Formální manželství.
Já a Václav máme formální manželství.
Stalo se to tak, že Václav nutně potřeboval manželství kvůli své kariéře pracuje v prestižní firmě v Praze, jejímž šéfem je fanatický stoupenec rodinných hodnot Eduard Beneš, sám hlava početného rodinného klanu. Eduard je otec pěti dospělých dcer, tedy tchán pěti zeťů a dědeček devíti vnoučat.
A je na svou velkou rodinu nesmírně pyšný. Pro něj je slovo starý mládenec skoro jako nadávka. Neženatý zaměstnanec je podle něj něco horšího než druhá liga, spíš odpad společnosti, bez ohledu na schopnosti a kvalifikaci.
Když si to Václav uvědomil, pochopil, že oficiální manželský svazek je pro něj naprosto nezbytný, pokud touží po pozici, která by odpovídala jeho schopnostem a ambicím.
Po důkladném rozmyšlení všech pro a proti mi nabídl smyšlený sňatek. Nic tím neriskoval, zná mě už odmalička naše maminky byly nejlepší kamarádky a pořád spolu drží. Dokonce během základky jsme seděli spolu v lavici, on mi vysvětloval matematiku a já mu opravovala slohové práce a interpunkci.
Známá jsem mu jako své boty, ví, že nejsem nijak vypočítavá a že v případě rozvodu bych mu nikdy nesebrala byt, peníze ani auto.
A já? Bez zaváhání jsem kývla na fingované manželství, protože jsem zrovna prožívala bolestný rozchod po tříletém vztahu. Potřebovala jsem nutně změnu, abych se úplně neutopila v depresích. A upřímně? Toužila jsem zamávat bývalému před nosem: hele, vdala jsem se za sympatického, perspektivního chlapa, co má fáro a byt 3+1 v centru s tebou se nedá srovnávat! A i před kamarádkami jsem chtěla zabodovat: podívejte, já jsem v pohodě!
Naše motivace se tedy parádně spojily a s Václavem jsme si v tichosti zaregistrovali naše smyšlené manželství na pražské matrice, bez fanfár, bez slavnostního průvodu, bez bílé limuzíny a vypouštění holubů k nebi, bez svatebních šatů, závoje ani fraku.
Prostě jsme si v běžný pracovní den vyřídili v práci volno, zašli na matriku a podepsali knihu manželství. Samozřejmě, prstýnky na ruce jsme si navlékli.
A dokonce jsem si na chvíli změnila příjmení: Turčínová zní originálněji než obyčejná Novotná.
Musím říct, že naše očekávání se splnila úplně do puntíku.
Za měsíc Václava povýšili na ředitele oddělení. Naprosto po právu.
Moje novomanželská image mě v očích kamarádek i rodiny vystřelila do výšin. Mimořádný pocit zadostiučinění jsem měla, když mi bývalý napsal několik SMS: Přeju štěstí, ale myslel jsem, že to s námi ještě zkusíme. No právě! Dokud máš, nevážíš si toho, až ztratíš naříkáš. Tak si teď klidně koukej hryzat lokty.
Naše manželská fraška splnila všechna naše očekávání a ještě víc.
Mimochodem, na čas jsem se přestěhovala k Václavovi. Sám to navrhl kvůli věrohodnosti.
Sobota ráno.
Připravuji snídani v kuchyni. Omeleta, tvarohové lívanečky, kafe s mlékem. Václav má rád pořádnou snídani.
Dívám se z okna. Začíná nádherný dubnový den.
Jaro moje nejmilejší roční období.
Dnes je toho před námi hodně. Navštívit rodiče, poklidit doma, vyprat, na oběd bych mohla uvařit třeba řízky, polévku, pizzu nebo cézar salát. Myšlenky mi běží kolem domácnosti. Práce mám, jako každá správná hospodyňka, plnou hlavu.
Už třináctý rok jsme s Václavem v tom formálním manželství. Naše dcera Verunka letos nastupuje do první třídy. Syn Vojtíšek dokončuje pátou, samé jedničky, celáť ve svém tátovi. Jeho tatínek je prostě chytrý a hlavně opravdový.
Na rozdíl ode mě mám jen manžela na okoObčas se přistihnu, jak v kuchyni stojím, usmívám se sama pro sebe a v duchu počítám přesýpající se roky našeho jakože manželství. Už dávno to není žádné jakože. Nikdo se na nic neptá, nikdo nepochybuje. Sem tam si vybavím tu naší tichou domluvu na matrice a musím se pousmát jak jednoduše se tehdy něco předstíralo a jak hluboce a opravdově se mi mezitím Václav zabydlel v srdci.
Václav vchází do kuchyně, rozcuchaný, v pruhovaném županu, Verunka za ním poskakuje s plyšákem v ruce a Vojtíšek už nadšeně čte novou knížku. Tohle je náš život, naplněná kuchyně, smích a ranní vůně kávy.
Najednou se ke mně Václav nakloní a políbí mě do vlasů. Dobré ráno, paní Turčínová, zašeptá tak něžně, až mi zatrne srdce. Přitom se na sebe s dětmi podíváme a víme své žádná fraška, žádná přetvářka. Jen teplý domov, společné vzpomínky, a láska, která si prošla zvláštní, nečekanou cestu.
A tehdy si uvědomím, že někdy, když to vůbec nečekáme a plánujeme si vše jen v hlavě, napíše život ten nejhezčí scénář za nás. Stačí ho přijmout a zapomenout na to slovo formální. Už dávno jsem přestala počítat, co z nás je jen na oko. Máme to skutečné. Jak jednoduché a jak krásné.
