Jano, pochlub se naším domem, chci vidět, za kolik peněz jste ho postavili, řekla se šťouchavou úsměvem sváříc Ladislava Petrůvna.
Čtyři dlouhé roky Alena a Viktor makateli na výstavbě dvoupatrového venkovského domu. Všechen volný čas věnovali rekonstrukci a konečně, po letech, se rodina přestěhovala.
S trojicí dětí se Alena a Viktor nastěhovali do nového domu vDobřichovicích a těšili se na šťastný rodinný život. Všechno by šlo jako po másle, kdyby se neobjevila tchyně, která dosud považovala výstavbu domu za zbytečnou blbost a zbytečnou výdaju peněz.
Hned po nastěhování se příbuzní chtěli podívat, kdo se stihl rozhlédnout po domě všichni přispěli během dvou měsíců, kromě Viktorovy matky, Ladislavy Petrůvny.
Příbuzní i známí nedokázali od nesnášenlivé radosti odtrhnout oči od nového objektu a zpráva se dostala i k tchyni.
U Vítka s Alenou není jen dům, je to pohádka! chválila bratr sestry Ladislavy Petrůvny. Už jsi to viděla?
Ještě ne, na to nemám čas, odpověděla se zdánlivě lhostejně.
Stejného večera, když už to nepřesáhlo, napsala synovi a požádala o fotky.
Jano, pochlub se naším domem, chci vidět, na kolik peněz jste ho postavili, řekla Ladislava se šťouchavou úsměvem.
Viktor bez váhání poslal matce několik snímků. Po obdržení fotek tchyně okamžitě vyjádřila nespokojenost:
Zajímavé, proč mě nikdo nepozval na návštěvu? Všichni už byli u vás, ale já ne
Možná proto, že jsi myslela, že děláme jen blbosti, ne stavbu? připomněl Viktor.
Ach, co teď? Kdo vzpomíná na minulost, ten má oko pryč, nervózně se usmála matka.
A kdo zapomene, ten má dva, přidal se krutě Viktor.
Aby se téhle hádce nevyhrotilo, Ladislava změnila téma:
Pošli mi adresu, chci přijít, požadovala autoritativně.
Viktor jí vyhověl a už následující den Ladislava dorazila na návštěvu.
Alena, která o tomto telefonátu nic neví, byla šokovaná.
Vítko, proč jsem o tom nevěděla? zeptala se.
Myslel jsem, že se nevejde tak rychle, rozhlásil se překvapený Viktor.
Ladislava přivezla drobné dárky pro vnoučata po cestě si v obchodě koupila tři tabulky čokolády, na což Alena nemohla neupozornit. Nicméně chování tchyně nepřekvapilo Alenu, protože Ladislava nikdy nechtěla příliš komunikovat s dětmi.
Tchyně prohlédla dům zvenku i zevnitř a z tváře jí bylo jasné, že není zcela spokojená. Viktor neveděl hned, co ji nezaujalo.
Později, když byla pozvána ke stolu, vypila dva sklenky šampaňského a přihodila:
Proč mám bydlet vbytě jako chudinka, zatímco tahle paní žije ve velkém domě jako královna?
Co není vbytě špatného? Pamatuješ, že jsme prodali tu starou garsonku, přičetli jsme peníze a koupili dvoupokojový byt. Navíc ti každý měsíc posílám sedm a půl tisíce korun. Kde v tom je chudinka? odvětil Viktor rozhořčeně.
Myslíš, že jsem ti vděčná? Vděčná! Ale i já chci žít vdomě! pokračovala Ladislava.
Mami, celá rodina chtěla postavit dům svých snů, a my jsme to dokázali. Co máš s tím společného? řekla Alena.
Co tím myslíš co mám s tím? Přece jsem tě zplodila a vychovala! Nemám nárok na takový luxus? Proč mě sem nepozýváš? neústupně protestovala.
Alena, u které se tchyně neostýchala vyvolat takovou debatu, poznamenala:
Vítku, tvoje výmluvy jsou marné. Ta paní jen závistí náš štěstí a dům. Jenom co jí jde o vlastní pocit nadřazenosti
Viktor pohlédl na manželku, uvědomil si pravdu v jejím názoru, ale přesto cítil vinu k matce:
Je těžké to slyšet, mami, upřímně. Ten dům jsme postavili pro nás. Máš fajn dvoupokojový byt, kde žiješ pohodlně
Pohodlně? Ať tvá žena tam žije, na zdraví, a já tu budu vládnout! zakousla se Ladislava.
Chování tchyně se nehodilo do žádného rámce. Její slova zvedala Aleně podráždění a nechuť:
Vidíš, drahý, jak Ladislava děkuje za naši pomoc? Stále něco požaduje, uráží se, kritizuje a snižuje mou roli vnaší rodině
Místo odpovědi tchyně hlasitě práskla a, zakrývajíc oči, sáhla po láhvi šampaňského.
Aby mohl seriózně promluvit smatkou, Viktor ji pozval na terasu.
Mami, řeknu ti upřímně: je pro mě těžké snášet tvůj neustálý tlak a nespokojenost. Nejsi moc milá babička a tvůj charakter dělá komunikaci stobou nesnesitelnou. Zvláště to trpí Olinka, a naše děti se ti raději vyhýbají. Nemůžeme tedy mluvit o společném bydlení nebo opřevodu domu.
