Jan si osmažil brambory, otevřel sklenici nakládaných okurek a sedl si ke stolu. Dnes je to přesně rok, co odešla jeho Lenka. Najednou se ozvalo klepání. No ne, přišla jsi, pousmál se Jan, když na prahu spatřil sousedku Věru, a pozval ji dál. Posadili se, chvíli jen tak mlčeli a vzpomínali na Lenku. Najednou vytáhl Jan z kapsy obálku. Věro, tuhle obálku mi dala Lenka, než odešla, vysvětlil a podal jí ji. Ale ta je přece pro tebe, vyhrkla Věra překvapeně. Čti, pochopíš sama, zašeptal Jan. Věra rozlepila obálku, přečetla a zůstala v úžasu.
Zeť slíbil, že pro Věru přijede v sobotu ráno. Škoda jen té chalupy, ale už je konec října. Vodu už vypnuli, je čas jet domů.
Vě-runko, paní Věro, jste doma? ozvalo se bušení na dveře od souseda, Jana Nováka.
Pojďte dál, Jane, jsem tu, jen balím věci, zeť si pro mě přijede až pozítří. Zase bude hubovat, kolik mám tašek, ale co nadělám, víc mám sklizně než věcí. Urodila se spousta jablek, letos byl jablečný rok. Okurky, lečo, marmelády. No nechat to tu nebudu, pro koho bych to dělala. Mně toho moc netřeba.
Jo, to mi povídej, Věro. Já se taky ještě nechystám domů, ještě si tu pobudu. Venku je krásný podzim, Lenka ho milovala. No, proč jsem přišel vzpomínáš, jak jsme dřív spolu zavírali chalupářskou sezónu? Tvůj Mirek ještě žil, byli jsme mladí. Děcka malá. Dnes už je všude zarostlo, dřív byly sady samá nový jabloň a říkali jsme si, že nikdy nevyrostou. Víš, proč jsem tu dnes je rok, co odešla Lenka. Chtěl bych na ni zavzpomínat, ale nechci být sám. Upekl jsem brambory, zastavíš se? Sedneme, zavzpomínáme na Leničku. A mám na tebe jednu prosbu, potřebuju s tebou mluvit. Přijdeš?
No jasně, Jane, tu máš nakládačky, a já za půl hodinky dorazím, jen ještě dobalím věci.
Rodiny se znaly od nepaměti. Domy stavěli spolu, sázení stromků byla společná záležitost. Narozeniny v létě slavili vždy ve velkém. Léto bylo malé druhé mládí. Věře teď o prázdninách jezdí vnoučata, takže na smutek nemá čas. Mirek už jí sedm let chybí. Ale Jan s Lenkou byli pořád její sousedi a kamarádi. Byli, Lenka bohužel loni na podzim odešla. Ještě v létě si pochvalovala, jak zhubla a vypadá jak modelka. No, pak Letos bylo léto taky zvláštní. Jan nemohl najít klid okopával záhony, i když neměl kdo sázet. Slyšet bylo akorát, jak něco kutí v kůlně, občas si zanadával. Věře vnoučata moc nevozili, furt byli u moře nebo na táborech. Sama vlastně nevěděla, pro koho to všechno pěstuje. Zalívala, pletla záhonky, pořád v pohybu.
Věra si povzdechla a šla, jak slíbila, k sousedovi.
Jan čekal. Na stole brambory na pánvi, rajčata, Věřiny nakládané okurky právě otevřené.
Sedni, Věrunko, zítra mi přijedou děti. Dnes ale na Leničku zavzpomínáme spolu. Hele, našel jsem starý fotky! Mirek tu s tebou sází třešeň. Tady jsme všichni z lesa s košíkem hub. Maso na ohni. Lenka ufňukaná od kouře. Nalil skleničku tak pojď, připijeme si na naše. Na moji Leničku. Na tvého Mirka. Chvíli jen chrupali okurku a bylo ticho. Pak Jan vytáhl z kapsy onu obálku:
Věro, nechci abys byla v šoku, ale prosím tě, vyslechni mě. Loni na podzim Lenka odcházela doslova před očima. Byl konec srpna, odjeli jsme z chalupy, ale ona pořád zůstávala veselá, byla silná. Zavzpomínali jsme spolu na celý náš život, skoro ho prožili znova. Koukal jsme spolu na staré české filmy, povídali jsme o všem. A pak, najednou, Lenka povídá:
Jane, slib, že uděláš, oč tě chci poprosit. Není to prosba, je to můj odkaz. Jen nic nenamítej, vždyť oba víme
Podala mi tuhle obálku. Schválně ji napsala, věděla, že ji nevyhodím. Tak si ji přečti, Jan podal obálku Věře.
Ale vždyť to je pro tebe
Jen čti, Věro, všechno pochopíš.
Věra rozlepila obálku a vytáhla list papíru psaný Lenkou:
Jane, můj drahý, co naplat, odcházím první. Ale život jde dál, žij za nás oba! Přeju ti ze srdce, abys byl šťastný. To neznamená, že mě zapomeneš. Jen nechci shora koukat, že jsi nešťastný. Neboj se být šťastný, vždyť jsme život milovali. Už nechci, abys byl sám. Třeba potkáš někoho dalšího a víš, co bych chtěla? Aby to byla Věra. Vždycky jsem si myslela, že jsou ti sympatická. Je to žena na pravém místě, pochopí tě. Zkus jí nabídnout, ať jste spolu bude to nejlepší pro všechny. Nesmíš se vzdávat, nikdy jsme to nedělali. Žij, prosím, i přes všechny bouřky! Tvoje Lenka.
Věra přečetla jednou, pak ještě jednou, pohlédla na Jana.
Slibil jsem jí, že splním její přání, jak si to Lenka přála. Povím ti to, ale rozhodnutí je na tobě, Jan měl zvlhlé oči. Věro, pojďme to zkusit. Máme mezi sebou krásné přátelství, to je přece základ. Není důvod, proč by nás měl někdo soudit. Žít a radovat se z každého dne, to je štěstí. Pojď, buď mojí ženou, slibuju, nebudeš toho litovat.
Věra byla tak zaskočená, že nevěděla, co říct. Nakonec se na Jana pousmála a řekla:
Jane, dobře, já popřemýšlím. Zeťovi řeknu, že to nestíhám, zůstanu o týden dýl.
A bylo rozhodnuto. Jan ji doprovodil domů.
Věra v noci nemohla usnout. Hlavou jí běžely celé roky života. K ránu se jí zdál Mirek smál se: “No tak co ještě váháš, ve dvou to jde líp. Vezmi si Jana, vždyť ti přeju štěstí!”
Další léto Věra s Janem zrušili plot mezi zahradami. Vnoučat mají dvojnásob a všechny děti na chalupě lítají. Jan postavil houpačku, okopal záhony, Věra zasadila bůhvíco. Ovoce a zeleniny mají celý regiment. Vnoučata pomáhají, každému babička vyčlenila záhonek. Dospělé děti jezdí na víkendy. Radují se, že rodiče nejsou sami a mají se zase pro koho smát.
Někdo možná bude soudit. Jenže Lenka s Mirkem se tam nahoře usmívají a jsou spokojení. Odkaz “Být šťastní” je splněn. A život běží dál, přes všechny překážky.
