Druhý den se sousedka znovu opírá o náš plot. Moje žena za ní přijde a řekne jí, že dnes máme spoustu práce, takže nemůžeme posedět jako včera. A co zítra? zeptá se zvědavě Barbora. Zítra to bude stejné. Vlastně, už k nám raději vůbec nechoďte.
Má touha žít ve městě mi vlastně nic dobrého nepřinesla.
Moje žena má chalupu na venkově. Když ještě žili tchán s tchyní, často jsme tam jezdili. Měl jsem rád, jak večer rozkládali stůl pod rozložitou hrušní. Sedávali jsme venku a povídali si, dokud se nesetmělo. Tak to probíhalo pokaždé, když jsme tam přijeli. A v zimě, když tchyně zatopila v kachlových kamnech, vonělo v celém domě čerstvě upečené cukroví.
S manželkou nás bavilo jezdit na běžkách nebo sáňkovat. Jenže pak rodiče mojí ženy zemřeli. Chalupu jsme ale neprodali. Plánovali jsme tam dál jezdit jako dřív. Jenže už k tomu nikdy pořádně nedošlo.
Pořád jsme měli něco na práci. Časem jsme přestali sami myslet na to, že máme ještě chalupu. Život šel dál. Roky rychle utekly. Náš syn si našel dívku a oženil se. Moje snacha, Viktorie, často říkala, že by bylo krásné trávit léto na venkově.
A tak jsme si s ženou na chalupu zase vzpomněli. Vydali jsme se tam jako první, protože jsme tam nebyli už dlouho. Všechno bylo stejné, jen dům byl zanedbaný.
Rozhodli jsme se s manželkou, že to tam trochu dáme do pořádku. Anna uklízela uvnitř, já se staral o dvůr. Myslel jsem, že po těch letech nevyužívání dům spadne. Ale stačilo trochu práce a všechno se hned proměnilo. Druhý den přijely děti a také začaly pomáhat s úklidem. Za jeden den byla chalupa zase jako nová. Ženy vařily večeři a já se synem jsme opravovali starý stůl s lavičkami pod hrušní.
Všimli jsme si, že nás od plotu sleduje žena. Řekla nám, že nedávno koupila dům vedle. Chtěla nás poznat. Byli jsme slušní, tak jsme ji pozvali na večeři. Jmenovala se Barbora. Vyprávěla, že tady žije sama. Koupila dům pro dceru, která má tři děti. Barbora prý žije bez manžela rozvedli se. Povídala a povídala, ale já už ji nevnímal. Pak jsem ucítil, že se mi pod stolem někdo dotýká nohy.
Podíval jsem se dolů a uviděl její nohu. Rychle jsem si tu svoji odtáhl. Ale ona to opakovala, zkoušela mi sahat na nohu dál. Něco takového jsem ještě nezažil. Snažil jsem se nevypadat nápadně a odejít, nechtěl jsem, aby si toho všimla moje žena. Barbora ale mluvila dál a nechtěla odejít. Děti už znuděně pokňourávaly přál jsem si, aby už odešla. Když jsme sklízeli ze stolu, žena si všimla, že Barbora je podivná ženská. Těžko jsem s tím mohl nesouhlasit. Ale co dělala pod stolem, jsem nepřiznal. Styděl jsem se a myslím si, že to určitě nebyl první muž, kterému to udělala. Druhý den znovu vysedávala u našeho plotu. Moje žena k ní přišla a řekla, že dnes opravdu hodně pracujeme, takže s ní nemůžeme trávit čas.
A co zítra? ptá se Barbora.
Zítra taky ne. Nechoďte už k nám, řekla jí žena rozhodně.
To je tedy statečný čin. Sousedka ještě něco pobrukovala pod nos, ale už jsem neposlouchal. Bylo mi to jedno. Myslím si, že žena udělala správnou věc. Jsme upřímní a otevření lidé a hned poznáme, když nám někdo není sympatický proto už se s ní nebudeme vídat.