Ach, jsem špatná babička? Možná prostě neumíš postavit svou babičku na místo? poslala ona ostře.
Poslouchej mě, mami. Můj dům je symbolem našeho rodinného štěstí a neumožním ti ho zničit! řekl Viktor.
Proč bych já měla všechno zničit? To je tvoje ženská myšlenka, co? Už jsem pochopila, že mé pocity tady nikoho nezajímají! Všichni jsou nevinní, jen já jsem vina! Ladislava se s odhalenou nelibostí podívala na syna a zakousla se do rtu. Slyšela jsem tě, neboj se! přidala a hlasitě vzlykala, když si zavolala taxi.
Po půl hodině rozzlobená a uražená žena opustila dva patrový dům, aniž by se snikým rozloučila.
Od té doby byl vztah mezi Ladislavou a Viktorem napjatý. Nechtěla mu odpouštět, že jeho rodina upřednostnila své zájmy před jejími.
Měsíc pak žena nečekaně zavolala Viktoru a rozpoutala velký rozruch.
Ukázalo se, že chtěla prodat svůj dvoupokojový byt a získané peníze investovat do domu. Dokonce našla kupce, ale když přišlo na převod, zjistila, že vlastníkem bytu je Viktor.
Podvedl jsi mě, starý byt prodal a ten si připsal na sebe! Zanechal jsi mě úplně bez ničeho! vyřkla se Ladislava.
Možná proto, že jsem přispěl spoustu peněz, abychom koupili ten dvoupokojový? Myslíš, že jsem k tomu měl právo? zeptal se Viktor.
Všichni si kradou! Všichni! rozčileně zakřičela matka a zhasila linku.
Dále se o sobě neozývala a všechny Viktorovy pokusy jí kontaktovat ignorovala.
— Když se loni podzimní listí začalo pomalu spouštět k zemi, Alena našla v poště obálku se starým, pošlým dopisem, na který se dalo jen těžko usnout. Všichni se sešli u dřevěného stolu v kuchyni, aby ho společně rozbalili. Dopis byl psaný rukou Ladislavy, ale tón byl nečekaně tichý a pokorný.
Moji milí, začala, už dlouho jsem neviděla, jak se v tom domečku rozléhá smích vašich dětí. Vím, že jsem vám ublížila svými slovy i činy. Můj život se změnil lékař mi řekl, že už nemám mnoho času. Proto jsem si uvědomila, že nejcennější je právě to, co jsem odmítla přijmout: rodinu, kterou jste vytvořili, a místo, kde se cítím milovaná. Proto vám posílám klíč od svého bytu, abyste se vrátili, pokud budete chtít, a také malý vklad na úsporný účet, který může sloužit na cokoli na opravy, na dovolenou, na další dům Co je nejdůležitější, posílám vám své poslední přání: ať se vaše láska nikdy neodtrhne od této střechy.
Viktor přitáhl dopis k očím a slzy mu stečou po tvářích. Alena ho objala a pošeptala: Myslela jsem, že už tě nikdy nebudeme slyšet. Děti, které dopis nečistě naslouchaly z rohu, nakonec rozbily tichou přestávku a řekly: Mami, pojďte s námi na zahradu, tam budeme stavět další hřiště, ale nejdříve uděláme velký dort.
Večer se zapálily lucerny na terase a rodina, doplněná o starou Ladislavu, která se vrátila s mírným úsměvem, usedla ke stolu. Šampaňské už nebylo nutné místo toho všichni popíjeli čerstvě připravený jablečný mošt. Ladislava pomalu vyprávěla, jak se přizpůsobila novému bytovému prostoru, jak se naučila vařit znovu a jak se těší na každou návštěvu svých vnoučat. Všichni poslouchali, jak se její hlas mění z rozčileného ve zklidněný.
Když se noc prohloubila, Viktor se vzepřel ke starému dřevěnému schodišti, vstoupil na první patro a otevřel dveře, kde dříve ležela prázdná místnost. V rohu stál stůl se skleněnou krabičkou, v níž ležela malá zlatá medaile s vyrytým nápisem: Domov je, kde jsou srdce spojena. Ladislava se dotkla medaile a tiše řekla: Teď rozumím, co jsem ztrácela.
Po té noci se vztahy změnily. Ladislava začala pravidelně přijíždět na návštěvu, přinášela svým vnoučatům domácí koláče a pomáhala s úpravou zahrady. Viktor a Alena společně plánovali rozšíření domu malý rozcvičovací prostor pro děti a pokoj pro hosty, kde by mohli ubytovat i samotnou Ladislavu, pokud by chtěla zůstat déle.
A když se o rok později na stole objevil papír s novým plánem Rodinný dům místo, kde se setkáváme, smícháme a pomáháme si všichni věděli, že se nic nepřetrhlo, jen se přetvořilo. V tom okamžiku se nad střechou rozprostřela duha, a v jejím zlatém konci se zrcadlil jejich společný dům, připomínající, že i nejhlubší rozepře mohou skončit v nekonečném světle, pokud jsou podpořeny láskou a odpuštěním.
