Tehdy, jednoho rána v půl osmé, Božena Nováková uviděla Václava Dvořáka u výtahu. Stál tam a v obou rukou tiskl k hrudi kocoura. Byl šedý, na jednom boku olysalý a páchl sklepem tak, že Božena couvla o krok.
„Proboha,“ řekla. „Co to má být?“
Václav neodpověděl. Se sousedy stejně skoro nemluvil. Stiskl tlačítko výtahu a díval se na displej.
„Kdes ho vyhrabal,“ nezeptala se, ale konstatovala. „Vždyť je celý špinavý. Poneseš si ho domů?“
„Pět měsíců jsem ho hledal.“
Výtah přijel. Václav vešel a zmáčkl čtvrté patro.
Božena zůstala stát ve vchodu a dívala se, jak se dveře zavírají. Václav měl ale v obličeji velikou radost. Nespouštěl z kocoura oči a pokaždé, když se pohnul, mu jemně narovnal tlapky.
Později vyprávěla sousedce z pátého, že vypadal divně.
Proč – to se dozvěděla až potom.
Inzeráty se objevily v září. Malé, vytištěné na obyčejném papíře, s fotkou. Na ní byl kocour. Šedý, pruhovaný, vousky na jedné straně kratší. Pod fotkou stálo krátce „Ztratil se“ a telefonní číslo.
Václav je lepil sám. Časně ráno, než šel do práce, vycházel s ruličkou lepicí pásky a hromádkou papírků. Obcházel sloupy, nástěnky, zdi u obchodu. Prsty mu tuhly, páska v mrazu špatně držela, musel ji přitlačit déle než obvykle.
Mourek se ztratil koncem srpna. Prostě večer nepřišel. Kuchyňská větračka byla otevřená.
Doma u topení stála miska. Václav ji neuklidil.
Zvonili mu první dva týdny.
Lidé hlásili šedé kocoury. Pruhované kocoury. Jednoho rezavého, kterého se také rozhodli nabídnout. Václav jezdil na každý hovor. Podíval se, zavrtěl hlavou, poděkoval. Jel zpátky.
Třetí týden zavolala paní ze Sokolovské, že viděla podobného u garáží. Václav jel večer po práci, už za tmy. Chodil mezi garážemi s baterkou z mobilu, svítil pod vrata, volal. Nikdo nevyšel. Jen cizí černý kocour se na něj zpoza vrat podíval a zase zmizel v temnotě.
V říjnu si pořídil notes.
Zapisoval si adresy, kam jezdil. Jména lidí, kteří volali. Data. Občas stručné poznámky – „šedý, ale mladší“, „špatné zbarvení“, „majitelé se našli“. Stránek přibývalo. Václav si notes večer prohlížel, nečetl, jen listoval.
Kolega v práci, Víťa, se ho jednou zeptal, co mu je.
„Nic,“ řekl Václav.
„No právě,“ řekl Víťa a už se neptal.
Listopad byl vlhký, stmívalo se brzy.
Václav rozšířil okruh pátrání. Chodil po dvorech o blok dál, o dva. Vcházel do cizích domů, díval se na parapety, pod schody. Občas se ptal lidí na ulici. Většina zavrtěla hlavou a šla dál. Jedna stařenka u třetího vchodu řekla, že viděla podobného u transformátoru v září, ale přesně si nepamatuje.
Václav poděkoval. Došel k transformátoru. Postál. Nikdo, samozřejmě.
Božena ho jednou chytila ve vchodu a řekla, že už by stačilo, pět měsíců je dlouhá doba, měl by si vzít jiného. Nemyslela to zle.
„Jinýho nechci,“ řekl Václav.
„No a škoda,“ řekla.
Kývl a šel ke schodům. Božena se za ním dívala a říkala si, že lidi si dělají starosti kvůli kočkám až příliš.
V prosinci hovory téměř ustaly.
