Hledám ženu jménem Libuše.
Prošel nízkou bránou do pavlačového dvora, kde stála kaluž rozbředlého jarního sněhu. To už byl čtvrtý dvůr, který obcházel. Hřiště plné dětí, houpačka, kluci v promočených bundách hráli hokej s pukem. Ten točil vodu kolem sebe, ale klukům to bylo úplně jedno.
Chvíli stál pod obloukem a rozhlížel se. Tak moc chtěl, aby se jeho vzpomínky zachytily za něco známého, vylovily z minulosti víc detailů. Jenže dvoru byl docela jiný, než jak si ho pamatoval v těch hlubokých vrstvách paměti. Let tolik uběhlo. Tehdy tu nebylo nic než prádelní šňůry, dřevěné kůlny pod okny, keře voňavých floxů a pár lavic.
A teď…
Za tolik let se všechno změnilo. Nebylo snad možné, aby se nic nezměnilo.
Na distingovaného postaršího pána v černém kabátě a s čepicí s kožešinovým lemem nikdo nevěnoval pozornost. V těchto pavlačových domech si lidé často pronajímali byty. Praha…
Potřeboval právě do toho domu napravo od brány. To se nemohlo změnit. Pamatoval se, že byt byl ve druhém patře třípatrového domu. Koutek napravo, druhý byt v hloubce pavlače. Na dveřích bylo několik různých zvonků s příjmeními spolubydlících.
Vevnitř si pamatoval každý detail skladbu záclon, nakřivo zavěšená okna, zelenou konvici na čaj, vrzající podlahu i toho švába, kterého lovili dva dny. Vše bylo vryté do paměti…
Ale číslo bytu si nepamatoval, ani číslo domu. Jen ulici. Ani dvůr nebylo lehké najít, protože pavlačových dvorů bylo na té ulici jeden za druhým. A nebyl si jistý, jestli to byl opravdu druhý vchod od brány… Domy byly typicky pražské: stejní stavitelé, totéž období, a všechny si byly k nerozeznání podobné.
A tak chodil od dvora ke dvoru…
Správný dům, druhý vchod, ne, druhá pavlač, druhé patro, hluboko v pravo… Byt č. 43? Nebo…
Když byly u vchodů zvonky, zmáčkl 43.
Dobrý den, hledám Libuši. Prosím vás…
Některé hlasy ho odbyly, že tu žádná Libuše nebydlí, někdo řekl dokonce, že tu nikdy nebyla. Zkoušel znovu.
Omlouvám se, moc mi na tom záleží. Nevíte, zda v roce 1980 u vás nebydlela Libuše? Opravdu je to důležité.
Po třetím dvoře si vytáhl notýsek a zapisoval.
16 nikoho, 24 vyloučeno, 32a neví, koupili byt nový…
Pavlačových dvorů bylo moc. Bylo třeba se vrátit tam, kde nikdo neotevřel, kde se nedovolal, kde zůstaly pochybnosti.
Stoupal po širokém schodišti do tmavého pavlače. Vysoká okna byla špinavá, v domě vonělo po kočkách. Stejný pach si pamatoval i dříve.
Dobrý den, poklonil se.
Starší paní v šedém kabátě a s taškou zastavila.
Dobrý den, kam jdete? ptala se.
Do druhého patra. Hledám Libuši, paní kolem šedesáti. Nevíte, jestli tu bydlí?
A ve kterém bytě?
Na rohu vpravo. Ale je to dávno, byla tu ještě domovní komunita. Nepamatuji si už přesně číslo.
Na rohu? Ne, tam bydlí manželé Novákovi s dvěma dětmi, o žádné Libuši jsem nikdy neslyšela. A žiju tu odmalička.
Děkuji, sklopil hlavu a začal scházet po sešlapaných schodech.
Paní ho doprovázela.
Jaké měla příjmení?
Kdybych věděl, najdu ji přes evidenci. Nepamatuji, vlastně nevím…
A co vám byla, jestli se mohu zeptat? byla všetečná.
Podíval se na ni, nevěděl, co říct…
Ona…?
