– Haló… Vašku… – To není Vašek. To je Lenka… – Lenka? A vy jste kdo?… – Paní, kdo jste vy? Já jsem přítelkyně Vaška. Potřebujete něco?… Manžel tady není, zdržel se v práci… Zamotala se mi hlava, všimla jsem si červených kapek na podlaze. Břicho mě hrozně táhlo, až jsem se kroutila… Cítila jsem, že miminko už brzy přijde na svět. Můj muž Václav už pět let jezdí za prací do ciziny. Jednou dělal řidiče v Německu, pak zase opravoval domy v Polsku. Vyjel kvůli penězům. Máme dva syny, chtěli jsme jim dát to nejlepší do života. Bylo nám jasné, že v Česku toho moc nedokážeme. A víte co? Tam se mu opravdu zadařilo. Každý měsíc nám z ciziny posílal balíky s jídlem – nějaké konzervy, těstoviny, olej, sladkosti. Navíc mi posílal peníze na účet, abych je uložila na spoření. Nastřádali jsme slušnou částku, takže jsme staršímu synovi koupili byt. Vypadalo to, že máme vše v pořádku. Ale před pár měsíci jsem začala cítit, že se v mém těle něco děje. První myšlenka – přechod, ale ne. Přibrala jsem, byla pořád unavená, jedla jsem více a nálada se mi rychle měnila. Podle internetu to vypadalo na těhotenství. Ale těhotná ve 45? Nevěřila jsem tomu, udělala test – a viděla dvě jasně červené čárky. Dětem ani snachám jsem o tom nechtěla nic říkat. Proč? Aby mě vlastní děti zesměšnily? Aby říkali, že máma ve stáří přišla o rozum? Rozhodla jsem se to tajit. Byla zima, nosila jsem tlusté velké oblečení a pod kabátem nikdo břicho neviděl. Jenže jsem to dítě nechtěla. Někdo by řekl, že nemám Boha v srdci. Ale je mi 45, už nejsem mladá. Mám syny a vnoučata, chci jim dát svůj čas – ne starat se celý den o pleny. Navíc nemáme na třetí dítě peníze. Vašek by musel zase odjet do ciziny, a bez něj to nezvládám. Doktoři řekli, že je pozdě a operace je moc riskantní. Nevím, jestli bych to přežila. Přesvědčovala jsem se, že snad vše dopadne dobře. Co když se Vašek vlastně potěší, že budeme mít ještě jedno miminko? Rozhodla jsem se mu to říct přes Skype, ale zapnula jsem jen mikrofon, ne kameru. – Haló, Vašku… – To není Vašek. To je Lenka. – Lenka? A vy jste kdo? – Paní, kdo jste vy? Já jsem přítelkyně Vaška. Potřebujete něco? Manžel není doma, zdržel se v práci. Okamžitě jsem položila telefon a rozplakala se. I tohle se stane, když muž může zahýbat kdekoliv, s kýmkoliv. Chtěla jsem rovnou žádost o rozvod, vyhodit všechny Vaškovi věci, už ho nikdy nevidět a neslyšet. Ale pořád jsem v sobě měla naději, že se Vašek vrátí, až se dozví o miminku. Věděla jsem, že v únoru určitě přijede domů, protože mají synové narozeniny a dostal volno. Dokonce se mi zdálo, že se procházíme v parku – Vašek drží za ruku naši dcerku, a já za druhou. Přesně 14. února, na Valentýna, přijel Vašek. Připravila jsem romantickou večeři, zapálila svíčky, pustila hudbu – chtěla jsem pohodu. – Vašku, mám pro tebe překvapení. Jsem těhotná. Říkají, že bude holčička. – Ty potvoro! – vykřikl manžel. Zrudnul vzteky, převrátil talíře na zem, mlátil do stolu: – Zatímco já makám v cizině, ty spíš s cizími chlapama? A teď mi chceš podstrčit neznámý dítě? – Vašku, vysvětlím ti to… – Jdi ode mě, nechci tě vidět! – odstrčil mě tak, že jsem břichem narazila do ostrého kraje stolu a spadla. Vašek odešel, sbalil si věci, práskl dveřmi. Zamotala se mi hlava, všimla jsem si červených kapek na podlaze. Břicho mě silně bolelo, svíjela jsem se – stěží jsem našla telefon a volala sanitku. Ale cítila jsem, že holčička už přijde na svět. Když dorazili záchranáři, už jsem držela naši dceru v náručí. Holčička klidně ležela, neplakala, pevně spala. – Tak co, maminko, jedete s námi? – Ne. Vezměte dítě, nechci ji. – Jak to? – Prostě ji vezměte, říkám! Kvůli ní se mi rozpadla rodina! Třeba ji někdo bude mít rád, ale já ne. Nechci ji vidět! Bez výčitek jsem předala děťátko doktorce. Prohlédli mě doma, žádné trhání, porod proběhl klidně. Když sanitka odjela, uklidila jsem byt, šla do sprchy a pak spát. Nikdo z dětí netuší, že jsem dala holčičku pryč. Každý den chodím do kostela a modlím se, aby moje dcerka byla zdravá a našla milující rodinu. Vím, že to nezvládnu. Už nechci znovu prožívat všechny trápení mateřství. Chci jediné – aby se Vašek vrátil domů. Ale je znovu v Německu a stýká se jen se syny. Myslete si, že jsem bláznivá ženská. Ale vybrala jsem si muže, ne dítě. A Bůh mi je svědkem.

14. února, Praha

Dneska byl pro mě den plný bolesti, výčitek a slz. Sedím v obýváku, za oknem svítí lampy Žižkova a já se snažím napsat pár řádků, abych si utřídila myšlenky.

