Hledám energickou a svěží, ne vrstevnici. Po padesátce už to není ono… 55letý nápadník si ubral sedm let a schoval břicho, ale urazil se, když zjistil skutečný věk ženy…
Potřebuji ženu, která nebude starší než dvaačtyřicet. To je strop. A i to pouze, pokud vypadá maximálně na pětatřicet. V padesáti už je to prostě jiné, Karle. Chci akční a pozitivní, ne kohokoliv, kdo by mi byl vrstevnicí.
Sám možná nejsem žádný Pavel Nový, ale uvnitř je mi osmadvacet. A vůbec chlap s věkem jen získává na hodnotě, zatímco žena No, víš, jak to myslím.
S kamarádkou Lídou jsme seděly u vedlejšího stolu a nedobrovolně se staly svědkyněmi jeho osobitého výstupu. Zašly jsme po cvičení na rychlou večeři, rozebíraly nový jídelníček, a do toho se najednou vetřel tenhle mužský monolog.
Slyšíš to? zahihňala se tiše Lída. Považ se! Myslí si, že je ceněný unikát. Spíš už to roky nikdo nechce.
Pst, pousmál jsem se. Poslouchej dál. Je to jako v divadle.
Mezitím řečník pokračoval:
Já třeba včerejší jídlo zásadně nejím. Žena musí vařit vždycky čerstvé. Já si dokážu sám uvařit knedlíky, nejsem nemehlo, ale pokud jde o vztah, tak vážně: svíčková, řízky, koláče. A samozřejmě musí být štíhlá. Potřebuji kontrast já statný, ona malá.
A děti? opatrně se zeptal jeho kamarád, přičemž si ho dost kriticky prohlédl. Vždyť máš už dospělé, brzy budeš mít vnoučata.
Potomky už nepotřebuju, mám svých dost. Chci parťačku, pro duši a… i pro tělo. Akční, ať můžeme na Šumavu, nebo aspoň na chatu, víš?
Málem jsem se utopil džusem. Na Šumavu? Ten podle mě dál než k vietnamskému stánku po rohu nikdy nešel.
Lído, vsadíme se, že mě sám osloví? zašeptal jsem se smíchem.
To myslíš vážně? vykulila oči Lída. Jano, tobě přece není čtyřicet.
Pšt! položil jsem si prst na rty. Ber to jako společenský experiment. Zajímá mě, jak hluboká může být mužská sebeklam.
Seznámení proběhlo naprosto hladce. Vyměnili jsme si kontakty a večer už jsme si psali, jako bychom se znali roky.
Online vystupoval pod přezdívkou Macho48.
Na profilu fotka minimálně deset let stará vtažené břicho, za ním bavorák a upřený pohled.
Za pár dní mi Lukáš navrhl schůzku.
Přišel v slavnostním obleku. Knoflíky na saku sotva držely pod náporem hrdě vypnutého břicha.
Jano, dnes ti to vážně sekne, zazubil se a ukázal mírně křivé zuby.
Děkuji, Lukáši, sklopil jsem oči. Tobě to také sluší.
Znovu jsme se potkali ještě několikrát.
Pro mě to byla zkouška hereckých dovedností. Pozorně jsem naslouchal jeho historkám o podnikatelské říši (ve skutečnosti má stánek na tržišti), o tom, jak téměř koupil nové auto (ale rozhodl se investovat do rozvoje), a jak moc pro muže znamená domácí pohoda.
Šli jsme spolu parkem po sto metrech už sípal, ale tvrdil, že cvičí speciální dechování.
A pak nastal zlom.
Lukáš, podnapilý po večeři a povzbuzený mými komplimenty, nabyl dojmu, že je čas posunout vztah dál.
Jano, řekl, chápaje mě za ruku, jsi dokonalá: štíhlá, šikovná, mladá. Musím se ti ale přiznat… Není mi čtyřicet osm.
Opravdu? Kolik ti tedy je? pozvedl jsem obočí.
Padesát pět, vydechl a čekal na reakci. Ale vypadám dobře, že jo?
No jasně, Lukáši! zavýskl jsem s úsměvem. Vypadáš maximálně na padesát čtyři. Zkušenosti miluji, to je přece životní moudrost.
Zároveň naprosto rozkvetl.
Výborně. Já jsem zásadový: žena nad dvaačtyřicet pro mě není. Energie už prostě není taková. Ale ty… ty jsi živel!
Děkuji, miláčku, pohladil jsem ho po lesklé hlavě. Víš co, mám taky malé tajemství.
Jaké? Děti? Dluhy?
Ale kdepak. Věk.
Napjal se.
Jak to myslíš? Není ti čtyřicet?
Skoro.
Třicet osm? doufale se zeptal.
Vytáhl jsem z kabelky občanku a podal mu ji.
Podívej sám, Lukáši.
S chvějícíma rukama si přečetl datum narození a dlouho počítal.
1975.
Padesát… zašeptal, celý bílý jak stěna. Tobě je padesát?
Přesně tak, Lukáši. Oslavu jsem měla před dvěma měsíci.
Občanka mu vypadla z ruky. Díval se na mě, jako bych se před jeho očima změnil v ježibabu.
Ale vždyť ty vypadáš…
Jako žena, co o sebe dbá, Lukáši. A nejí smažáky a chlebíčky každý den.
Ale to je podvod! vykřikl. Říkal jsem přece: do dvaačtyřiceti! To je zásada. Nemůžu chodit s vrstevnicí!
Ale já tvá vrstevnice nejsem. Držel ti krok, co? Máš dojem, že už mi někde padá písek?
Lukáš byl rudý až za ušima.
Ne, ale ta cifra… Padesát je skoro na důchod.
Stáří, Lukáši, není v občance, odpověděl jsem klidně a vstal. To začne, až mozek nedokáže přijmout realitu. Já jsem žena v nejlepším věku. A víš co? Teď už vím, co opravdu chci.
Co tím myslíš? podíval se na mě těmi vybledlými očima.
Že já, coby padesátiletá, chci opravdového muže. Neho kombinaci frustrací, bříška a stánku. Ty bys ten můj živel nepřežil.
Sebral jsem občanku a zamířil ke dveřím.
Jano! Počkej, co my dva?
Co my? Podle tvé logiky jsme stejně staří. Ty ale chceš mladou. Tak hledej dál. Třeba najdeš slečnu s hodně slabým zrakem.
Vyšel jsem z jeho útulného, ale trochu načichlého bytu a s úlevou se nadechl čerstvého pražského vzduchu.
Dole v autě čekala Lída.
Tak co? ptala se, když jsem nasedl vedle ní. Odhalil se?
A jak! Hlavně když jsem mu ukázal občanku. To bys viděla ten obličej. Vypadal, jako bych mu řekl, že Země je kulatá.
A jak to skončilo?
On bude dál hledat svou mladou a trápit se. My si jedeme užít. Mám totiž dnes domluvené rande s normálním chlapem. Je mu pětačtyřicet a je mu úplně jedno, co mám napsáno v občance.
A Lukáš si dál sedí na seznamce. Profil změnil: Hledám ženu do 40 let. Upřímnou! Fotka samozřejmě ta stejná, deset let stará.
Jak myslíte, proč se některých mužů vrstevnice tak děsí? A má smysl kvůli vztahu něco tajit, nebo je lepší říkat věci rovnou na rovinu?
