Už dva měsíce jsem vodil padesátšestiletou ženu z jedné restaurace do druhé, kupoval květiny i bonboniéry, a nadstavoval správně koleno do tramvaje. Ale stačilo ji pozvat k sobě domů a paní ze Zlína se vmžiku proměnilajako by jí spadla maska, za níž byla ukrytá docela jiná bytost.
Některé sny jsou podivné, až se člověk ráno zamotá do peřin jako do housenčího zámotku. V tomhle snu to také bylo jinépřipadal jsem si, jako bych se koupal v rybníku u Holešova a nad hladinou tančily obrazy minulých rozchodů a smutné večery v malém bytě na sídlišti. Před pěti lety jsem se poklidně rozvedl, zvykl si na svobodné usínání a ranní kávu o samotě. Ale v poslední době jsem najednou pocítil, jak se z těch prázdných večerů stávala těžká mlha, ve které člověk bloudí a hledá, že by někoho pozval na tvarohový koláč.
Bylo mi padesát šest a stále jsem měl dost sil i zdraví. Rozhodl jsem se, že si založím profil na české seznamce a zkusím najít ženu na společné žití a občas i výlet do Mariánských Lázní. A skutečně, hned mezi první zkušeností s chatováním, narazil jsem na zajímavého člověka. Její profil byl prostý a český jako pagáček od babičky:
Libuše, 56 let, vdova, hledá seriozního muže pro vážný vztah.
Na fotografii normální ženakrátké vlasy, upřímný úsměv, žádné přikrášlené pozadí. Slovo dalo slovo a my si začali psát jako dva staré známé. Hned jsem řekl, že nehledám půlroční psaní mezi řádky, já chci opravdovou ženu z masa a kostí, sdílet s ní domácnost, jet s ní na houby nebo na dovolenou do Krkonoš. Souhlasila a navrhli jsme si sraz hned v sobotu v centru Olomouce.
První rande bylo jako z pohádky. Procházeli jsme se kolem orloje, vánkem voněly pečené kaštany, a ona mi vyprávěla o práci i vnoučatech, zatímco já naslouchal a přikyvoval. Byla tak v klidu a nemluvila bez přestání, což mě potěšilo. Poté jsem ji pozval na kávu do cukrárny u Tržnicevšechno jsem platil ke korunce já, protože když Čech pozve dámu, je to přece jeho starost.
Začala naše bonboniérová a květinová fáze. Každou sobotu i pátek jsem bral Libuši do divadel, galerií, na koncerty, anebo jsme jeli na výlet do Prostějova. Stejné to bylo týden co týden: expozice českých granátů, jazzový koncert, procházka u Hostýna s obědem ve venkovské hospůdce. Nejsem lakomec, ale když bych sečetl za ty dva měsíce útraty, musel bych sáhnout až na další vkladní knížkuza kulturu, květiny a knedlíky to dalo dobrých několik tisíc korun českých.
Těšil jsem se, že se postupně sbližujeme. Když jsme šli večer po náměstí, brávala mě za rámě a říkala:
Jirko, je s tebou tak krásně trávit čas, jsi opravdový kavalír!
A mně to samozřejmě lichotilo.
Divné bylo, že mě nikdy nepozvala k sobě domůani na šípkový čaj, ani jen tak. Vymýšlela různé důvody: Mám tu nepořádek, nebo Dnes u mě nocuje vnučka, případně Jsem strašně unavená po práci, pojďme radši do kavárny. Mně to nepřišlo hned podezřeléříkal jsem si, že je třeba zvyklá na samotu a stydí se. Netlačil jsem na ni, jen tiše čekal.
Zvláštní také bylo, jak se stavěla k věku: když šlo o výlety, restaurace, zážitkybyla mladá jako vítr. Nadšeně navrhovala wellness víkend, návštěvu aquaparku, jít na houby. Ale když jsem se pokusil vztah posunout o kousek dál, třeba ji pohladil po koleni v kině ve Zlíně, hned ztuhla.
Jirko, vždyť jsou kolem lidi, řekla přísně, když jsem jí opatrně položil ruku na nohu.
Tady v zadní řadě nikdo nesedí, špitl jsem.
Na tom nezáleží, je to nevhodné. Vždyť nejsme puberťáci, odpověděla tak rázně, že jsem se lekl, zda jí nevyroste za chvíli smeták z kapsy jako bručící Saxana.
