DÍVAT SE DO PRÁZDNA
Petr a Libuška se vzali v devatenácti. Bez sebe byli jako knedlík bez omáčky, nemohli se ani nadechnout, aniž by ten druhý stál vedle. Všude okolo jiskřilo láskou až po strop. Rodiče proto rychle rozhodli, že jejich děti musejí svatbu stihnout, než dojde na nějaké hříchy mládí aby bylo všechno jak se patří podložené.
Svatba to byla vpravdě pražská senzace. Nechyběla panenka na kapotě vypůjčené škodovky, květiny na každém metru, ohňostroj, tancovačka v kulturním domě a Hořko! se ozývalo víckrát než přání na zdraví.
Libuščini rodiče finančně vůbec nepřispěli, což jim ale nebylo možné vyčítat jejich peníze sotva vystačily na občasný chléb a stabilní zásobu fernetu. O veškeré náklady se postarala Petrová maminka, Milada Novotná, kterou každý pro jednoduchost nazýval Milačkou. Byla zvyklá si na svou složitou kombinaci jména a příjmení stěžovat, a tak prostě chtěla být Milačka, a tečka.
Milačka se marně snažila odradit Petra od vztahu s dívkou, jejíž rodinné tradice voní spíš po slivovici než po guláši. Petřík totiž básnil, že Libuška takové sklony nezdědí, protože jejich láska je vyšší než výtah v Žižkovské věži. Milačka se jen kousavě ušklíbla: No, synu, z osiky citrus nevyroste. Aby vaše velká láska nebyla kratší než období bezvýznamnosti ve fotbalové lize.
Nicméně, začátky byly idylické. Mladí dostali od rodičů bydlící startovní balíček dvoupokojový byt na sídlišti v Brně-Líšni. Tak si tady žijte a buďte šťastní!, říkali.
Zpočátku to krásně šlapalo. Libuška porodila dvě holky, Markétu a Jitku. Petr byl dojatý, s poctivým husím jebákem na zápěstí si připadal jako pán tvorstva. Jenže sotva pět let a Libuška začala tu a tam nepozorovaně mizet z domova. Když se vracela, Petr z ní vždy cítil lehký závan rumu. Šeptal: Libuš, co to s tebou je? Libuška nejdřív mlčela, pak ale vmetla Petrovi do tváře: že ho vlastně nikdy nemilovala, že to byla jen pubertální nákaza. Teď má lásku svého života a odchází za ním. Nu, maličkost, že její vyvolený je ženatý a má tři dcery.
Petr zůstával hledět do prázdna, jako když přehlédneš poslední tramvaj. Byl přesvědčený, že ho podrazila ta, kterou skutečně miloval.
Libuška zmizela do nějaké zapadlé vesnice, tvrdila všude, že když je srdce spokojeno, je ráj i ve sklepě, a když je nespokojeno, nestačí ti ani louky na Vysočině. Deti nechala svému osudu.
Milačka byla typ babičky, u které byste chtěli být alespoň moukou v kuchyni, aby vám něco ulpělo. Vzala si vnučky k sobě. S manželem dívky rozmazlovali, kolik jen stovka na starobním důchodu dovolila.
Petr, zničený ztrátou i samotou, skončil na důrazné doporučení kamaráda v nějakém podivném kroužku náboženského přesvědčení. Tam mu už brzy dohodili vdovu Janu, která měla dva kluky Otu a Viktora. Po chvíli byli samozřejmě v této usedlé komunitě sezdaní.
Na vlastní děti Petr neměl čas. Nová paní domu, Jana, měla vždy plné ruce práce, kterou ochotně přesouvala na Petra. Když si Petr povzdechl o svých holkách, Jana vždy pronesla: Mají přece matku! Ty radši zavez Otu na basket a Viktorovi namaž chleba, a bylo vymalováno.
Ve skutečnosti Petr stále někde v srdci miloval Libušku, ale cesta k ní byla dávno zarostlá kopřivami.
Po sedmi letech do života rodiny vpadla Libuška. Tentokrát za ruku držela asi čtyřletou holčičku.
Milačka si ji přejížděla pohledem od bot po čelo: Teda Libuško, život s tebou zametl, člověk nepoznává. Tohle je tvoje dcera? rýpla si.
Ano, to je Monika. Myslíš, že bychom tu s ní mohly zůstat? přešlapovala Libuška na rohožce.
Milačka, zjišťujíc, kolik ještě dokáže zvládnout bez kafe s rumem, se ptala: Co tě sem zas přivedlo? Vyhodili vás?
Šla jsem sama. Už to nejde. Ten můj mě mlátí a pije horší než domovník, vzdychla Libuška.
Víš co, mužů sis volila sama. Nikdo tě násilím netahal. Co třeba rodiče? Tam se ti nechce? špičkovala babička.
Stýskalo se mi po holkách. Mohla bych je aspoň vidět?
Milačka jen zavrtěla hlavou: Slyšíte to, holky? Vzpomněla si, že existujete! To je matka, jak když kukačka sedne na cizí hnízdo. Ale protože měla srdce větší než žaludek, samozřejmě je dovnitř pustila.
Tereza a Jitka, už tehdy teenagerky, se při pohledu na matku tvářily jak při nedělním obědě, když na stole zůstane jen čočka. Znali ji, ale city vyprchaly dávno. Spíš v nich ležela stará bolest; babička si často povzdychla, že to jsou poloviční sirotci s rodiči naživu.
Libuška u nich měsíc bydlela, pak zmizela bez rozloučení. Později se přišlo na to, že v klidu odjela zpátky za pitným trapičem do vesnice a Moniku nechala u Milačky. Takže místo dvou vnuček měla babička a děda o starost víc.
V jejich bytě na Nuselském mostě ale panovala pohoda, laskavost i respekt ovšem s tím, že každý šetřil na energiích i marmeládě.
Čas šel dál, nikdo ho nezastavil.
Jak roky ubíhaly, odešla babička Milačka i děda Vláďa jednou provždy. Tereza se provdala, děti neměla. Jitka stárla s copem do pasu a zůstala single. Monika v sedmnácti porodila, kdo byl tatínek, zůstalo záhadou, a za pár měsíců sbalila dítě i uzlíček a zamířila k matce na venkov.
Mladí ti neřeknou ani “ahoj” na rozloučenou, staří nezdraví, když přijdou říkalo se na dvorečku, a sedělo to i na Libušku. Její partnera mezitím odvezly jeho dcery do města donemohli a skončil jako ležák. Dcery obvinily Libušku, že kvůli ní otec stonal a po vesnici ji častovali: Netlač se nám už do zelí!
Všichni ve vsi o všem věděli, stěny byly skleněné a drby nebraly konce. Libuška si vysloužila pověst takové té ostudy vesnice, co vždycky najde poslední skleničku v hospodě.
Petr nakonec od Jany utekl, sotva živý se odsekl i od sekty. Zůstal sám, opuštěný, přežíval v panelákovém bytě po mamince i s třemi kočkami, aby nepřišel na jiné myšlenky než proč je tady taková zima.
A přitom, štěstí jednou v jejich domě tiše zaklepalo jen nikdo pořádně nebyl doma.
