Důchodkyně Libuše (ovšem všichni jí říkali Líba) Nováková s povzdechem obrátila své nemocné tělo na druhý bok. Klouby bolely, nohy jako dva bochníky chleba oteklé a těžké. Už jí lezly krkem všechny ty nemocnice a doktoři.
Bydlela sama, nikdy se nevdala, syn se jí narodil dávno, z velké lásky, co dávno odvál vítr. V tom zazvonil zvonek. Líba se těžce zvedla, šoupla se ke dveřím a otevřela.
Na prahu stáli syn s manželkou. Na sobě tahali čtyřletého vnuka Michala, který žmoulal v rukou autíčko. A za nimi gigantický pes.
Mami, my tu jen na skok, zase jedeme pryč. Míša a Buček zůstanou tady u tebe. Za pět dní jsme zpět, slibujeme, hned si je vezmeme, ozval se syn Radek.
Ale však já jsem marod, sotva chodím, já, stihla jenom vzdychnout Líba, opírajíc se o futro jak starý pes o pelíšek.
Fakt tě nechceme obtěžovat. Ale prosím tě, do Brna osm hodin ve vlaku s dítětem a tím slonem? To nejde! Moje máma… už není, vzlykla Radkova žena Lucie a spustila proud slz.
Do toho se rozplakal i Michal a dokonce pes nešťastně povzdechl. Líba si v duchu řekla: No tak, babi, něco se musí dělat!
Tohle všechno začalo asi před půl rokem stáří je prevít, člověk se ani nenaděje a už sbírá hole jako poštovní známky. Líbě už bylo šedesát. Koukla kolem každý druhý s berlí. Zdraví se prostě jednoho dne sbalí a zmizí na dovolenou.
Věděla ještě, že její bývalá snacha tedy, jak říkala svatka paní Irena, taky těžce onemocněla. Její muž byl už léta po smrti. A najednou už i svatka je tam nahoře. Ještě mladší než Líba! Svět je nespravedlivý.
Radek s Lucií už byli dávno fuč. A teď tu seděla Líba, celá rozlámaná, a sledovala, jak vnuk mačká psa, a ten ho u toho olizuje s radostí partyzána po válečném vítězství.
Míšo a on nekouše? A proč je tak veliký? To jste nemohli pořídit pudlíka? Co to vůbec je za značku? vysoukala Líba nejistým hlasem.
Babi, to je anglickej buldok, a jmenuje se Buček! Je hodnej! mnul Míša chlupatou hroudu.
A musím s ním chodit ven, že? chytila se Líba za srdce, protože doma nikdy nic krom pár koček neměla a zkušenosti se psy? Ty nikde.
Srdce ji bolelo kvůli svatce. Ale jak má zvládnout divokého kluka a obřího psa, když je sama nemocná?
Babi! Musí jíst maso a kaši. A už je čas jít ven! Jdeme! nenechal se Míša přemlouvat a začal se šněrovat do bot.
Líba si ani nepamatovala, v čem vyšla ven. Vnuk jí vrazil vodítko, chytil jí za ruku a vyrazili.
Venku nebyla už týden. Ale co by babička neudělala – s hlavou plnou myšlenek se šourala uličkou a v duchu prosila svatého Václava, maličko času a síly přidat. Kdo by jim jinak pomohl? Vnuk a pes. To si vyžaduje heroický výkon.
Buček pochodoval hezky u nohy. Celou procházku neškubal, nevšímal si ani těch jezevčíků, kteří na něj štěkali od plotu.
Dokonce ho Líba začala i respektovat. Vyrovnala záda, když míjela sousedky na lavici, co hned začaly syčet jako papiňák na sporáku.
No teda, návštěvy! To není možný, ty nejsi nemocná? Ty chceš umřít pod takovým kolosem? Ještě s dítětem?! Holka, vždyť ty to nepřežiješ!
No jasně! Dali ti tam dítě a psa, aby se jeli válit na Mácháč, že?! hulákala Zdena z pátého patra přes celý dvůr.
Líba cítila, jak se Míšova ruka napjala. Dokonce i Buček se rozvážně zahleděl na Zdenu.
