Psovi už bylo téměř všechno jedno, jako by se chystal odejít z tohohle krutého světa
Radka bydlela už mnoho let v malém domečku na samém okraji vesnice jménem Mezilesí. Když někdo utrousil, že je sama, připadalo jí to až směšné. Ale kdepak, sama? se smíchem opáčila. To jistě ne, mám velikou rodinu!
Vesnické ženy jen pokyvovaly, ale sotva se Radka otočila, vyměnily si letmé pohledy a pro jistotu si poklepaly na čelo. Prý: jakápak rodina bez muže, bez dětí, jen samý zvířecí spolek Ale právě tyhle čtyřnohé a opeřené tvory považovala Radka za svou krev. Nezáleželo jí na tom, co si myslí ostatní, kteří říkají, že zvířata se mají chovat jen pro užitek: krávu na mléko, slepice na vejce, psa na hlídání, kočku na myši. U Radky doma ale bydlelo pět koček a čtyři psi všichni krásně v teple, nikdy ne na dvorku, což sousedy náramně mátlo.
Nevěřícně nad tím kroutili hlavou jen ve své společnosti, vědomi si, že hádat se s podivínkou nemá smysl. Zatvářili se vždy pobaveně a Radka se jen smála: Ale běžte, na dvoře zažili už dost, doma je nám všem dobře.
Před pěti lety se její život změnil v prach jedním jediným odpolednem tehdy přišla zároveň o muže a jedinou dceru. Vracívali se z ryb, když jim do cesty mezi Chrudimí a Hrochovým Týncem zničehonic vjel plně naložený kamion Když se Radka konečně vzpamatovala, došlo jí, že bydlet dál v paneláku, kde všechno připomíná ztracené blízké, prostě nedokáže. Každá návštěva sámošky, každý krok po známé ulici, všechny soucitné pohledy to bylo nesnesitelné.
Za půl roku prodala byt a i s mourovatou Micinou se přestěhovala na vesnici. Koupila si tam dům na konci, kde lišky dávají dobrou noc. V létě se starala o zahradu, v zimě myla nádobí v obecní jídelně na náměstí. Pomalu se u ní zabydlovali noví parťáci: někdo mňoukal u nádraží, někdo se toulal kolem jídelny za teplem a jídlem. Tak se to časem utvořilo její rodina byla plná těch, které svět opustil, ale ona je svým laskavým srdcem uzdravila, a vděčně ji opláceli věrností.
Krmit je nebylo snadné, rozpočet se tenčil, ale vždy něco vymyslela. Kolikrát si slibovala, že už další stvoření nesebere Jednoho dne se však z března stalo zimní ticho: bodavý vítr bušil do střech a sníh zapadal polní cesty.
Ten večer Radka pádila na poslední autobus do Mezilesí. Čekal ji volný víkend, a tak po šichtě dokoupila mléko, chleba, konzervy i granule, a nesla v ruce i sáček teplých řízků z jídelny. Tašky ji táhly za ruce, a ona myslela jen na kamna a hrnek čaje. Ale její srdce slyšelo, co uši nevnímaly na pár kroků od zastávky náhle zastavila a obrátila se.
Pod lavičkou schoulená psí duše. Zírala na Radku pohled prázdný, skleněný. Sněhový poprašek svědčil, že tu leží už dlouho. Lidé chodili kolem v šálách, nikdo si nevšiml. To vážně nikomu není líto? blesklo Radce hlavou.
Celá se napjala. Zapomněla na autobus, zapomněla na sliby. Pustila tašky a poklekla, vztáhla ruku. Pes zpomaleně mrkl. Díky Bohu, žiješ vydechla Radka. Tak, pojď, zlatíčko, pojď!
Pes se nebránil, ani se nehýbal, když ji Radka opatrně vytáhla zpod lavičky. Jako by už byl smířený připravený odejít navždy
Radka dodnes netuší, jak v sobě našla tolik sil dvě nacpané tašky, na rukou psa, a přesto doklopýtala na autobusák. Tam se zavrtala do nejtemnějšího rohu čekárny a energicky hřála a třela zmrzlé tělo chlupatého nalezence, dlaněmi rozehřívala ledové tlapky.
No tak pojď k sobě, musíme přece domů, tiše šeptala. U nás budeš pátý pejsek, ať máme kulaté číslo.
Ze síťovky vytáhla masový karbanátek a namířila ho na psí čumák. Ten se napřed odvrátil, ale když trochu rozmrznul, jako by se rozhodl ještě tenhle svět neopustit: v očích mu zahřálo světlo, nos se zachvěl, a karbanátek zmizel v jediné vteřině.
Za hodinu stála Radka s Majkou tak fenečku pojmenovala u krajnice, mávajíc na auta, protože autobus už byl dávno pryč. Opasek omotala Majce kolem krku jako improvizované vodítko, i když bylo jasné, že se jí drží jako stín. Po krátké chvíli zastavilo staré stříbrné felície.
Moc díky! spustila Radka. Nebojte, vezmu ji na klín, nezapatlá vám sedačky. Ale vždyť je to jedno, mávl rukou řidič. Ať klidně sedí, vždyť je to máma medvěd.
Majka, roztřesená, se k Radce tiskla a spolu si v autě našly místo právě na jejím klíně. Je nám tak tepleji, podotkla Radka s úsměvem.
Řidič jen tiše přikyvoval a zesílil topení. Jeli mlčky: Radka objímala svého zachráněného parťáka a sledovala sněhové vločky v trhlinách světel, zatímco muž z koutku oka sledoval její unavený, ale zároveň klidný profil. Chápal, že domů veze nečekané štěstí i bolest.
Před chalupou vyskákal z auta, pomohl s taškami. Závan sněhu vytvořil před vrátky bariéru, kterou prorazil ramenem. Staré panty nevydržely, vrátka spadla stranou. No nic, zasmála se Radka. Už měly dávno jít k řemeslníkovi.
Od domu se ozval veselý štěkot a mňoukání, a kdovíproč psi a kočky vyběhli, jako by slavili návrat ztracené dcery domů. Čekali jste mě? Máme tady novou kamarádku! ohlásila Radka Majku, která nesměle vykukovala zza její nohy.
Psi vrtěli ocásky a větřili kolem tašek, které držel cizí muž. Tak pojďte dovnitř, co byste tu v té slotě, pobídla Radka. Dejte si s námi čaj. Děkuju, ale dnes už ne, omlouval se host. Jděte ke svým, určitě už na vás netrpělivě čekají.
Druhý den, krátce po poledni, se ozvalo bouchání na dvoře. Radka si navlékla bundu, vyšla ven a tam uviděla včerejšího řidiče, jak vyměňuje panty na vratech. Vedle něj leželo staré kladivo a krabička s hřebíky. Hezký den! zahlaholil. Včera jsem vám poslal branku k zemi, musím ji napravit. Jsem Jakub. A vy? Radka
Její chlupatá tlupa jej obklopila, vrčela i vrtěla se a dělala kolečka kolem nohou. Jakub si dřepnul a pohladil je. Radko, běžte si uvařit čaj, tady je kosa. Za chvíli skončím a rád se přidám. Mimochodem, mám v autě bábovku a nějaké dobroty pro vaši družinu
Nad střechami vesnice se rozléhal zvířecí zpěv, sníh se toulal krajinou jako zastrčený peřinový mrak a Radka poprvé po dlouhé době cítila, že sny, co se zdají být podivné a křehké, možná ráno voní domovem a novým začátkem.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
