Hana byla takzvanou milenkou. Neměla štěstí na manželství. Zůstala svobodná až do třicítky, a pak se rozhodla, že si konečně musí někoho najít. Že je Petr ženatý, zpočátku nevěděla, ale když to pak zjistila, Petr už to ani neschovával, pochopil totiž, že se do něj Hana zabouchla a že ho má doopravdy ráda. Hana nikdy Petrovi nic nevyčítala, naopak vinu hledala jen u sebe, kvůli téhle své slabosti a vztahu, ze kterého vlastně nic nebylo. Připadala si méněcenná, že si včas nenašla ženicha, a čas jí utíkal mezi prsty.
A přitom Hana nebyla žádná ošklivka: sice žádná krasavice, ale sympatická, jen trochu plnější postavy, což jí možná pár let přidávalo. Vztah s Petrem nikam nevedl. Hana nechtěla zůstat jen milenkou, ale zároveň neměla sílu ho opustit. Děsila ji představa, že zůstane sama.
Jednoho dne ji přijel navštívit její bratranec Mirek. Zrovna měl v Praze služební cestu, tak se za sestrou stavil na pár hodin, už dlouho se totiž neviděli. Obědvali spolu v kuchyni, probírali život a smáli se nostalgickým vzpomínkám jako když byli děti. Hana se svěřila Mirkovi se vším o svém soukromí, řekla mu pravdu a nakonec se trochu rozplakala.
Zrovna v té chvíli k Haně přišla sousedka, chtěla ji pozvat k sobě na chvilku potřebovala poradit ohledně nových nákupů. Hana tam odběhla, sotva na dvacet minut. Právě v tu dobu někdo zazvonil u dveří. Mirek šel otevřít, myslel, že je to Hana, vždyť nezamkli Ale na prahu stál Petr. Mirek okamžitě pochopil, kdo před ním stojí. Petr zůstal zaskočený, když u Hany doma našel velkého chlapa v teplákách a tričku, jak žvýká chleba se salámem.
Je Hana doma? zmohl se Petr jen na jedinou otázku.
Hana se sprchuje, odpověděl Mirek pohotově, hned mu bylo jasné, co Petrově zpytavé tváři odpovědět.
Promiňte, kdo vlastně jste? vyhrkl zmateně Petr.
Její partner. Nejsme sezdaní. Zatím. A proč se ptáte? Mirek se k Petrovi přisunul blíž a chytil ho za límec. Jestli jsi ten ženatý frajer, o kterém mi Hana říkala, radši si rozmysli, jestli se tu ještě někdy ukážeš! Jinak půjdeš z těchto schodů rovnou dolů!
Petr se rychle vymanil z Mirkova stisku a téměř utíkal ze schodiště pryč.
Za chvíli se Hana vrátila domů. Mirek jí všechno o Petrově návštěvě řekl.
Co jsi to udělal? Kdo tě o to prosil? rozplakala se Hana. On už se nevrátí
Sedla si na gauč a schovala tvář do dlaní.
No a co! Jen ať už se nevrací. Přestaň se trápit. Znám jednoho vdovce v naší vesnici, je opravdu slušný chlap. Po smrti manželky ho ženské uhánějí, ale on chce zatím ještě trochu klidu. Po služebce za tebou přijedu, buď připravená. Pojedeme spolu do vesnice, seznámím vás.
Ale Míro, to nejde, přece nemůžu jen tak jet za úplně cizím chlapem To je hrozné. Ne, radši ne.
Hrozné je spát s cizím manželem a ne se volně seznámit! Nikdo tě nikam tahat nebude. Jedeme, stejně mají u nás s Lídou narozeniny.
Za několik dní už byli Hana a Mirek ve vesnici. Mirkova žena Lída prostřela stůl na zahradě u chatky. Na slavnost přišli sousedé, přátelé a také Mirkův kamarád vdovec Aleš. Sousedé už Hanu znali, s Alešem se ale viděla poprvé.
Po příjemné oslavě se Hana vrátila zpátky do města. Hlavou jí pořád běžel Aleš byl tichý a skromný. Asi ještě truchlí po ženě… Chudák, takových laskavých už moc není, pomyslela si Hana.
Za týden, v sobotu, někdo zazvonil u dveří. Hana nikoho nečekala. Otevřela a skoro se lekla na prahu stál Aleš s taškou.
Dobrý den, Hanko, byl jsem ve městě na nákupech. Tak když už jsme se poznali, napadlo mě, že bych se mohl zastavit, řekl Aleš trochu koktavě, nervózně.
Hana ho pozvala dál. Přestože ji návštěva zaskočila, nabídla mu čaj a pomalu začínala chápat, že to není jen náhoda.
Tak co, nakoupil jste všechno? zeptala se Hana.
Ano, věci mám v autě. Tohle je pro vás, vytáhl Aleš malou kytici tulipánů a podal ji Haně.
Hana přijala květinu a oči jí štěstím zazářily. Sedli si tedy spolu v kuchyni a povídali si o jaru a cenách na trhu. Když byli s čajem hotovi, Aleš poděkoval a začal se chystat k odchodu. V předsíni si pomalu, roztržitě oblékal sako a obouval boty. Těsně u dveří se ale otočil a řekl:
Kdybych to teď neřekl, neodpustil bych si to. Celý týden jste mi byla v hlavě, Hanko, upřímně Nemohl jsem se dočkat víkendu. Adresu mi dal Mirek
Hana zčervenala a sklopila zrak.
My se ale skoro neznáme zašeptala.
To nevadí, hlavní je: nepřipadám vám otravný? Můžu ti tykat? Nejsem žádný svatý a mám dcerku, osm let, teď je u babičky.
Aleš byl nervózní, ruce se mu mírně třásly.
Dcera je dar. To je štěstí, zasněně odpověděla Hana. Vždycky jsem chtěla mít dcerku.
Aleš, povzbuzený jejími slovy, vzal Hanu za ruce a jemně ji políbil.
Po polibku se Hana podívala Alešovi do očí, ve kterých se leskly slzy.
Nepřipadám ti nepříjemný? zeptal se tichounce.
Právě naopak. Ani jsem netušila, že tohle dokážu cítit… Je mi s tebou sladko a klidně. Nikomu přece nic neberu
Od té doby se vídali každou sobotu. O dva měsíce později se Hana i s Alešem vzali a přestěhovala se za ním do vesnice. Hana nastoupila do místní školky a za rok se jim narodila holčička. Tak vyrůstaly v jejich rodině dvě dívky: obě milované stejně. Lásky a péče měly víc než dost. A Aleš s Hanou jenom rozkvétali štěstím; jejich láska sílila, jako když zraje dobré víno.
Mirek při oslavách často spiklenecky mrkl na Hanu:
Haničko, vidíš, jakého chlapa jsem ti našel? Jen kveteš a kveteš! Na bráchu dej, nikdy ti špatně neradil!
A tak se Hana naučila, že nikdy není pozdě změnit svůj život a že štěstí často najdeme tam, kde přestaneme čekat to staré a otevřeme srdce tomu novému.
