Кola vlakového vagónu rytmicky bubnovala do tempa mé vysněné radosti. Tři měsíce jsem šetřila na tento odpočinek, tři měsíce jsem snila o Jadranu, o slaném větru na kůži a o západech slunce, které nezasahují do městských paneláků. Kabina byla zatím prázdná a já si užívala tu vzácnou výjimečnost být sama se svými myšlenkami a touhami.
Opatrně jsem rozložila na malém stolku své zásoby: domácí karbanátky zabalené do alobalu, skleničku nakládaných okurek, řezy s šunkou, jablka, sušenky a termosku s černým čajem. Vše to stačilo na dlouhou cestu k břehu. Představovala jsem si, jak pomalu obědám, koukajíc z okna na míjející krajinu, jak budu číst knížku a hltat čaj z oblíbené hrnky.
Vlak zpomalil, blížila se k další stanici. V koridoru jsem vůbec nepozorovala shon co na tom, když přede mnou čeká Jadran a dva týdny blaženého nicnedělání?
Osud však zřejmě chtěl provést úpravu v mých plánech.
Do kabiny se vházel rodinný kluk: nízký táta s rozcuchanými vlasy a pivním břichem, jeho manželka žena pevné postavy s hlasitým hlasem, a jejich syn, chlapec kolem deseti let, stejně roztřepěný jako matka. Nasadili se hlučně, přetřásali zavazadla všude kolem.
Konečně! vyjekla žena, sesedla na spodní poličku. Myslela jsem, že nám nohy odstoupí, když taháme ty kufry!
Co jsi chtěla, Ludko? odvětil muž. Samozřejmě jsi trvala, že neseš tolik věcí!
To nejsou věci, to jsou nezbytnosti! odpověděla Ludmila rozzlobeně.
Chlapec tiše vylézal na svou poličku a okamžitě začal hlasitě škubnout chipsy.
Snažila jsem se udržet přátelskou náladu. Však i oni jedou na dovolenou, mají právo na emoce. Možná se uklidní a my se nějak vyrovnáme.
Moje naděje však vyprchaly během půl hodiny.
Co to tu máte tak chutného? Lakomě zíraly Ludmily oči na můj stůl. My taky máme jídlo, podívejte!
Vyprázdnila ze své tašky dvě vařené vajíčka a jeden suchý okurek a hodila je k mým pečlivě zabaleným zásobám.
Tak na společný stůl! prohlásila slavnostně s výrazem, jakože mi dělá velkou laskavost.
Něco ve mně napnulo, ale ještě jsem doufala, že to přejde.
Marně.
Muž, který se představil jako Vít, bez zdvořilosti rozbalil moje karbanátky a zakousl se do jednoho.
Wow, domácí! zakřičel s plnou pusou. Skvěle vaříš!
Víte, dejte mi taky kousek! natáhla ruku Ludmila.
Promiňte, zkusila jsem je zastavit, ale to je moje jídlo. Připravila jsem ho pro sebe na celou cestu.
Podívali se na mě, jako bych pronesla něco šíleného a neslušného.
Cože! To si myslíte? Vy jste přinesli jídlo na stůl! Když je na stole, tak to máte nabídnout spolucestujícím! To je základní slušnost! rozčileně vykřikla Ludmila.
My taky máme svoje jídlo, doplnil Vít a ukázal na nešťastná dvě vajíčka. Klidně si berte, nebuďte stydliví!
Mezitím chlapec strčil špinavou rukou do mé sklenky s okurkami.
Chutná!, komentoval při žvýkání.
Cítila jsem, jak se mi v hlavě rozlévá vlna rozhořčení a bezmoci. Ti lidé drzej snědli moje jídlo, schovávali se za vymyšlená pravidla vlakové etikety. A nejhorší dělali to s tváří, jako bych jim měla děkovat za tu čest.
Poslechněte, zkusila jsem říct pevně, nepozvala jsem nikoho na jídlo. Tohle je moje jídlo, počítala jsem, že mi vydrží na celou cestu.
Už ne!, zamířila Ludmila a natřela si na chléb mou domácí karbanátku. Nebuďte skoupí! Vidíte, my už jsme sotva měli co jíst. My vás nutíme jíst naše produkty!
Vít mezitím dojíral moje sendviče a chlapec demonstrativně olizoval prsty, vyndával poslední okurky ze sklenky.
Jedli tak drze a s takovou nezbedností, že mi v krku houstla křivda. Nešlo jen o ztrátu jídla šlo o pocit bezmoci tváří v tvář lidské drzosti a hrubosti.
Víte co, promluvila jsem s chvějícím se hlasem, musím jít do koridoru.
Tak běžte, běžte, dovolila Ludmila s chutí, neodtrhávajíc se od požírání mých zásob. My si ještě pořešíme ten stůl.
Vyšla jsem do koridoru a jen tehdy si dovolila uvolnit se. Chechtaly mě slzy ne proto, že už nemám co jíst, ale z pocitu ponížení a bezradnosti. Stála jsem u okna, dívala se na pole blikající za sklem a nemohla jsem pochopit, jak lidé mohou být tak neomalení. Jak lze tak lehce překračovat cizí hranice a pak se tvářit jako oběti?
Uvnitř se střetávaly dvě protichůdné emoce: hněv na ty drzé lidi a rozhořčení na sebe že jsem nedokázala dát odpověď. Vždycky jsem byla jemná, vyhýbala se konfliktům, ale teď se tato jemnost obrátila proti mně.
Promiňte, že ruším, ale pláčete? zeptal se vysoký mladý muž s upřímným pohledem a robustní postavou. V jeho očích nebyla zvědavost jen čisté soucítění.
