Bylo mi deset let a měla jsem staršího bratra, Kryštofa, kterému bylo dvanáct a většinu času trávil venku s kamarády. Moc jsme si spolu nepovídali já raději pomáhala mamince s domácími pracemi, zatímco tatínek pracoval v továrně v Plzni a domů se vracel až pozdě večer. Večer jsme se scházeli v obývacím pokoji kolem masivního stolu. Táta si obul načisto vyleštěné kožené boty a několik minut stál zamyšleně před zrcadlem. Poté tiše odešel z domu, aniž by promluvil. Maminka vždy dlouze hleděla za zavřenými dveřmi, a mě trápilo, kam tatínek vlastně chodí a proč se na její tváři objevuje ten zvláštní, nevyzpytatelný výraz.
Jednoho podzimního večera mě poháněla zvědavost a rozhodla jsem se tátu sledovat. Viděla jsem, jak zamířil do Plzeňského domu kultury, a ztratil se v davu. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem sebrala odvahu, vešla dovnitř a proplétala se mezi lidmi. Tam jsem narazila na elegantní ženu byla to slavná operní pěvkyně Anežka ze zdejšího divadla, kterou jsem ihned poznala. S úsměvem mě vyzvala, abych šla s ní do sálu.
Zůstala jsem v úžasu. Na jevišti, obklopený zářivým světlem, stál můj otec. Z jeho tváře proudila vášeň a do mikrofonu zpíval, jako by byl stvořen přímo pro operu. Nikdo z nás netušil, že v sobě ukrývá takový dar; udržoval tajemství, které rozkvetlo právě teď přede mnou. Měla jsem v očích slzy radosti a hrdosti, zatímco publikum tleskalo a volalo jeho jméno. Když dozpíval, zaházeli ho květinami.
Po koncertě jsme spolu procházeli plzeňským parkem, oba šťastní a rozesmátí. Doma jsem se potichu přiblížila k mamince a šeptla: Tatínek nemá žádnou milenku. Pobaveně se na mě podívala a odpověděla: Vím. V té chvíli jsem pochopila, že ona to všechno dávno věděla; nešlo o žádné tajemství, ale o tátovu vášeň, která nás spojila.
Od toho dne jsem byla nesmírně pyšná na neuvěřitelné schopnosti svého otce a střežila naše malé tajemství. Děkovala jsem osudu za jeho talent, který vnesl radost i do našeho domova a naplnil naše životy štěstím a vděčností.