Inzeráty zmokly, zežloutly, místy se odlepily. Václav je vyměňoval. Tisknul nové, ráno vycházel s ruličkou pásky. Naučil se držet ruličku pod paží a odmotávat jednou rukou, zatímco druhou přidržoval papírek.
Třetího ledna uslyšel zvuk.
Tichý. Sotva slyšitelný. Někde za dveřmi do sklepa pod prvním vchodem. Václav se zastavil. Zaposlouchal. Zvuk se neopakoval.
Chvíli postál. Pak šel pro klíč k domovníkovi.
Domovník, pan Šimek, dlouho hledal klíč, našel špatný, pak našel ten správný. Zeptal se, co Václav ve sklepě ztratil. Václav řekl. Šimek se na něj podíval jako na člověka, kterému je lepší neodporovat, a klíč mu dal.
Dveře se s námahou otevřely, zaválo vlhkým betonem, starým dřevem a ještě něčím. Václav rozsvítil baterku a vstoupil.
Sklep byl dlouhý a nízký.
Václav šel pomalu, svítil pod trubky, za staré bedny, podél zdi. Světlo baterky vytahovalo ze tmy rezavé kolo bez pláště, kupu prken, něčí vyřazenou postýlku s propadlým bokem. Páchlo to vlhkem a vápnem. Někde kapalo, vzácně a pravidelně jako hodiny.
„Mourku,“ řekl Václav.
Řekl to potichu. Nevolal, spíš zkoušel, jako se zkouší tma, než do ní vstoupíš.
Nikdo neodpověděl.
Šel dál, kolem rozvaděče s dráty, kolem starých radiátorů složených u zdi. Baterka se pohybovala pomalu. Václav nespěchal. Za pět měsíců se naučil nespěchat tam, kde spěch k ničemu není.
„Mourku.“
Zase ticho. Jen kapání kdesi. Jen hučení trubek nad hlavou, teplých, zaprášených.
Došel až k protější zdi a zastavil se. Posvítil do rohu. Byly tam bedny, tři nebo čtyři, naskládané na sebe, a mezi nimi a zdí byla tmavá mezera, úzká jako štěrbina. Václav si dřepl. Posvítil tam.
Dvě oči odrazily světlo.
Nehnul se. Jen se díval. Srdce udělalo něco zvláštního – ne hlasitého, ale znatelného, jako by přeskočilo jeden úder a pak ho dohnalo.
„Mourku,“ řekl. Už úplně potichu.
Oči nezmizely. Ale kocour nevyšel. Seděl ve štěrbině mezi bednami a zdí a díval se na baterku. Václav stáhl světlo trochu stranou, aby neoslňoval. Pak se posadil na zem. Rovnou na beton, nemyslel na oblečení, nemyslel na nic.
Prostě si sedl. A začal čekat.
Nevěděl, jak dlouho to trvalo.
Byla zima. Beton bral teplo přes bundu rychle a rovnoměrně. Václav se nehýbal. Baterku držel stranou, aby ve štěrbině nebyla úplná tma, ale ani do očí. Občas tiše mluvil. Nevolal, nepřemlouval. Prostě mluvil, jako když potřebuješ, aby byl tvůj hlas nablízku.
„Je ti tu zima,“ řekl. „Pět měsíců. Ani mě nenapadlo, že jsi tady.“
Ze štěrbiny nevyšel žádný zvuk.
„Všude jsem chodil. Na Sokolovskou jsem jel v noci. Tam jsou garáže, to neznáš. Ten notes jsem celý popsal.“
Kdesi v temnotě kapalo. Trubky hučely.
„Doma stojí miska. Nikdy jsem ji neuklízel.“
Šustění uslyšel dřív, než uviděl pohyb. Kocour vylezl ze štěrbiny pomalu. Ne přímo k Václavovi, nejdřív stranou, podél beden, očichal vzduch, zastavil se. Václav se nehýbal. Díval se. Kocour byl hubený. Bok olysalý, chlupy se ještě nevrátily. Na jedné straně čenichu vousky kratší. Na levé.
