Hledám živou a energickou, ne vrstevnici: Po padesátce už je to úplně jiné… 55letý kavalír ubral sedm let a schoval břicho, ale urazil se, když zjistil věk ženy…
Potřebuji ženu, co nebude starší než dvaačtyřicet. To je strop. A to ještě když vypadá maximálně na pětatřicet. V padesáti už je to, Jardu, prostě pasé. Hledám živou a energickou, ne spolužačku z pionýra.
Já sám nejsem žádný Oldřich Nový, ale uvnitř mám pořád dvacet osm. A vůbec muž přece s věkem zraje do krásy, kdežto žena… však víš.
Seděly jsme s kamarádkou Lenkou u vedlejšího stolu v kavárně U Dvou Soviček. Přišly jsme si dát polívku po tréninku a řešily jsme novou dietu, když se do našich plánů vetřel hlasitý mužský monolog.
Slyšela jsi? pošeptala pobaveně Lenka. Ten už je dávno ve výprodeji.
Tiše, culila jsem se. Počkej, ještě chvíli, tohle je lepší než letní Shakespearovské slavnosti.
Mezitím náš orátor se rozjel naplno:
Třeba, já nikdy nejím nic ze včerejška. Princip! Žena musí vařit čerstvé. Momentálně si zvládnu uvařit halušky sám, nejsem žádný hrabě, ale když už vztah tak pořádný. Gulášek, řízek, štrúdl. Ať je štíhlá! Potřebuju kontrast: já solidní, ona drobná.
A děti? naklonil se k němu jeho kamarád a zkoumal solidního s jistou skepsí. Vždyť tvoje už skoro maturují, vnoučata za rohem.
Děkuji, pokračování rodu řešit nemusím. Hledám parťačku pro duši i pro tělo. Aktivní, aby šla do lesa, na Šumavu… Nebo aspoň na chatu.
Málem jsem se zakuckala šťávou. Na Šumavu? Copak ten někdy došel dál než do trafiky za rohem?
Lenko, vsadíš se, že mě osloví? zašeptala jsem spiklenecky.
Tys nebezpečná. Veru, vždyť nejsi žádná třicítka.
Ticho. Tohle je vědecký pokus. Chci otestovat, na kolik je samoočarován.
Seznámení proběhlo zcela bez potíží. Vzali jsme si čísla a už večer spolu chatovali, jako bychom se znali od mateřské školy.
Na internetu vystupoval jako Machr48.
Na profilovce měl fotku zhruba z Olympiády v Naganu: zatažené břicho, za ním zaparkované BMW (možná maketa), jistý pohled do budoucna.
Po pár dnech mi Jiří nabídnul osobní schůzku.
Přišel ve svátečním saku. Knoflíky popotínané, protože břicho chtělo utéct na obě strany.
Veroniko, vyšvihl se do úsměvu, ukázal zuby, které už pamatují Husáka. Dneska ti to sluší jak do televize.
Díky, Jiří, pokorně jsem klopila oči, i ty jsi… celkem reprezentativní.
Sešli jsme se párkrát.
Pro mě to byl spíš kurz herectví. Trpělivě jsem poslouchala historky o jeho podnikání (vlastní stánek na trhu), jak téměř koupil novou škodovku (ale raději investoval do rozvoje) a jak potřebuje domáckou pohodu.
Šli jsme do Stromovky po dvou stech metrech funěl jako harmonika, ale tvrdil, že to trénuje Wim Hofovu metodu.
Pak přišel onen důležitý moment.
Jiří, změkčený večeří a vydatnou dávkou mých komplimentů, dospěl k názoru, že je čas posunout vztah dál.
Veroniko, chytil mě za ruku, jsi ideální: štíhlá, šikovná, mladá. Musím se svěřit… není mi osmačtyřicet.
Opravdu? pozvedla jsem obočí.
Je mi pětapadesát, tiše vydechnul a čekal reakci. Ale neřekl bys, ne?
Ale jistě, Jirko! zajásala jsem. Tipla bych tě maximálně na čtyřiapadesát! Já zbožňuju zkušené muže, životní moudro poznat.
Rozjasnil se jak výkladní skříň.
Tak sláva! To jsem celý nesvůj. Ale u holek nad dvaačtyřicet už ta energie není, chápeš. Ty jsi živel, fakt.
Děkuji, drahý, pohladila jsem ho po lesklé hlavě, já mám taky jedno tajemství…
Jaké? polekal se. Děti? Úvěry?
Ale ne… Věk.
Jiří ztuhl.
Jak to myslíš? Tobě není čtyřicet?
No… skoro.
Třicet osm? zatvářil se vděčně.
Vytáhla jsem občanku a podala mu ji.
Mrkni, Jirko.
Vzdaloval prsty se třeseme, otevřel a dlouze fixoval datum narození; chvíli tam cosi počítal.
1975.
Padesát… šeptl a tváře mu zbledly. Tobě je padesát?
Přesně, Jirko! Měla jsem kulaté narozky před dvěma měsíci.
Občanka mu vypadla z ruky. Díval se na mě, jako bych se právě přeměnila ve zlou saň přímo před jeho očima.
Ale jak? Vždyť vypadáš…
Jako ženská, co na sebe trochu dbá, Jirko. A nefrčí na hermelínu v rohlíku.
Ale to je klamání zákazníka! Já říkal, do dvaačtyřiceti. To je zásada. Nemůžu chodit s vrstevnicí.
Jen mimochodem, nejsme vrstevníci, narodil ses v dubnu, já v lednu. A přece ti to najednou vadí? Nebo už mám v kloubech chrastit?
Zrudl jako červená řepa.
No, ale ta čísla… padesát! To už je skoro na důchod!
Stáří, Jirko, začíná, když hlava odmítá realitu, prohodila jsem s klidem a zvedla se. A já jsem právě v nejlepších letech. A víš co? Taky jsem na něco přišla.
No? koukal na mě těma vybledlýma očima.
Že já, padesátiletá Veronika, potřebuju chlapa. Ne mix zakomplexovaného ega, břicha a tržnice. Ty mou energií neprojdeš shoříš ještě, než rozvineš stan.
Popadla jsem občanku a zamířila ke dveřím.
Vero! volal za mnou. Počkej! Co my dva?
Co my dva? otočila jsem se. Podle tvé teorie jsme vrstevníci. Ty chceš mladší, tak zkus ještě hledat! A třeba potkáš, která špatně vidí.
Seběhla jsem dolů do auta, kde už čekala Lenka.
Tak co? zeptala se, když jsem nasedla. Už se rozbalil?
Totálně! smála jsem se. Měla jsi vidět jeho výraz, když jsem ukázala občanku! Jakobych mu právě oznámila, že Karel IV. byl ve skutečnosti Slovák.
A jak to dopadlo?
No, on bude dál na seznamce lovit mladici a nervovat se, ale my jdeme slavit. Dneska mám rande s normálním chlapem. Je mu pětačtyřicet a je mu jedno, co mám napsáno v občance.
A Jiří? Ten stále sedí na seznamce. Aktualizoval profil: Hledám ženu do 40! Upřímnou! Fotku má pořád tu samou z Nagana.
Proč se někteří muži tak bojí vrstevnic? A má smysl kvůli vztahu lhát o věku, nebo je lepší říct pravdu rovnou?
