**Deník 12. května**
Dnes mi po celém těle pulzuje nervozita, a přesto se mi podařilo zapsat pár řádků, abych si ujasnila, co se vlastně stalo. Včera po dlouhých čtyřech letech usilovné práce na výstavbě našeho dvoupatrového venkovského domu v obci Kamenice mi a mému manželovi Vítovi konečně došly všechny úspory i půjčky. Přes den jsem se s dětmiPetrem, Evou a Matějempřesunula do nového domu, a večer jsem ještě doufala, že nás čeká klidná noc v našem novém útočišti.
Ale jakmile se zavřely dveře a my se usadili, do našeho života vstoupila stará známá bouře má matkainzákonná, Ladislava Petrová, která po celé roky považovala stavbu domu za zbytečnou výdaje a bláznivý sen. Už první den po stěhování se ozvala s telefonátem:
> Gábina mi řekla, že váš dům je nádherný, chci vidět, do čeho jste tak hodně peněz vložili,
a to s úsměvem, který mi připomněl starou známou povídku o příliš pyšných hostéch. Vít, aniž by se nad tím dlouze zamýšlel, mi poslal několik fotografií. Když ladislavina reakce přišla, zjistila, že nikdo z rodiny se nepřihlásil navštívit ji.
> Proč mě vůbec nikdo nepozve? Všichni už byli u vás, ale já ne, protestovala.
Vít se snažil zdvořile vysvětlit, že jsme se soustředili na stavbu a na děti, ale ona jen napříč odpověděla:
> Kdo minulost vzpomene, ten oko ztratí, a pak přisypala: Kdo zapomene, tomu dva.
Následně mě požádala, abych jí poslala adresu. Neváhal jsem a další den jsem ji přivítal u nás. Když přistoupila ke dveřím s košíkem plným čokoládových tyčinek, okamžitě mě přepadla vlnou rozpaků. Moje žena Olga (Svobodová) se tvářila jako po zasáhnutí blesku nečekala, že mamka přijde na nepozvanou.
> Vítej, mami, řekla Olga, i když v očích jí zračí zklamání.
Olga se snažila být zdvořilá, ale já jsem poznal, že má matka se opravdu nepřibližuje ke dětem. Ladislava pečlivě prohlédla celý dům, jak zvenku, tak i uvnitř, a z její tváře byl patrný nesouhlas. Nevěděla jsem hned, co jí tak znepříjemňuje, dokud jsem ji nepozval ke stolu a nedala si dva sklenky šampaňského. V té chvíli se ozvala:
> Proč já musím žít v bytě jako chudá, zatímco tato dáma rozumí v paláci jako královna?
Na to jsem odpověděla s rozhořčením:
> Váš starý jednopokojový byt jsme prodali, koupili jsme dva pokoje a měsíčně vám posílám sedm tisíc a padesát korun. Co vám to dělá chudákovi?
Ladislava se naštvala: Myslíš, že ti nebudu vděčná? Vděčná! Ale i já chci žít v domě!
Mami, všichni jsme chtěli postavit dům našich snů a postavili jsme ho, řekl Vít. K čemu jsi tu?
Ty jsi mě přivedl na svět a vychoval! Zasloužím si takovou výhru! odpověděla tvrdě.
Olga se pokusila uklidnit situaci:
> Vitě, tvé výmluvy jsou marné. Ta žena jen závidí našemu štěstí a našemu domu. Pro ni je důležitý jen pocit nadřazenosti
Vít na mě pohlédl s pochopením, ale uvnitř cítil vinu vůči matce. Řekl:
> Mami, je těžké slyšet taková slova. Ten dům jsme postavili pro sebe. Máš přece pěkný dvoupokojový byt, ve kterém dobře žiješ
Dobře žiji? Ať tvoje žena tam bydlí, na zdraví, a já budu kralovat! vyčítala Ladislava a zvedla sklenku šampaňského s hlasitou povídavostí.
Zvlášť mě rozladily její výčty a neustálé kritiky. Místo odpovědi jen zakřičela a s úšklebkem se napila dalším douškem šampaňského.
Rozhodl jsem se s ní promluvit na terase.
> Mami, musím ti říct upřímně tvůj neustálý tlak a nespokojenost jsou pro mě nesnesitelné. Nejsi laskavá babička, tvůj charakter nám dělá život těžkým. A naše děti se tě snaží vyhýbat. Nemůžeme spolu žít ani ti dům předat, řekl jsem.
> Špatná babička? Možná jen nevíš, jak se postavit k babičce! odpověděla se zlostí.
> Můj dům je symbol našeho rodinného štěstí a nebudu ti ho nechat zničit!, varoval jsem.
> Proč bych já měla všechno zničit? To je jen tvá ženská fantazie, že? Už jsem pochopila, že mé pocity tu nikoho nezajímají! Všichni jsou nevinní, jen já jsem viníkem!, zvolala Ladislava, sevřela si rty a nakonec zakřičela na telefon a v rozčilení si zavolala taxi.
Po půl hodině vyrazila rozhořčená, aniž by se rozloučila, a od té chvíle jsou naše vztahy s matkou napjaté. Nechtěla mi odpouštět, že jsem upřednostnil rodinu před ní.
Měsíc po tom, co se rozplakala u našeho prahu, mi zavolala a vyvolala obrovskou hádku. Chystala se prodat svůj dvojpokojový byt a získané peníze použít na koupi domu. Naštěstí najde kupce, ale při jednání zjistila, že vlastník bytu je Vít ten, kdo dříve peníze vložil do našeho domu.
> Podvedla jsi mě, prodala jsi starý byt a ten nový jsi si připsala sama!, vyjekla Ladislava.
> Možná jsem přispěl spoustou peněz, aby ten dvoupokojový dům vznikl. Měl jsem na to právo?, zeptal se Vít.
> Všichni všechno podmanili! Všichni!, odpověděla rozzuřená a přerušila hovor.
Od té chvíle se o sobě moc nesměla, a všechny mé pokusy ji kontaktovat zůstaly bez odezvy.
—
Sedím na terase, dívám se na stromy a přemýšlím, kam se všechna ta rodinná láska a napětí vytratily. Možná jednou najdeme cestu, jak si navzájem odpustit a nechat staré křivdy za sebou. Prozatím však vím jen to, že náš dům zůstává naším útočištěm, a my s dětmi v něm pokračujeme dál.
Olga Svobodová.