Kdo byla? Libuše… Líba…
Láska nemá definici. Prostě je. Buď je, nebo není. Všechno ostatní jsou obrázky, interpretace citu a možných důsledků.
Vladimír Štěpán celý život doufal, že láska je křehká. Že dlouhou odloučenost nepřežije, že zmizí, rozpustí se. Spousta návalů štěstí, co v sobě objevil při vzpomínce na tu dávnou chvíli jeho lásky, mu pomáhala žít, ale přinášela i bolest.
Cítil vinu. A čtyřicet let žil se zlomeným srdcem.
Ty vzpomínky mu ale srdce vyživovaly. Navíc, srdce bylo to první, co ho zradilo po smrti ženy, se kterou žil téměř celý život, avšak v poslední době spolu nevycházeli nejlépe. Po její smrti dostal infarkt.
Za života se nijak nehádkali, jen si každý žil ve svém pokoji, mluvili jen o provozních věcech.
Žena považovala ten dům za svůj, Vladimír byl pro ni… prakticky nadbytečný. Říkala kamarádkám:
Kam by šel? Nech ho tu, vždyť už je zvyklej…
Dům byl přeplněný obrazy ve zlatých rámech, křišťálem, luxusním, řezbovaným nábytkem a přepychovými cetkami. Uprostřed obýváku stál bílý klavír, na kterém vždy trůnila drahá váza s umělými květy.
Ten klavír byl ale podle Vladimíra podvod ne proto, že nebyl pravý. Naopak, byl značkový Steinway & synové. Ale v tom domě na něj nikdo nikdy nehrál, váza se nikdy nesundala. Jakmile klavír pořídili, manželka párkrát pozvala hudebníky, ale společenství víc bavila nahrávací technika. Klavír zůstal stolkem pro vázu. Byl dražší než třípokojový byt v centru Prahy.
Žena se pokusila trochu učit hrát, ale brzy to vzdala. Nedotáhla nikdy nic do konce, kromě kosmetických procedur.
Ani těhotenství nedotáhla do konce. Za to ji Vladimír nevinil, ale v koutku duše si myslel, že za to může její sebeláska.
Nedávno o tom často přemýšlel. Věděl o ženě, pod jejíž prsty by ten klavír mohl opravdově znít.
Přesto mu manželka chyběla. Poslední roky k sobě měli blíž. Oba nebyli zdraví, chodili spolu do parku, krmili kachny u rybníka za domem, Vladimír se dal na rybaření. Nebylo už třeba si cokoliv dokazovat.
Proč jsme tu dřív nechodili, Libu? Tady je krásně, seděli na lavičce.
Byli jsme blázni, kývla žena.
Ale dřív pořád utíkali. Vladimír se dral ve státní správě, dotáhl to až na místo náměstka na ministerstvu. Otec Libušky jej tlačil, syn-in-law měl skvělé předpoklady, byl pracovitý, schopný, rozhodný. Takového zetě mohl státní tajemník stavebního úřadu jenom snít.
A přesto ho málem ztratil a musel zasáhnout. Opatření přiznala Libuše Vladimírovi až po letech, když už otec nebyl mezi živými a ona se pohádala s matkou. Dozvěděla se pozdě.
… A proč ji hledáte, jestli smím? Paní se znovu ptala.
Otočil se, byl zmatený, něco v něm plakalo…
Zřejmě proto, že je to poslední důležité, co mi v životě zbylo…
Starší paní už nemluvila. Ve tváři mu přečetla bolest, a pochopila hledá někoho, kdo pro něj moc znamenal.
A on šel do dalšího dvora. Mokré nohy, zvonil, klepal na dveře, občas narazil na hrubost a nepochopení, jindy dlouze vysvětloval svůj příběh. A pak opět do dalšího dvora…
Večer se vrátil do hotelu zcela zničený. Klesl do postele ještě v kabátu, zavřel oči. Bolavé nohy a záda, těžký dech a hučící hlava. Ale ráno znovu vyrazil hledat.
