Denník, 15. března
Restaurace, do které mě dnes pozval Petr, měla všechno, co si lze představit pod pojmem pompézní luxus: jemné tlumené světlo, neviditelné čísníky v naškrobených košilích a atmosféru, která sváděla k tichému šeptání. Sám Petr do toho prostředí dokonale zapadal perfektní šedý oblek, drahé hodinky a ten úsměv, z něhož bylo jasně cítit, že je přesvědčený o svém výjimečném postavení.
Objednej si, co chceš, mávl ležérně rukou, aniž by si prohlédl jídelní lístek. Nesnáším, když se žena v něčem omezuje.
Na první pohled to znělo skoro pohádkově, jako scéna z televizní reklamy na spokojený pár. Přesto mě něco zarazilo možná jeho hodnotící pohled, možná až přílišné nadšení, s jakým mi líčil příběhy o svých bývalých partnerkách, které ho prý braly jen jako chodící peněženku.
Vybrala jsem si kachní salát a sklenku rulandského bílého. Petr to pojal ve velkém stylu: hovězí steak, tatarský biftek, láhev drahého červeného. Vyprávěl o podnikání, lamentoval nad povrchností současné doby, hovořil o hodnotách a duchovní blízkosti. Přikyvovala jsem, ale připadala jsem si spíš jako na nějaké přijímací zkoušce, kde mě co chvíli čeká všetečná otázka.
Divadlo jednoho herce
Když nám číšník přinesl účet v černé kožené složce, Petr stále rozvíjel svůj monolog o poklesu morálky. Pomalu začal hledat peněženku nejdřív v saku, pak ve druhé kapse, nakonec v kalhotách. Jeho tvář náhle ztratila jistotu a vystřídala ji předstíraná panika.
No to mě podrž… zavrtěl hlavou, díval se mi upřeně do očí. Peněženku jsem asi zapomněl v kanceláři nebo v druhém autě.
Rozpačitě rozhodil ruce, ale v jeho projevu nebyla ani špetka opravdové nervozity. Ani nenavrhl, ať si číšník chvilku počká, a ani nehrabal v mobilu, jestli může zaplatit převodem. Prostě čekal, jak zareaguji.
To je trapas, viď? Pomůžeš mi? Zaplatíš to teď a já ti to hned vrátím. Nebo tě zvu příště se všemi úroky.
Bylo mi v tu chvíli jasné, že nejde o žádnou náhodu nebo sklerózu. Před sebou jsem měla dobře promyšlený test, přesně takový, jaký sám před pár minutami s pobavením rozebíral.
O podobných historkách jsem četla v diskuzích a viděla je v odpoledních seriálech, ale upřímně nikdy bych nečekala, že se to přihodí i mně, a ještě ve společnosti elegantního muže ve zralém věku.
Jeho přemýšlení bylo až komicky primitivní: pokud žena zaplatí za oba bez řečí, znamená to, že je skvělá a pohodlná; pokud ne, je prý vypočítavá a jde jí jen o peníze. Najednou přede mnou seděl už ne úspěšný podnikatel, ale zamindrákovaný manipulátor, který si chtěl zahrát na zkoušejícího.
Jistě tušil, že má vyhráno podle jeho představina bych měla bez slova vytáhnout kartu ze své peněženky, protože by snad bylo ctí trávit čas s někým lepším.
Vypočítavost v přímém přenosu
Velmi klidně jsem otevřela kabelku. Petr zjevně polevil v napětí, byl přesvědčen, že jeho plán se vyvedl.
Samozřejmě, žádný problém, řekla jsem jemně a zavolala číšníka.
Prosím, rozdělte nám účet, řekla jsem nahlas. Zaplatím za sebe. Ostatní ať uhrazuje pán.
Z jeho tváře rázem zmizel úsměv.
Jak to myslíš? zasyčel tiše, skloněný blíž ke mně. Vždyť nemám peněženku.
Chápu, usmála jsem se a přiložila mobil k terminálu. Ale sotva se známe. Zaplatit za sebe je úplně v pořádku. Večeře za muže, který mě sám pozve do luxusní restaurace a objedná si to nejdražší? Promiň, Petr, to vážně není moje povinnost. Jsi dospělý a určitě si poradíš.
Číšník na chvíli zdřevěněl, klopil pohledem ze mě na něj. Petr začal červenat, a jeho uhlazený kabátek se pomalu sloupával, až zůstala obyčejná arogance.
Myslíš to vážně?! Kvůli pár korunám? Říkal jsem, že ti to vrátím. Chtěl jsem si tě jen vyzkoušet.
A už sis mě vyzkoušel, odpověděla jsem a vstala od stolu. Jsem člověk, který si nenechá s sebou manipulovat.
Cestou ke dveřím jsem cítila, že pointa ještě nebyla dotažena. Zůstával u stolu, rozpačitý a překvapený, s neuhrazeným účtem a bez své peněženky.
Ještě jsem se na chvíli vrátila, vytáhla z peněženky pár pomačkaných stokorun a hrst drobných ty, co se mi vždycky válí na dně kabelky.
Jo, vlastně, dodala jsem. Když máš peněženku v jiném autě, to asi nemáš ani na taxík, že jo?
Položila jsem mu peníze vedle jeho luxusní sklenky vína.
Tady máš na tramvaj. Neměj strach, dostaneš se domů. Můžeš si to dát jako příspěvek na tvé výzkumy ženské duše.
U sousedních stolů se někteří hosté otočili. Petr vypadal, jako by dostal facku.
Vyšla jsem ven do jarní Prahy.
Celý večer mě nakonec stál jen salát a sklenku vína tedy malou investici za rychlé prozření. Doufám, že si Petr něco odnesl, i když u lidí, jako je on, o tom dost pochybuji.
A co byste udělali vy? Pomáhali byste zapomnětlivému gentlemanovi, nebo byste zůstali pevní a fér?
