Nepříjemný pocit
Je konec, žádná svatba prostě nebude! vykřikla Lenka.
Počkej, co se stalo? zůstal v šoku Martin, vždyť všechno bylo přece v pohodě!
V pohodě? uchechtla se Lenka, no jasně v pohodě. Prostě, na chvíli zaváhala, horečně přemýšlela, jak mu to vysvětlit nakonec ale řekla čistou pravdu: Smrdí ti ponožky! Nehodlám to dýchat celý život!
Řekla jsi to takhle? zalapala po dechu Lenčina maminka, když jí dcera oznámila, že stahuje žádost na radnici, to je neuvěřitelné!
Proč? pokrčila rameny nenaplněná nevěsta, vždyť je to pravda. Neříkej, že sis toho nikdy nevšimla.
Všimla jsem si, rozpačitě odpověděla matka, ale je to ponižující. Myslela jsem, že ho miluješ. Martin je docela fajn kluk. A ponožky to se dá vyřešit.
Jak? Pořád mu připomínat, ať si myje nohy? Že má měnit ponožky? Používat deodorant? Mami! Slyšíš se vůbec? Já se měla vdávat! Vdávat se za muže, ne adoptovat dospělého kluka!
Proč jsi to teda vůbec dotáhla až sem? Proč jsi podávala žádost?
A kdo myslíš, že za to může? Ty, mamko! Martinek je hodný, slušný chlapec. Ten se mi moc zamlouvá tvoje slova? A ještě: Je ti už dvacet sedm. Už je na čase, abys se vdala a udělala mi radost s vnoučaty. Co mlčíš? Takže?
Ale Leničko, já jsem myslela, že jsi rozhodnutá. Vypadali jste vážně, bránila se máma, a vlastně jsem ráda, že ses nad tím zamyslela. Jen, dcero, smrdí mu ponožky to je trochu moc. To mi k tobě nějak nesedí.
Řekla jsem to schválně, mami. Jasně. Aby pochopil. Aby nebyla cesta zpět
***
Martin mi na první pohled připadal legrační a trochu nešikovný. Pořád chodil v džínách a stejné tričko. O Picasso mluvit neuměl, ale dokázal hodiny nadšeně povídat o starých filmech. V takových chvílích se mu oči rozzářily.
S ním byla pohoda. Klid.
To mě právě k Martinovi přitáhlo. Už jsem byla unavená z dramatu a hledání toho pravého.
Za dva měsíce kafíček a návštěv v kině Martin nesměle navrhl:
Nemáš chuť zajít ke mně? Udělám ti domácí knedlíky. Vlastní výroba!
Pozvání znělo tak domácky, že se mi rozbušilo srdce. A to jeho sám jsem dělal, to mě dostalo.
Slovo dalo slovo, souhlasila jsem
***
Martinovo bydlení mě nenadchlo.
Nebylo tam špinavo, ale chaos, nevkus a taková zanedbanost. Šedé stěny bez tapet, starý odřený gauč s jedním válečkem místo polštáře. Na zemi spousta komínků: krabice, knihy, staré časopisy. Veprostřed párek tenisek. Plus vydýchaný vzduch s vůní prachu a záhadného zápachu.
Pokoj vypadal spíš jako provizorní noclehárna, ze které se chystají odejít, ale pořád neodešli.
Tak co říkáš na moji pevnost? zasmál se Martin, rozpažil ruce, vůbec se nestyděl. Byl na sebe pyšný! Upřímně neviděl nic divného.
Usmála jsem se silou vůle, nechtěla jsem se s ním hned hádat, měla jsem ho docela ráda.
Šli jsme do kuchyně. Byla na tom tak stejně: stůl pokrytý vrstvou prachu. V dřezu špinavé talíře, šálky s černým nánosem. Na sporáku pamětihodný velký hrnec. Můj pohled ulpěl na konvici.
Zajímalo by mě, napadlo mě, jakou měla asi barvu?
Začalo mě to štvát.
Roztržitě jsem poslouchal Martinovo vyprávění, snažil se mě rozveselit. Ale když mi podal talíř s knedlíky, rázně jsem odmítla, že prý mám dietu
Nad tím, že bych něco snědl z téhle kuchyně, jsem ani neuvažoval.
