhodnou situaci
***
Markétu s Iljou pozvali na večírek.
Přišli, sundali boty v předsíni
Prošli dovnitř
A odporný zápach se táhnul za nimi jak estébák za chartistou.
Markéta chvíli nechápala, odkud to jde.
Ale když pochopila a viděla, že si toho všimli všichni začala se stydět tak moc, že by se nejradši vypařila. Beze slova utekla do předsíně, nahodila kabát a zmizela.
Ilja běžel za ní, dohnal ji a chytil za ruku. Ona se otočila, skoro s nasazením, a prskla mu do obličeje:
Konec! Žádná svatba nebude!
***
Svatba skutečně nebyla.
Markéta je přesvědčená, že udělala správně, a nelituje ani korunu.
A Ilja?
Ten dodnes netuší, v čem byl problém. Jako opravdu: smrad z ponožek? Vždyť by si je mohl sundat úplněMarkéta se vrátila domů, shodila ze sebe kabát, sedla si na podlahu a dívala se dlouho na svoje prsty. U nohou jí stála její stará konvice nádherně čistá, s květovaným vzorem. Nikdy jí nepřipadala důležitá, dokud ji neporovnávala.
Zároveň jí poprvé po dlouhé době bylo opravdu lehko.
Večer jí Katka psala: Neboj, za rohem je nový kluk stačí jít na víno, uklízí si, a ponožky voní!
Markéta se tomu usmála. Možná někde opravdu je. Ale dneska jí stačí vlastní klid, vlastní byt a vlastní pravidla.
Neprovdala se ale nepřišla o sebe. A až ji někdo jednou obejme v čisté kuchyni, bude to proto, že si vybrala nejen jeho, ale i život, ve kterém má místo dech i smích, a ne jen tichá rezignace.
A ponožky? Ty pověsila na okno, a nechala slunce, ať si s nimi udělá pořádek.