***
Tehdy byl podzim plný deště. Děravý koberec žlutých listů na pražském chodníku polévala sprška deště. Ulice žily pouličním trhem, ještě se na každém rohu prodávalo z ruky do ruky, ve stáncích nebo improvizovaných kšeftech.
S budoucím tchánem přijeli do Prahy z Brna na jednání o stavbě nového podniku, důležité setkání pro obvodního tajemníka Řezníčka Vladimír tehdy nečekal nic mimořádného. Z aktivisty se stal nečekaně pravou rukou tajemníka, ale neplánoval budoucnost, prostě pracoval.
Staral se o stavbu továrny v jihomoravském kraji. Ale bylo mu teprve třicet a nevnímal břímě odpovědnosti. Všechno mu připadalo otevřené a možné.
V Praze si užíval město. Měl skvělou náladu, Řezníček ho pověřoval drobnými úkoly. Když vystupoval z metra na Muzeu, zachytil překrásnou hudbu. Naladěn šel za zvukem, místo na ulici zamířil k hudbě.
Štíhlá dívka v modrém baretu a gasovém šátku hrála na housle. Sivá, flekatá zeď za ní, krátký kostkovaný kabát, kotníkové boty. Nohy baletky. Kufr od houslí před ní s pár drobnými mincemi.
Vladimír se zastavil. Ta scéna měla kouzlo. Drama v hudbě, modrý šátek, její natočené vlasy, zeď a rudé ruce z nachlazení. Bylo znát, že promrzla, jako by ji chlad povzbuzoval k emotivnější hře.
Obchodníci povykovali, lidé chodili kolem, někdo něco koupil, jiný vhodil minci, ale jen Vladimíra scéna přikovala.
Dívka dohrála, položila smyčec, třela si zmrzlé ruce a nasadila další skladbu. Smyčec se zvedl mocným, až příliš vášnivým pohybem, jako by měla housle předvést velký podzimní tanec. Zavřela oči bylo cítit, že se vzdává celá. Hudba plnila šedý prostor metra a stoupala kamsi vzhůru. Tolik smutku, tolik bolesti!
Vladimír zcela podlehl hudbě když tu…
Patnáctiletý kluk se šikovně sklonil k houslovému kufříku, popadl ho a utekl. Trhovkyně křičela: Zloděj! Chyťte ho!
Dívka stále hrála sochá v extázi.
Vladimír se rozběhl. Na schodech zahlédl kluka, zavolal na kolemjdoucí:
Zadržte zloděje!
Statnější muž mu zablokoval cestu, kluk zahodil kufřík, skočil do vozovky. Vladimír děkoval muži, sebral roztroušené drobné, kufr byl rozbitý.
Dívka, scházející po schodech, byla roztěkaná.
Tady… Kluk utekl, kufřík rozbil… sbíral mince, Tady jsou peníze…
Nehledejte, pověděla tiše, Kufr byl už stejně rozbitý. Děkuji, že jste pomohl.
Byla velmi vážná. Vladimír vytušil, že ji netrápí zloděj, ale cosi hlubšího.
Stává se to často? chtěl navázat hovor.
Dívka byla odměřená.
Občas. Odvrátila se a šla hlavní třídou.
Vladimír měl jít na druhou stranu, ale nohy ho nesly za ní. Dívka stále zpomalovala, až se zastavila na mostě. Nakonec nabrala kufřík, přes zábradlí ho protáhla a držela ho nad řekou.
Vladimíra napadlo, že se ho chystá hodit do vody, že se s houslemi loučí. Rozběhl se.
Slečno, nedělejte to!
Otočila se, překvapená. Chytil kufřík, drželi ho oba.
Vy? Proč?
Nemůžu dovolit, abyste…
Zklamala jsem ji, musím…, posunula kufřík výš, ale Vladimír pevně držel.
Postavil housle zpět, Vidíte? Nechce se pustit. Má hrát dál…
Za co byste ji trestala?
Neměla jsem hrát v metru. Slibovala jsem
Komu?
Mámě…
Škoda, že byla tak přísná. Já v životě neslyšel nic krásnějšího…
Dívka už odcházela.
