**Deník, 15. května**
Už od okamžiku, kdy Libuška poprvé prošla prahem našeho domu v Praze, jsem ji nepřišla mít rád. Byla tenká, vysoká, s kadeřemi, které vypadaly, jako kdyby je někdo stříhal nůžkami na roztroušené větvičce. Sváčková košile jí neseděla, ale ruce měly jiný tvar než naše maminky: prsty byly kratší a tlustší, svíraly se jako svazek provázků. Nohy byly ještě štíhlejší, chodidla delší.
Seděli jsme s bratrem Václavem mu málo, sedm let, já devět a házeli na ni prskavky. Dlouhá Milá, řekl jsem, to není jen taková Milá, to je kilometrová Milá! Táta si toho všiml a přísně zavrčel: Chovejte se slušně! Co to máte na sobě, jako nepraští?
A bude tu s námi dlouho? zeptal se Václav s kapricí v hlase. On může takové otázky pokládat, je ještě chlapec.
Navždy, odpověděl táta.
Cítil jsem, jak se otáčejí jeho oči. Kdyby se zlobou, nevyjde nám dobře. Raději ho neprovokujme.
Po hodině Libuška chtěla jít domů. Nasadila si boty a když už měla vyjít, Václav se ji snažil podkopnout. Skoro spadla po schodech. Táta se rozproudil: Co se to stalo?
Zakopla jsem se o botu, řekla Libuška, aniž by se podívala na Václava.
Všechno spravím, slíbil táta okamžitě.
A tehdy jsem pochopil, že ji miluje. Nemohli jsme ji vyhnat ze života, ať jsme se snažili jakkoli.
Jednou, když Libuška byla u nás doma bez tátova dohledu, vyhrkla nám chladným hlasem:
Vaše matka zemřela. Bohužel se to stává. Teď sedí na nebi a všechno vidí. Myslím, že se jí nelíbí vaše chování. Věří, že to děláte jen z špatnosti, že chráníte její paměť.
Zamračili jsme se.
Václave, Jitko, nejste dobré děti! Paměť na maminku nechráníte skutky, ale činy. Nemohu uvěřit, že jste pořád takostraní jako ježci! říkala. Její slova pomalu hašela naši touhu po špatných skutcích.
Jednou jsem jí pomáhal rozkládat potraviny z obchodu. Libuška mě pochválila a pošeptala po zádech. Prsty nebyly jako maminky, ale přesto to bylo příjemnéVáclav se začal zlobit.
Oběmy čisté hrnky na polici dovedly i Libuška pochválit nás. Později večer se svěřila otci, jak jsme skvělí pomocníci. Ten se usmál.
Její cizí povaha nás dlouho nedopřávala klid. Chtěli jsme ji pustit do našich srdcí, ale nešlo to. Ne, maminka
O rok později jsme už zapomněli, jak jsme žili bez ní. Po jedné nehodě jsme ji zamilovali do poslední kapky, stejně jako tátu.
Václav v sedmém ročníku měl těžké chvíle. Šikany mu udělil kluk Václav Hradčanský, stejný výšky, ale drzý jako pes. Hradčanský se snažil Václava urvat, protože se mu zdálo, že je vhodný cíl. Rodina Hradčanských byla pevná; Vojtěch, otec, mu říkával: Jsi muž, bij všechny, než tě zničí. A tak vybral Václava za snadnou kořist.
Václav se mě nesnažil o ničem informovat, čekal, že se vše samo vyřeší. Šikany se ale jen posilovaly. Hradčanský už útočil otevřeně, úder za úderem, dokud jsem neviděla modřiny na Vaclávových ramenou. On si myslel, že muži nesmí přenášet problémy na sestry, i na starší.
Nevěděli jsme, že pod našimi dveřmi poslouchá Libuška.
Václav mě prosil, abych o tom nic neřekla tátovi. Nebyl jsem připraven ho zapojit mohl by se střetnout s Hradčanským otcem a skončit to v cele. Zítra byl pátek.
Libuška pod záminkou nákupu nás vzala do školy a tajně mě požádala, abych ukázala Hradčanského. Ať se ví, že je to blbec, řekla jsem. Pak se stalo něco nečekaného.
Začalo se vyučovat český jazyk. Libuška vstoupila do učitelské místnosti s úhledným účesem a manikúrou, a pojemně požádala Vany Hradčanského, aby opustil učebnu, protože má k němu důležitý úkol. Učitelka souhlasila, nepoznala žádnou podivnost. Vanya šel ven, myslel si, že je jen nová organizátorka. Libuška ho vzala za hrudník, vytáhla ho ze země a řekla:
Co chceš ode mě, chlapče?
Od od co? zadrhl.
Od Václava Rybáře!!
Nic
A to nechci! Pokud se ještě dotkne mého bratra, přijdou ti kosti!
Tati, pusťte ho, sténal Hradčanský. Už nebudu!
Jdi pryč! řekla žena, která ho postavila k zemi. A nepokoušej se něco říct o mně. Posílám tvého otce do vězení za trestání mladého.
Hradčanský rychle utekl do učebny a opravil uniformu. Už se na Václava neohlížel raději se mu vyhýbal. Omluvil se téhož dne, stručně, ale upřímně.
Nemluvte o tom tátovi, prosila nás Libuška, ale my jsme všechno řekli. Byl nadšený.
Jednoho dne mi Libuška ukázala správnou cestu. V šestnácti letech jsem se zbláznila do šílené lásky, kde hormony zahalily rozum a touha byla zakázaná.
Je trapné to připouštět, ale řeknu: navázala jsem vztah s nezaměstnaným a věčně opilým pianem, aniž jsem si všimla, že mi jen šustí uši. Říkal, že jsem jeho múzou, a já jsem se rozplývala v jeho objetí jako vosk. To byl první kontakt s mužem.
Moje matka se ho ptala: Zůstane čirý a na čem budeme žít? S pevnou životní plánovací strategií slíbila, že rozvíjí naši lásku, pokud pianist převezme mou výživu. Jedna dům na provázku nestačil k prokázání vážných úmyslů.
On byl o pět let mladší než Libuška a já o dvacet pět let starší. Libuška s ním nehrála žádné hry. Odpovědi pianisty nebudu uvádět, ale nikdy jsem se necítila tak ostudně před matkou, zvláště když řekla: Myslela jsem, že budeš chytřejší.
Tak skončila má milostná pohádka hrubě a nepěkně. Ale nepřišlo to až do vězení, žádný z nás nezavřeli. Načas vtrhla Libuška.
Od té doby uplynulo mnoho let. My s Václavem máme rodinu, kde jsou hlavní hodnoty: láska, úcta, nepřetržitá podpora, když blízký člověk bloudí. Všechny jsme nasadili díky Libušce.
Žádná žena by pro nás s bratrem neudělala víc. Táta s ní žije šťastně, je opečováván a milován. Jednou v životě zažila rodinnou tragédii, o které jsme s Václavem nic nevěděli. Táta nám to nikdy neřekl.
Libuška milovala našeho otce a opustila manžela. Měla syna, který zahynul kvůli svému otci nemohla mu to odpustit.
Cítíme, že jsme jen trochu ztlumili Libuškinu bolest. Její obrovská role v našem výchově nikdy nebyla podceněna. Všichni se shromažďují kolem ní. Nevíme, jak jí udělat radost, jaké pantofle na nohy nasadit. Vážím si jí a chráním.
Protože pravé matky, i když čelí překážkám v podobě nevlídných nohou, se nikdy nezakopnou.