Když mi dopoledne zazvonil telefon, chtěla jsem zavolat Karlovi na Skypu. Zvedl to ale někdo jiný.

Haló, Karle
Tady není Karel. Tady je Petra.
Petra? Promiňte, kdo jste?
A kdo jste vy? Já jsem přítelkyně Karla. Něco jste chtěla?
Manžel není doma, zdržel se dnes v práci.

V tu chvíli mi proběhla hlavou spousta myšlenek. Zamotala se mi hlava, všimla jsem si rudých kapek na podlaze. Břicho mě bolelo, kroutila jsem se na sedačce a cítila, že to přijde, že se dítě narodí.

Můj Karel už pět let jezdí na brigády do zahraničí. Nějakou dobu dělal řidiče v Německu, potom zase rekonstrukce v Polsku. Vyjel kvůli penězům, chtěli jsme dopřát synům lepší budoucnost. Moc dobře jsme věděli, že z českého platu doma toho moc neuspoříme.

Tam v cizině jsme měli štěstí. Posílal mi balíky plné potravin konzervy, mouku, olej, sladkosti pro kluky. A peníze mi vždy poslal na účet, abych je mohla uložit v bance na úrok. Našetřili jsme tolik, že jsme mohli koupit staršímu synovi byt v Dejvicích.

Zdálo se, že máme vše, co rodina potřebuje. Jenže před několika měsíci jsem začala cítit, že se se mnou něco děje. První myšlenka byla, že mám přechod, ale ne. Začala jsem přibírat, byla unavená, hodně jedla, nálada se prudce měnila. Podle internetu to vypadalo na těhotenství. Ale jak? V pětačtyřiceti? Nevěřila jsem tomu a udělala si test. Dvě rudé čárky tam byly jasně.

O svém těhotenství jsem neřekla synům ani snachám. Proč bych jim to říkala? Aby se smáli, že jejich máma v tomhle věku ztratila rozum? Rozhodla jsem se to skrývat. Naštěstí byla zima, halila jsem se do velkých svetrů, kabátů. Pod péřovkou nikdo nic neviděl.

Upřímně jsem dítě nechtěla. Možná mě budete mít za necitlivou, ale v mých letech už chci být babičkou, ne stát u kolébky a měnit plínky. Máme dva kluky, vnuky, chci mít čas sama na sebe. Navíc nemáme peníze na třetí dítě. Karel by musel zase odjet přes hranice, a já sama už nezvládám.

Potrat už byl riskantní, bylo pozdě a operace nebezpečná. Nevím, jak by to dopadlo. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že všechno bude v pořádku. Možná se Karel potěší? Rozhodla jsem se mu zavolat přes Skype, ale zapnula jsem jen mikrofon, ne kameru.

Haló, Karle
Tady není Karel. Tady je Petra.
Petra, kdo jste?
Paní, já jsem jeho přítelkyně. Něco jste chtěla? Karel je v práci.

Zavěsila jsem a propadla slzám. To je život že muž může zradit kdekoliv a s kýmkoliv. Chtěla jsem tenkrát zažádat o rozvod, kufr vyházet na chodbu a už ho nevidět.

Stále jsem doufala, že manžel se vrátí domů, když uslyší, že čekáme dítě. Měsíc únor znamenal jeho dovolenou, kluci mají narozeniny. Snívalo se mi dokonce, jak jdeme všichni spolu na Letnou, a Karel drží za ruku naši dcerku, já druhou rukou.

Na Valentýna dorazil. Připravila jsem romantickou večeři, svíčky, hudbu, chtěla jsem pohodovou atmosféru.

Karle, mám pro tebe překvapení. Jsem těhotná. Prý to bude holčička.
Ty bestie! zakřičel.

Zrudnul vzteky, převracel talíře na podlahu, třískal do stolu:

Zatímco já makám v cizině, ty tady spíš s jinými? Teď mi tady podstrkuješ cizí děcko?

Karle, nech mě to vysvětlit
Jdi ode mě, nechci tě vidět! Strčil mě tak prudce, že jsem narazila břichem na roh stolu a spadla.

Karel se urazil, vzal tašku a hlučně zabouchl dveře. Zase mi bylo zle, viděla jsem rudé kapky na parketách. Břicho tak bolelo, že jsem se musela zkroutit. Sotva jsem našla mobil a volala záchranku. Cítila jsem, že dítě přijde na svět každým okamžikem.

Když přijeli lékaři, držela jsem v náručí naši holčičku. Byla klidná, neplakala, spala spokojeně.

Maminko, pojedete s námi?
Ne. Vezměte si dítě, já ji nechci.

Jak to?
Prostě ji vezměte, prosím. Tahle holčička mi zničila rodinu. Snad ji někdo bude milovat, já rozhodně ne. Už ji nechci nikdy vidět!

Bez pocitu viny jsem ji předala do náruče lékařky. Prohlédli mě doma, porod proběhl bez komplikací. Když sanitka odjela, uklidila jsem celý byt, šla do sprchy a spát.

Nikdo z mých dětí neví, že jsem dcerku dala pryč. Chodím teď každý den do Týnského chrámu a prosím, ať se má dobře, ať najde svou rodinu. Vím, že na to už sama nemám sílu. Nedokážu znovu být matkou. Jediné, co si přeji, aby se Karel zase vrátil domů. Ale opět odjel do Německa, baví se jen se syny.

Asi jsem nenormální, možná mě odsoudíte. Ale já si vybrala muže, ne dítě. Bůh mi buď soudcem.