To je on.
Kocour udělal další krok. Pak další. Pak přišel k Václavově noze a strčil hlavou do kolena. Jednou. Jako by zkontroloval. A zůstal stát vedle.
Václav nevztáhl ruku hned. Nejdřív jen seděl. Pak opatrně, pomalu, položil dlaň na kočičí hlavu. Mourek neuhnul. Jen přimhouřil oči, a v tom bylo něco tak prostého, že Václava sevřelo v krku.
Neplakal. Jen seděl na studeném betoně sklepa vlastního domu a držel ruku na hlavě kocoura, kterého hledal pět měsíců. A kocour stál vedle a mlčel. Vždycky byl spíš málomluvný.
Vstát bylo těžší než si sednout.
Nohy mu ztuhly, zvedal se pomalu, přidržoval se beden. Mourek o krok ustoupil a pozoroval. Václav se narovnal, postál. Četl, že kočky mohou zdivočet a odvyknout lidem už za dva týdny. A tohle bylo pět měsíců. Pak si znovu dřepl, na bobek, a vzal kocoura do náruče.
Mourek se nebránil. Byl lehký, mnohem lehčí než dřív. Václav si ho přitiskl k hrudi a cítil pod dlaní malé rychlé srdce.
Šli k východu stejnou cestou. Kolem postýlky, kolem rezavého kola, kolem rozvaděče. Baterku držel jednou rukou, druhou tiskl kocoura. Mourek se nehýbal. Jen jednou přešlápl tlapkami, uvelebil se, a zase ztichl.
U dveří se Václav zastavil.
Pak dveře otevřel a vyšel ven.
Na dvoře bylo ráno. Šedé, lednové, bez slunce. Sníh ležel starý, slehlý, s černými šmouhami podél cestičky. Václav přivíral oči před světlem.
Stál u dveří a držel Mourka.
Tehdy je Božena uviděla.
Doma bylo teplo.
Václav si v předsíni zul boty, aniž by pustil kocoura. Pak ho konečně postavil na zem, opatrně, jako se staví něco křehkého. Kocour hned sklonil čenich k podlaze a šel podél zdi. Pomalu, s přestávkami. Očichával lištu, roh, nohu skříňky. Zjišťoval.
Václav stál a díval se.
Mourek došel do kuchyně. Zastavil se na prahu, pohnul uchem. Pak vešel. Václav vešel za ním.
Miska stála u topení, kde stávala vždycky. Prázdná, čistá, na okraji trochu zaprášená. Kocour k ní přičichl. Chvíli nad ní postál. Pak odešel a sedl si k topení vedle, přitisknutý bokem k teplému železu.
Václav otevřel lednici. Bylo v ní trochu vařeného kuřete. Oddělil kousek a dal do misky. Ruce ho neposlouchaly hned, prsty měl ještě studené.
Mourek jedl pomalu. Ne hltavě jako hladový, ale opatrně. Václav si vedle něj sedl na zem, zády ke zdi. Díval se.
Pak Mourek prošel celý byt. Zkontroloval každý kout, každý pokoj, každý parapet. Pak se vrátil do obýváku, vyskočil na gauč a schoulil se tam, kde spával dřív. Vlevo od polštáře, u područky.
Václav z něj nespouštěl oči.
Pět měsíců hledal, mrznul u sloupů, jezdil na cizí hovory, chodil s baterkou mezi garážemi. A Mourek seděl ve sklepě pod prvním vchodem. Dvacet metrů ode dveří. Čím se tam živil? Pravděpodobně myšmi. Jak dlouho by to vydržel, kdyby náhodou jeho tiché zamňoukání Václav neuslyšel?
Mohl o tom přemýšlet dlouho. Ale nechtěl.
Zhasl světlo v předsíni, vešel do obýváku a sedl si na gauč vedle kocoura. Mourek otevřel jedno oko, podíval se a zase zavřel. Za oknem se stmívalo.
Všichni byli doma.