Říkal jsem si, že to je výchovou. Třeba potřebuje víc času, hranic si cením a nechtěl jsem nic urychlovat. Ale začal jsem uvnitř cítit zvláštní neklidnevydržíme přeci donekonečna hrát na zamilované ptáčky na lavičce, vždyť nejsme už mláďata.
Libuše ráda líčila a rozebírala všechny své choroby. V jejím věku se není čemu divitkolena občas bolí, tlak vyskočí, mozoly na patách tlačí. Ale ona v tom měla zvláštní zalíbení, jako by byly nemoci jejím hobby. Celou večeři mohla popisovat, jak jí loupe v kříži nebo rozebírat účinnost atorvastatinu oproti rosuvastatinu.
Naslouchal jsem a nabízel, že ji vezmu k vynikajícímu ortopedovi ve Vsetíně. Ale jak jsem zmínil, že chodím dvakrát týdně plavat, pokřivila tvář a utrousila:
Proč to vlastně děláš? Akorát si zničíš srdce, ve tvém věku je lepší ležet na gauči se Škvoreckým než smrkat chlor v bazénu.
Ale já nechtěl trávit dny na gauči. Toužil jsem žít skutečně a naplno.
Pak, včera večer, byl bod zlomu. Seděli jsme v gruzínské restauraci v Brně, před námi talíř čebureků a sklenka Modrého Portugalu. Smáli jsme se jejím historkám z práce, nálada byla výtečná. Pak jsme se schoulili v autě, venku pršelo, uvnitř hráli Tata Bojs. Jemně jsem ji vzal za ruku, a tentokrát ji nepustila.
Libuško, co kdybychom šli ke mně? Dáme hrnek čaje, pustíme si hudbu
Jakoby do ní vstoupil duch staré učitelky matematiky. Celé tělo ztuhlo, vystřídala úsměv za masku z hrubého šedé betonu.
Jirko, na co ty vlastně narážíš?
Nenarazím, jen říkám, co cítím. Mám tě rád a jsme spolu už dva měsíce. Oběma je přes padesát, není čas na zbytečné hry.
A v tu chvíli vychrlila monolog o věku, studu a vyšší duchovnosti, až mi z toho sklenka v ruce ztěžkla:
Prosím tě, tohle je pro mladé! U nás už jde o úctu, podporu, o čisté věci, ne o primitivní pudy. Co by sis pomyslel, kdyby ses v šedesáti svlíkal do naha? Já mám faldy, ty máš bříško V našem věku opravdová žena vaří vnoučatům krupicovou kaši, nevozí se v cizím autě domů na čaj.
Najednou jsem si připadal, jako bych měl na čele napsané číslo dobytčáku. Ono to opravdu vypadalo, že jsem se stal v jejich očích šelem jen proto, že jsem chtěl víc než kamarádské rozhovory.
Libuško, kdybych byl ve špatné kondici, tak to chápu. Ale díváš se na sebe i mě hůř, než jsme. Kdo ti těch bloků nacpal do hlavy? Padesát šest není důchod pro duši!
Tak se to přece dělá, trucovala, slušné ženy mého věku mají být babičkami, ne hysterickými kočkami. Hanbila bych se před dětmi!
A mě už to neudrželo, všechno, co jsem za ty týdny cítil, jsem jí vpálil do obličeje:
Takovýho člověka nechceš za muže. Dva měsíce jíš za mé peníze, vozíš se v mém autě, chodíš do divadel i kaváren. To nebylo hanba? Ale blízkost ano? Hledáš prostě kamaráda s autem a kontem…
Vyskočila z auta, práskla dveřmi o zámek tak, že spustil alarm sousedů. Nešel jsem za ní. Stál jsem u volantu, v dešti, a díval se, jak žene ke vchodu jako generál od záloh. Bylo mi smutno, víc ze sebe než z ní.
Redukoval jsem ji na číslo, smazal z mobilu, na seznamce účet zrušil. Je potřeba dát si chvíli časpo tomhle představení i tvarohový koláč chutná bez cukru.
A teď už vím: příště se na prvním rande zeptám rovnou na vztah k intimitě. Jakmile se rozjede pohádka o důchodovém věku a vnoučatech jako smyslu života, rozdělíme účet na dvě části a půjdu si za zahradou zapálit, jestli mě někdo nevidí.
A vy, Češi milí, co si myslíte? Je opravdu v padesáti šesti letech nabídnout blízkost slušné ženě nepřijatelné? Proč se pak takové dámy vlastně registrují na seznamkách, když už si myslí, že jim čas utekl mezi jarabiny?