Ticho! Vám nikdo vnuky nesvěří, tak závidíte! Sama jsem Míšu chtěla! A ten pes je šampion, rozumíte, šampion! A syn odjel s manželkou na pohřeb, NE na dovču! A kdyby vás to zajímalo, já žehlím s bouřkou na srdci, babička prostě NEMOCNÁ není! zahulákala Líba, až sousedky vzaly roha.
To neřeš, Míšo! Tvoje babička je ráda, že jsi tady! obejmula Líba vnuka v kabině výtahu.
Babi… ty neumřeš jako babička Irča, že ne? Řekli mi, že teď žije na nebi. Ale děda už tam je, ona taky… jenom ty mi zůstáváš. Neodletíš, že ne? Prosím, babičko, moc tě miluju! Míšovy slzy tekly jak Vltava za jarního tání.
Ale Míšo! Ty budeš ještě litovat, že babička je navěky! Povedu tě do školy, do gymplu, budu čekat, až se ti vrátí z vojny! Pořád budu s tebou, fakt!
Přes nejde to uvařila večeři. Připlazila se nějak i na nákup. Večer šla na procházku s Bučkem, který si držel diplomatický odstup od trablů širokého světa.
Když konečně Míša a pes vytuhli, polykala prášky jako hrášky. Všechno bolelo, jakoby kopala základy pro dálnici, ale věděla, že na nikoho lepšího nemá spoléhat.
Bože, trochu úlevy, aspoň pro vnuka, ne pro mě, šeptala Líba.
A druhý den už lezla s Míšou po podlaze, vařili spolu kaši, vykoupali Bučka, který se s radostí vyválel v blátě (ten tedy dělal poprask!).
Nechápala, proč si myslela, že je Buček strašný. Naopak byl to chytrý kluk! Míšo, a proč se jmenuje Buček? zeptala se zvědavě.
Protože, babi, miluje buřty! A má taky jméno na B, ale tohle je lepší! smál se Míša.
Dny utíkaly jako divoké husy. Pohádky přečteny, s tabletem ji Míša naučil, jak koukat na večerníček. Písmenka zvládli do týdne. A Buček pořád loudil kousek sýra nebo zmrzliny.
Mami, promiň, neměla jsem jinou možnost! Ještě pár dní budeme pryč! Vůbec nechápu, jak s Míšou a tím psem přežíváš…, strachoval se syn do telefonu.
Ale přežívám výborně! Když jsem babička, tak pořádná! Zůstaňte, jak je třeba. Podporuj Lucii, teď ji máma chybí. A mě se nezastavuj, s věkem člověk nezmládne, ale všechno jde, když člověk musí, usmála se Líba do sluchátka.
Když Radek a Lucie přijeli, v duchu si představovali Líbu zlomenou, na kraji sil.
Hele, Radku, není to tvoje máma? Ta, co tam běží, žasla Lucie.
To není možný… To je ona! Radek užasnul.
Po dvoře vesele hopkala Líba s míčem, Míša a Buček za ní jak dva špunti z hasičské soutěže. Připadala si, že neběhala aspoň století.
Když přijel čas, Míša objal babičku, a spustil usedavý pláč.
Míšánku, babička za dva týdny přijede za tebou! Půjdeme do cukrárny, projedeme se na kolotoči, vydrž!
Mami! On je těžký, nech toho! zafuněl Radek.
Nevadí! Těším se zase, Míšo! A Bučku, brzy tě vezmu na trochu lepší procházku, slibuju! smála se Líba.
To je moje sousedka, povídala mi celý příběh. Předtím chodila fakt špatně. A najednou hop a běhá!
Míša a Buček mě zachránili! Něco bolí, ale to nic není. Jakmile si lehneš, už nevstaneš. Nesmíš se litovat. Někdy ani doktory nepotřebuješ. Láska léčí! Jak by si beze mne poradili? Vstala jsem, nevzdala to! Protože mě potřebují!
Vždycky je proč žít pro vnuky, děti, ať máte doma psa, kočku nebo andulku! Modlete se, zaberte, nikdo nemá hranic, co zvládne. Správná babička se nikdy nevzdá!
A závěrem Líba radí: Užijte si každý den, i když vás bolí v kříži! A pokud vás můj příběh bavil, napište pod něj komentář nebo klikněte na palec. Možná tím potěšíte i další babičky!