Promiňte, už zjistila, že jsem trouba. Odpusťte. Ale budu tu zítra čekat. Přijďte…
Jenže další den nemohl dopoledne, dorazil až odpoledne dívka tam nebyla. Ptával se trhovců. Tři hodiny chodil kolem, nakonec byla odměna dívka přišla, rozložila housle, začala hrát, dala mu malý úsměv.
Díval se hodiny. Nakonec v kufříku nechal větší bankovky.
Proč dáváte tolik peněz? vyjekla překvapeně, utíkala s kufříkem pryč. Jsou tu nebezpeční lidé
A skutečně, objevili se dva muži z místního podniku, vybírali výpalné od pouličních muzikantů. Vladimír byl mladý, do hádky se pustil ale měli přesilu. Dívka byla duchapřítomnější, doběhla pro policii; Vladimíra vytáhli polomláceného z průchodu. Dívka mu nabídla pomoc.
Pojedete ke mně? Potřebuje to vyčistit.
Došli do pavlačového domu, její pokoj byl jednoduchý, dvě místnosti, stará postel, knihy, klavír s krajkovanou dečkou a porcelánovými slony.
Tyto vzpomínky pak Vladimíra provázely celý život. Navracely se ve chvílích smutku i radosti, samy si určovaly, kdy zmizí a kdy se znovu objeví s vůněmi, obrazy, pocity.
Celou noc ten dům žil, sousedé z pavlače se vyptávali, dívka na Vladimíra žertovala a opravovala mu roztržené oblečení, lovili spolu švába, pili čaj s tvrdými rohlíky jiné jídlo neměla.
Ona vyprávěla o sobě. Odešla z konzervatoře, šla pomáhat trhovkyni tetě Lídě na tržiště, aby přežila.
Ale vy jste tak výborná houslistka!
Možná dřív. Dnes lidé hudbu nepotřebují… Vrátila mu opravené kalhoty.
On odešel s pocitem štěstí. Koupil nákup, vrátil se byla vděčná, slíbila, že mu otevře, kdykoliv přijde znovu.
Na otázky švagra musel druhý den podávat vysvětlení, nakonec se mu ale povedlo uniknout a navštívit dívku v jejím pavlačovém bytě znovu. Tentokrát byli dlouho venku, běhali pod deštníkem v dešti, pily společně kávu z jedné sklenice. Byli šťastní.
A pak, když ji zval k sobě do Brna, nabídnul jí manželství. Ona však začala recitovat smutné verše…
To je píseň našeho posledního setkání…
Proč posledního? Já chci navždy!
Večer v bytě ji Vladimír poprvé políbil. Trávili spolu noc. Byli k sobě čím dál blíž, ona hrála na klavír, spolu lovili švába, smáli se.
Ráno ho budil telefon a soused bouchal na dveře urgovala ho rodina, že má hned přijít na jednání. Tchán Řezníček mu přes sluchátko oznámil, že čelí obvinění, že pokud se nevyřeší, půjde sedět.
Libuška na něj hleděla vážně.
Já se vrátím, Libuško. Nevěř tomu… Je to omyl…
Ty se vrátíš. Vím to.
Vladimír se bál. Vyšetřovatel našel v papírech formální chyby, o které vcelku šlo. Tchán Řezníček ho chtěl zachránit pod podmínkou, že si vezme jeho dceru.
Co má bejt? ptal se Vladimír.
Jinak si poraď jak umíš…
Rozhodnutí z něj dělalo zbabělce. Zažil výslechy, strach, zmatek, nakonec mu dal tchán lístek na vlak a poslal ho domů. Na nádraží v pokrouceném koutě, kde zněl koncert z veřejného rozhlasu, poprvé v životě brečel jako malé dítě.
***
Vladimír časem poznal, že nejlepší pomocnice v hledání jsou staré paní na lavičce.
Libuše? podívaly se na sebe. To nebyla ta, co na jaře umřela? Syn přijel v luxusním autě…
Vladimira zamrazilo, málem upadl. Toho se nejvíc bál že už ji nenajde, zemřela.
