Dva měsíce jsem zval 56letou paní do nejlepších pražských restaurací. Ale jakmile jsem ji pozval k sobě domů, okamžitě zmizela maska noblesní dámy.
Před pěti lety jsem se po rozvodu vrátil k tichému životu starého mládence. Jenže v posledních měsících na mě začínala padat prázdnota, když jsem se večer vracel do opuštěného bytu na Žižkově. Bylo mi padesát šest let, zdraví mi stále sloužilo, síly dost. Někdo by řekl, že jsem staromilec, ale když jsem se zaregistroval na seznamce, věřil jsem, že potkám ženu na společné soužití. A měl jsem zřejmě štěstí už první dny psaní slibovaly, že to nebude promarněný čas.
Profil? Prostý, strohý:
Bohumila, 56 let, vdova. Hledám slušného muže na vážný vztah.
Na fotce sympatická paní, bez přehánění, laskavé oči. Hned jsme si začali psát. Ujasnil jsem rovnou, že nechci nekonečné internetové řeči hledám ženu do života, na běžné starosti i cesty na Slovensko nebo do hor. Souhlasila, že také touží po skutečných setkáních. Tak jsme domluvili schůzku na víkend v centru Prahy.
Byly to parádní chvíle. Procházka po Kampě, slunce na Karlově mostě. Nadšeně vyprávěla o vnučkách a práci v knihovně, já trpělivě poslouchal, občas přikývl. Líbilo se mi, jak je klidná, žádné hlasité tlachání. Pozval jsem ji na kávu do ověřené kavárny na Vinohradech, účet šel za mnou vždyť když muž pozve ženu, galantnost je samozřejmost.
Nastala ta klasická kytka a bonboniéra doba. Kytice i sladkosti kupoval vždy já, ale čas jsme sdíleli oba. Každý pátek i sobotu jsme si dopřávali kulturní program: zašli jsme do Divadla na Vinohradech, obědvali na Malé Straně, procházeli si výstavy nebo jezdili na výlety za Prahu, třeba do Kutné Hory.
Na peníze jsem nepočítal, ale zpětně, když bych sečetl útratu za poslední dva měsíce, zamotá se mi hlava.
Byl jsem přesvědčený, že se sblížíme. Bohumila se hezky usmívala, v centru mě vždy chytla za rámě a pochvalně říkala:
Pavle, s tebou je radost trávit čas, jsi opravdu vzácný muž.
Pochopitelně, lichotilo mi to.
Jenže začínaly se objevovat varovné signály.
Nejprve nikdy mě nepozvala domů. Ani na čaj, ani někdy jen tak. Vždy našla omluvu: Mám nepořádek, Vnučka u mě přespává, Jsem unavená, pojďme raději zase ven. Myslel jsem, že je jenost nebo stydlivost typická pro ženu, která je už dlouho sama. Nedožadoval jsem se návštěvy, věřil jsem, že čas ukáže.
Další věc: při společných aktivitách byla mladistvá, nápaditá, dychtivě navrhovala wellness víkend v Jizerkách či návštěvu aquaparku. Ale když jsem občas zavedl řeč na něco osobnějšího, hned skočila do role neústupné babičky.
V kině, v poslední řadě, jsem ji jemně položil ruku na koleno. Žádné dvojsmysly, prostě gesto blízkosti. Ihned ji odstrčila a téměř přísným hlasem šeptla:
Pavle, kolem nás jsou lidé.
Bohu, vždyť je tu tma, ani noha…
To je jedno, nepatří se to. Nejsme puberťáci!
Nevěnoval jsem tomu váhu. Možná výchova, možná ostych. Ale bylo mi už úzko šestnáct nám není, za okázalý stud není třeba se schovávat.
Navíc nikdy nešetřila popisem svých nemocí. Tak to v tom věku bývá, chápu, že bolí záda nebo lítá tlak. Ale ona v tom našla zalíbení, během večeře mě zasypala referáty o lécích na cholesterol a lepších masážích. Já poslouchal, nabízel odvoz k fyzioterapeutovi. Ale když jsem zmínil, že chodím dvakrát týdně do bazénu u Podolí, ušklíbla se:
V našem věku takové bláznění? Akorát si zničíš srdce. Lepší usednout ke knížkám, ležet na gauči, než dýchat chlor…
Já toužil žít aktivně, ne přežívat v lenošce.
A pak přišel zlom. Rozhodl jsem se přestat couvat. Dva měsíce už uplynuly, to je dost času. Večer jsme seděli v gruzínské restauraci, vyprávěli si u khinkali a červeného vína. Smála se, bavila mě.
Když jsme dojedli, doprovodil jsem ji do auta. Venku mrholilo, kabina vozu příjemně teplá, hraje Mirai. Vzal jsem ji za ruku nezatvářila se odmítavě.
Bohu, co kdybychom jeli ke mně? Dáme si čaj, něco klidného, hudbu…
Viditelně ztuhla, zmizel úsměv, oči ztvrdly.
Pavle, a co tím jako myslíš?
Myslím to přímo. Líbíš se mi. Každý ví, proč po dvou měsících naráží na blízkost. Nechci nic skrývat, jsme oba svobodní, proč čekat?
A přišla lekce, která by obstála na morální katedře:
Uvědomuješ si vůbec, co říkáš? ozvala se ledově. Tohle už patří mladým, na zakládání rodin. V našem věku je důležitá podpora, pevné přátelství a důstojnost. Chceš, abychom se vysvlékali? Vždyť mám faldy a ty břicho fuj!
Zíral jsem jako opařený. Prý jsem necita, co myslí jen na zvířecí pudy, protože chce i po dvou měsících trošku osobního sblížení.
Bohu, zrovna ty… Ty máš krásnou postavu, já chodím do fitka. Myslíš si, že veškeré štěstí končí padesátkou?
To je normální, zakončila rázně. Pořádné ženy v mém věku se věnují vnoučatům a zahrádce, ne mužům. Styděla bych se před rodinou…
To už mi praskly nervy.
Tak ty jsi ani nehledala partnera na život! Jen ses vozila autem, chodila do restaurací, užívala si pozornosti. Když přijde na něco skutečně partnerského, hned je to fuj! Příště si najdeš kamarádku na bonbony, já už ne…
Zrudla vztekem, rozrazila dveře a okamžitě zmizela mezi paneláky. Neutíkal jsem za ní. Seděl jsem ve vychládajícím autě, pozoroval, jak pyšně odchází k vchodu a naštvaně si chrání kabelku.
Mám rád hluboké debaty, dobré knihy a historii. Ale pořád jsem normální chlap se svými touhami a odmítám zbytečně sedět na duchovních troskách, protože někdo má v hlavě betonové zábrany kvůli pár špíčkům na břiše.
Její číslo i profil jsem smazal. Potřebuji čas, tohle byla ostuda. Vím, co budu dělat příště: na první schůzce si otevřeně řekneme, co kdo od vztahu čeká. Přijde řeč na dědečkování? Platíme každý za sebe a rozcházíme se v klidu.
A jak to vidíte vy: ve věku padesát šest je nabídka intimity opravdu urážkou? Proč se takové ženy vůbec registrují na seznamkách, když mají pocit, že jim už dávno ujel vlak?