Všechno v pořádku, snažila jsem se odmluvit, otírajíc slzy.
Nevypadá to tak, řekl tiše. Jmenuji se Aleš. A vy jak se jmenujete?
Jarmila, odpověděla jsem, překvapena, že hlas nezkřičí.
Jarmilo, nebudu vás obtěžovat, ale někdy pomůže popřít problém cizímu člověku. Co se stalo?
Možná právě tato laskavost a upřímnost cizince zlomily mou obrannou schránku. Vyprávěla jsem mu vše o dlouho očekávané dovolené, o pečlivě připravených zásobách i o drzé rodince, která snědla téměř veškeré moje jídlo, přičemž se schovávala za vymyšlená pravidla.
Aleš poslouchal pozorně, občas přikývl. Když jsem skončila, jeho tvář se ztvrdla.
Rozumím, řekl. Jaké máte kabinové číslo?
Sedmé, odpověděla jsem, netušíc, kam tím míří.
Počkejte tady pár minut, řekl Aleš a zamířil ke mému kabině.
Zůstala jsem u okna, nevěděla, co si má myslet. Co bude dělat? O čem bude mluvit s mými spolucestujícími? V duši se rozhořela úzkost a co když jen zhorší situaci?
Z kabiny se ozývaly tlumené hlasy. Nejprve hlasitě Ludmila, pak Vít, a nakonec nastala ticho, které přerušoval jen klidný, rovnoměrný hlas Aleše. Nedokázala jsem rozpoznat slova, ale tón byl vážný, téměř úřední.
Po několika minutách Aleš vyšel z kabiny. Jeho tvář byla neotřesena, v očích však záblesk uspokojení.
Myslím, že teď budou jednat slušněji, řekl.
Co jste jim řekl? zeptala jsem se, plná zvědavosti.
Nic zvláštního, odpověděl Aleš v úsměvu. Jen jsem jim připomněl pravidla chování ve vlaku.
Když jsem se vrátila do kabiny, vše se změnilo. Mí spolucestující seděli tiše, chlapec se zahleděl do telefonu, Vít s Ludmilou si něco šeptali a házeli na mě vinačné pohledy.
Jarmilo, začal Vít, když jsem si sedla, prosím, omluvte se nám. Nevěděli jsme, že nejste sama.
Samozřejmě, že jsme ne, přitakala Ludmila. Kdybychom věděli, že jídlo je i pro vašeho kluka, určitě bychom se nedotkli!
Mysleli jsme, že jedete sama, hájil se Vít. A tak jsme se snažili být chápaví my také cestujeme s rodinou, víme, jak to je
Sledovala jsem je, nedokázala jsem pochopit, o čem mluví. Kde je ten chlapec? Ale vinačné tváře mých spolucestujících mluvily samy co Aleš řekl, fungovalo.
Na další stanici se stalo ještě něco nečekaného. Vít a Ludmila vyskočili z vozu a vrátili se s plnými taškami jídla byly tam teplé koláče, ovoce a dokonce láhev dobrého kvasu.
Tady, řekla Ludmila ostýchavě a položila nákupy na stůl. Je to naše omluva. A vašemu klukovi také předávejte.
Uvědomili jsme si, že jsme se chovali špatně, doplnil Vít. Prosím, berte si, co chcete.
Snažili se tak vymazat vinu, že mi už vůbec trochu litovat jejich úsilí. Zbytek dne plynul v relativním klidu a harmonii.
Večer jsem potkala Aleše v kupéřském koridoru. Stál u té samé okna, kde jsme se potkali, a díval se na světla měst, která mihotala podél.
Aleši, oslovila jsem ho, děkuji vám upřímně za pomoc, ale pořád mi není jasné co jste jim konkrétně řekl? Povídají o mém klukovi jako o něčem divném
Aleš se usmál a jeho úsměv proměnil jeho tvář.
Trochu jsem si přivydělal o sobě, přiznal. Ale jsem si jistý, že se moji spolucestující neodváží zpochybňovat, jestli je pravda nebo ne.
A co jste jim řekl?
Předstíral jsem, že jsem váš spolucestující a řekl jsem jim, že jsem policista, řekla mu tvář Aleše s šibalským leskem. Vysvětlil jsem, že krádež cizího majetku, i kdyby šlo jen o jídlo ve vlaku, je trestná a že mohu sepsat protokol hned tady.
Zahávala jsem ústa:
Vy opravdu pracujete v policii?
To vám zatím neřeknu, odpověděl záhadně Aleš. Zůstane trochu záhady. Ale hlavní je výsledek, že?
Dívala jsem se na toho neobvyklého muže, který tak snadno vyřešil můj problém, a uvnitř se rozléhalo teplo. Ne jen vděčnost něco hlouběji.
Co mohu udělat na oplátku? zeptala jsem se.
Nemusíte mi nic děkovat, odpověděl vážně. Stačí, když souhlasíte se mnou večeřet, až dorazíme. Znám jedno kouzelné místo s výhledem na moře.
Srdce mi zatajilo úder. Ten muž mi nejen vyřešil potíže s drzými lidi, ale mířil do stejného cíle, co já. A možná to nebylo náhoda.
Vlak nás hurálem mířil k Jadranu, k novým možnostem, k neznámému, co čekalo vpředu. Už jsem nepřemýšlela o sežraném jídle či hrubých lidech. Myslela jsem na to, že i ty nejnepříjemnější situace se někdy stanou počátkem něčeho opravdu krásného.
Dobře, řekla jsem a podívala se mu do očí. Souhlasím s večeří, ale za jednu podmínku řZa jednu podmínku řekne mi pravdu o sobě.