Ale co blázníš, vždyť on hledá pravou pavlač. To Aňa zemřela, ne Libuše. Libuše žila támhle.
Tak. To byla Aňa… kývala druhá paní.
Chodil, zvonil, ptal se. Rybízu nikde nenašel, snad už si pletl domy. Unavený zamířil do hotelu. Procházel ulicí a uviděl v obchodě s hudebními nástroji na výloze housle.
Vešel.
Můžu se zeptat, je tahle housle na prodej?
Ano, zkusíte?
Ne, já jen… Znal jsem Libuši, výbornou houslistku, bydlela tu. Neznáte ji?
Libuše Pýchová, myslíte? Tu znám. Tady někde bydlí, s rodinou.
Ona… je vdaná? Má děti?
Ano, kluka, má asi osm.
A kolik jí je let?
Třicet a něco…
Můžu si sednout? požádal Vladimír a sedl znaven na židli.
Je vám špatně? Napít se?
Ne… zase jsem nenašel…
Dívka na něj chvíli nechápavě koukala. Vladimír vyšel ven a z druhé strany silnice si všiml topolů jen v jednom dvoře. Šel tam, víc sil stejně neměl.
Na dvoře seděl na lavici starší pár.
Hledám tu paní, okolo šedesátky, Libuši. Hrála prý kdysi na housle.
Žena pohlédla na muže.
To byla Šárčina maminka, Libuška…
Vy jste je znali? dýchal mělce.
Znávali. Žila tu, druhé patro vpravo. Rybíz už pokáceli, vše jiné. Byly to těžké roky…
A kde nyní žije?
To ví dcera, žije tu, v tom bytě naproti. Zkuste to.
Zaplaťpánbůh! Vladimír počítal byty, zmáčkl zvonek.
Prosím, kdo je tam?
Hledám Libuši… vaši maminku.
Dveře byly po chvíli otevřené. V obýváku seděl muž v domácím.
Potřebujete pomoct?
Potřebuji adresu Šárky říkejte mi Vladimíre. Je mi špatně…
Strčili ho do křesla, dali uvolňující lék, měřili tlak.
Do místnosti nakoukla okolo třicítky žena v domácím šatě byla jako dvojče Libušky před lety. Dlouhé vlasy, typické rysy.
Proboha je to dcera!
Jak se jmenujete? zavolal na malého kluka.
Saša! Jsem Saša Míkovský.
A vaše máma?
Šárka Libušová.
Muž udělal injekci, Šárka postavila čaj.
Vy jste znal mou maminku?
Každým coulem. Kdysi. Víte, v tomhle bytě jsem byl… Počkejte, kde je teď?
Přestěhovala se, žije v Modřanech…
Prosím vás, odvezete mě k ní?
Jen když pak půjdete do nemocnice!
Dobře, přitakává Vladimír.
Cestou se dívá na vnučka, na dceru. Taková rodina!
Dojeli před moderní panelák v Modřanech.
Je to páté patro, byt 118. Zavolejte, když něco.
Pomalu vystoupal do pátého, zvonil… Otevřela. Vypadala pořád stejně, jen v obličeji byly stopy let. Tohle byla jeho Libuše. Dva dny v životě, a přesto jako by je spojilo celé století.
Libuško… promiň mi…
Padl na kolena. I ona klekla, objímali se u vchodových dveří.
Já tě našla! Já tě našla! držela ho za lokty.
Odpusť mi…
Není co odpouštět…
Plakali. Drželi jeden druhého v náručí.
Zaspal třicet let štěstí, které mohl mít. Ale v tu chvíli pochopil, že nikdy není pozdě vrátit se k tomu, co dává životu smysl.
***
V nemocnici spolu byli Šárka u něj, drželi se za ruce.
Ty už neplač, všechno bude dobré.
Teď už budu jen s tebou…
A to je smysl života, řekl si Vladimír v duchu. Největší dar potkávat svou lásku i po letech a nebát se znova otevřít srdce. Protože i když se dlouho odkládá štěstí, nikdy není příliš pozdě vrátit se domů.
