Haló, vaše manželka porodila dvojčata! Ale… mně je 52 a žádnou manželku nemám! No, nevím… přijeďte se podívat, říká, že jsou vaše
Když jsem tohle slyšel, myslel jsem si, že někdo totálně spletl číslo. V padesáti dvou letech děti? Cože? Jenže zvědavost ve mně zvítězila. Nahodil jsem kabát, skočil do staré škodovky a jel.
Přijdu do pokoje a málem si sednu na zadek. Na posteli leží moje bývalá žena, Marie. A vedle ní po obou stranách spí dva malí uzlíčky štěstí.
Marie, co jsou to za děti? Komu patří?
Tvoje, odpověděla klidně, jako by se nic nedělo.
Chvíli jsem mlčel a hledal smysl jejích slov.
Vždyť ti je skoro padesát. A rozvedli jsme se
Jo, před sedmi měsíci. Ale tehdy jsem ještě nevěděla, že jsem v tom.
To snad ani není možné!
Myslela jsem, že mám přechod. To by jeden nevymyslel naše vášnivé loučení a výsledek je dvojčata. Ale nic od tebe nechci. Jen jsem musela říct.
Ale dvojčata? Vždyť jsme to zkoušeli roky marně.
Upřímně, ani jsem netušila, že jsem těhotná až do pátého měsíce. Divila jsem se, proč mi v břiše něco tancuje
Popravdě mě to moc nezaskočilo. Marie vždycky byla pořádná ženská, takže si nikdo z kamarádů ničeho nevšiml.
Když jsme se potkali, byla už kus ženské a přesně to se mi líbilo. Těm vychrtlým typům jsem nikdy nefandil. Žili jsme docela fajn, ale děti jsme si přáli snad víc než cokoliv jiného. Marie běhala po doktorech, stresovala, ale bez výsledku.
Nakonec jsme si řekli, že začneme žít pro sebe. Makali jsme oba, ale i užívali moře v Chorvatsku, hory na Šumavě, výlety po evropských metropolích sami sobě pány. Jenže posledních pět let to mezi námi skřípalo. Možná jsme se smířili s tím, že děti nebudou, ale s přibývajícími roky člověk začne přemýšlet, jestli ho vůbec někdo jednou přijde oplakat.
Začali jsme se hádat. Marie přibrala dalších pár kilo. A najednou z ní vypadlo:
My se tu trápíme navzájem. Myslím, že bychom se měli rozvést. Třeba se ti ještě poštěstí být tátou.
Popravdě jsem to nechtěl, ale rozhodla za nás oba. Nebylo to lehké. Odešel jsem.
Později se mi svěřila, že dlouho nevěděla, jak mi říct o těhotenství. Báli jsme se, jestli vůbec děti donosí, jestli budou zdravé. A teď překvapení jak Brno!
Ještě ten den jsem zajel do klenotnictví, koupil prstýnek a velkou kytici. Vrátil jsem se do nemocnice a požádal ji o ruku.
Utekly dva roky. Jsme zase spolu. Dvojčata rostou jako z vody, my šťastní, i když mladí už jsme jen duchem.
A co vy troufli byste si ještě na děti v padesáti? Nebo podle vás má štěstí datum spotřeby?