Doma jsem pak přemítal nad návštěvou.
Na první pohled vše, co jsem u Martina viděl, byly drobnosti. Kluk žije sám, prostě domácnost nezvládá. No a co?
Jenže mezi tím nepořádkem jsem zahlédl něco hlubšího. Jak takhle může žít? Ne že by byl líný umýt talíř. Jde o to že mu to přijde normální!
Ten pocit zůstal. Nepříjemný.
***
Pak Martin přijel ke mně. Oficiálně mě požádal o ruku. Dal mi prstýnek. Podali jsme žádost na radnici. Rodiče začali plánovat svatbu.
Být nevěstou to je hezké. Ale když jsem byla sama a myslela na Martina, jak se pro mě snaží, pořád mi dělá knedlíky a vypráví vtipy, vždycky se mi před očima vybavil divný rezavý džbán!
Věděla jsem, že to není jen konvice. Byla to důležitá stopa! Mluvila o Martinově vztahu k životu, ke každodennosti. K sobě. A nejspíš i ke mně.
Jednou jsem si představila naše společné ráno a úplně se mi sevřel žaludek.
Probudím se, přijdu do kuchyně a tam nedopitý čaj a drobky. A když řeknu: Miláčku, můžeš to uklidit? podívá se na mě překvapeně, stejně jako tehdy ve svém bytě, a vůbec nebude chápat, co po něm chci. Nebude se hádat, ani křičet. Prostě to nepochopí. A tak budu vysvětlovat, uklízet, připomínat. A láska umře na tisíc malých, neviditelných píchnutí, které on prostě nevidí.
A maminka je přitom tak šťastná, že se vdávám.
***
Svatba
Všechna pohoda a teplo, které jsem u Martina cítil, se pomalu rozplynuly a zůstala jen tíha v srdci.
Leničko, ptal se Martin téměř každý den, s úzkostí hleděl do očí, je vše v pořádku? Máme se rádi?
Jasně, odpovídala jsem, ale něco ve mně pukalo.
Nakonec jsem to nevydržela a svěřila se kamarádce.
Tak co? nechápala Jana. Prach, hrnek Můj muž nechá v kuchyni tank a nedojde mu to. Chlapi to nevidí!
Právě! Oni to nevidí, zašeptala jsem. Ale já to budu vidět! Pořád! A to mě bude pomalu ničit.
***
Ne, nevinila jsem ho. Nelhal mi. Bylo to upřímné. Žil v jiném světě. V tom, kde špinavý talíř ve dřezu je v pohodě. Pro mě je to ale varovné znamení o neporozumění a lhostejnosti.
Pochopila jsem, že nejde o čistotu. Jde o to, že svět vnímáme úplně jinak. Trhlina, která se ve mně otevřela, se časem změní v propast.
Takže je lepší skončit teď, než za pár let najít dno té propasti a už být pozdě.
Čekala jsem na vhodný moment
***
Lenku s Martinem pozvali na večírek.
Přišli, v předsíni se zouvali
Vešli do pokoje
Ten odporný odér se táhl za nimi.
Lenka nejdřív nepochopila, odkud to jde.
Ale pak jí to došlo a viděla, že to došlo i všem ostatním. Bylo jí tak trapně, že se chtěla propadnout. Bez jediného slova vyběhla zpět do předsíně, rychle se oblékla a odešla.
Martin běžel za ní. Došel ji, chytil za ruku. Otočila se, podívala se mu do očí a s téměř nenávistí vyštěkla:
Dost! Žádná svatba nebude!
***
Svatba se opravdu nekonala.
Lenka je přesvědčená, že to udělala správně, nelituje.
A Martin pořád nechápe, v čem byl problém. Tak ponožky smrděly! Vždyť je mohl klidně sundat
Dneska chápu, že v otázkách soužití není důležitá láska, ale taky to, co jeden vnímá jako normální a druhý už nemůže vydržet. A že upřímnost je lepší než mlčet a dusit se v sobě.
