15.května2026
Dnes jsem se po škole setkala s Lízou a šly jsme na procházku do Riegrových sadů. Když jsme se právě dostaly k jedné z laviček, zahlédly jsme muž a ženu, jak se objímají. Muž si tiše šeptal něco do ucha a žena se usmívala jako po štěstí. Oči mi zůstaly rozšířené, jako bych viděla něco zakázaného.
Eliško, co to vidíš? zvolala najednou Líza, překvapená.
Nic, pojďme dál, odpověděla jsem rychle, i když mě ten obrázek doprovázel až domů.
Po rozloučení s Lízou jsem šla pomalu k našemu bytovému domu na Vinohradské. V hlavě se mi honily otázky: Tati, jak je to možné? Jak mohl být s maminkou? Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě spatřila.
Později odpoledne, když jsme s Lízou měly volno, navrhla jsem:
Lízo, pojďme se projít, než se stmívá.
Jasně, pojďme, dokud je ještě jasno! souhlasila.
Park byl klikatý a nevedl přímo k domovu, ale kdo by se chtěl vzdát takové chvilky? Šly jsme po aleji, kde se šťastné páry proplétaly pohledy a závistivými úsměvy. Nikoho nás nepozoroval. Když jsme se vrátily na prázdnou stezku, najednou znovu spatřily muže a ženu v objetí. Muž už byl starší, ale stále se snažil držet se blízko té, co mu šeptala do ucha.
Líza jen zamířila pohledem na mě a řekla: Eliško, co děláš?
Nic, pojďme dál, šeptala jsem a rychle se vydala vpřed.
Vyšla jsem z parku a šla domů s hlavou skloněnou, přemýšlejíc o tom, co jsem viděla. V hlavě se mi stále přehrával obraz šťastné ženy pod stromem a muže, který se jenom soustředil na ni, aniž by si všiml naší dcery.
Tati, jak to může být? Miluju tě, byl jsi pro mě vzorem. Máš teď milenku? ptala jsem se v duchu, a ani jedna odpověď nepřišla.
Večer jsem dorazila domů pozdě.
Sedni si k večeři, zamručela máma Jana, když jsem vstoupila do kuchyně. S otcem se nedostaneš.
Hned přijdu, jen si umyju ruce, odpověděla jsem nejistě. V koupelně jsem zdržela dlouho, během toho jsem stále slyšela otcov hlas zvednutý v rohu, ale ho už nebylo. Po večeři jsem zalezla do svého pokoje, zapnula notebook a snažila se najít slova, která by mi pomohla rozmotat ten chaos v hlavě.
Je to můj otec. Jsou lži a podvody normální součástí dospělého života? Co mu v životě chybí? Může opravdu opustit maminku kvůli té myšlenky se měnily a najednou se mi zrodil plán.
Co když si její milenka myslí, že ji dám svému tátovi? Možná vůbec neví, že existuju
Znenadání se ozvaly klíčové okamžiky:
Promiň, milá! ozval se otcov hlas, když otevřel dveře.
Tvé těžké dny byly jen na konci měsíce, řekla máma, a mezi nimi se rozhořela hádka.
Jano, to je teď moje věc! odpověděl táta, ale když vstoupil do mého pokoje, chtěl mě políbit. Odtáhla jsem ho rukou.
Jdi, jídlo zchladne! křikla jsem.
Co se stalo? zeptal se táta, ale pak odešel do kuchyně.
Celý večer jsem zůstala pod postelí a plánovala, jak vrátit otce zpátky k nám. S těmito myšlenkami jsem usnula, ale probudila jsem se s hlasem rodičů:
Václave, kam jdeš?
Do práce, je to naléhavé.
Je sobota, mohl bys zůstat s rodinou.
Jdu jen na chvíli, do poledne se vrátím, pak něco podnikneme.
Po probuzení jsem se zvedla, zívla a předstírala, že jsem právě vstala.
Kam jdeš? zeptala se máma.
Na hodiny, už se zpozdím.
Mám pocit, že celý den jsou zaměstnanci zaneprázdnění. Mezitím jsem zmizela do koupelny, rychle se oblékla a šla ke dveřím, kde už otci čekal v haldě. Usmál se:
Pojďme tě doprovodit na hodiny.
Eliško, dej si kafe! řekla máma z kuchyně. Už jsem ho připravila.
Poď, půjdu s tebou, řekl táta, jako by cítil vinu. Vzala jsem si hrnek, vypila a vyběhla do koridoru:
Jdeme, tati!
Kráčeli jsme tiše, ale táta nakonec prolomil ticho:
Eliško, něco ti vadí?
Ne, tati. Asi jsem jen v přechodném věku, zamumlala jsem, pak pokračovala: Miluju tě, tati!
Já tě taky, miláčku! odpověděl.
Nejvíc na světě? zeptal se.
Ano, odpověděla jsem a všimla jsem si, jak se otci zvedla čelist.
Po chvilce se rozloučili: Tati, čekám tě při obědě. Slíbil jsi, že víkend strávíme spolu.
Rozběhla jsem se ke svým hodinám, ale po chvíli se skrývala za keři, aby jsem ho mohla sledovat. Doufala jsem, že půjde do práce, ale šel jiným směrem. Šli jsme dlouho, neodvraceli se. Nakonec dorazili k jednomu domku, táta si vytáhl telefon a volal.
Po chvíli vyšla žena, kterou jsem nikdy neviděla.
Jaká je hezká! zachumlel jsem si, ale zároveň se hned zamyslela: Je dražší než my s maminkou?
Žena ho políbila a šli ruku v ruce dál po opuštěné čtvrti, kde našli malé náměstí, posadili se na lavičku a povídali si vážně. Já jsem sledovala z dálky a pocit hněvu mě zavalil.
Pak odešli, žena zmizela v podchodu, a táta se vrátil domů. Stál jsem na okraji a přemýšlela, co dál. Chci jen, aby ta žena odešla a zůstala jen naše rodina.
Najednou jsem uviděla otcovu milenku vycházet z podchodu s plným pytlem odpadků. Vrazila jsem se do cesty:
Ahoj! zvolala jsem, když vyhazovala odpad.
Ahoj! žena se podívala překvapeně. Co se děje?
Poslouchej! Když se znovu setkáš s Václavem, udělám ti to.
Kdo jsi? zeptala se.
Neslyšela jsem tě? odpověděla jsem. Vyndej telefon!
Tady, podala mi ho.
Zavolej mu a řekni, že už to s tebou nemá smysl. Jsem jeho dcera a chci, aby se vrátil k nám.
Po zavolání jsem uslyšela otcov hlas:
Dianno, co se děje?
Václave, už se nesetkáme.
Proč?
Nemáme šanci. Máš rodinu, já po škole pojedu pryč.
Dobře, Dianno, už to nevolám.
Když jsem se vrátila domů, rodiče jedli večeři a povídali si tiše.
Co jsi tak spokojená? zamručela máma, vstávajíc od stolu.
Jíst budu. odpověděla jsem.
Eliško, proč jsi tak veselá? zeptal se táta.
Tati, miluješ mě? odpověděla jsem.
Miluju.
A maminku?
Krátká chvíle ticha, pak otcov hlas zněl pevně:
Miluju i tvoji maminku.
Tak to je pravda, miluji vás oba! řekl úsměvně táta.
Zapisuju si to do deníku, protože mi to pomáhá zpracovat ten den. Vím, že zítra bude další den plný otázek, ale alespoň jsem měla odvahu postavit se pravdě.
—
Zítra se chystám zjistit, co se stane dál, a jestli se naše rodina dokáže znovu spojit.
Eliška.
