Pane, ale netlačte se tolik. Fuj, to je od vás cítit?
Promiňte, zamumlal chlap, couvl o kousek dál.
A ještě si něco zamrmlal pod vousy, nespokojeně a smutně. Stál stranou a v dlani přepočítával drobné. Asi mu chybí ještě pár korun na láhev, pomyslela si Markéta. Náhodou se mu zadívala do obličeje. Zvláštní… namazaně nevypadal.
Pane promiňte, nechtěla jsem, neměla ale sílu prostě jen odejít.
To je v pořádku.
Vzhlédl k ní těma neuvěřitelně modrýma očima, ani kapka neztracené barvy. Přitom nebyl o moc starší než ona sama. Takové oči snad neviděla nikde, ani v mládí.
Markéta ho pevně vzala za loket a odvedla stranou od malé fronty u pokladny v supermarketu.
Stalo se vám něco? Potřebujete pomoc? snažila se, aby to nezvěnělo znechuceně.
Teprve teď pochopila, co kolem pána páchne. Byl to pouze zatuchlý, starý pach lidského potu. Mlčel, peníze schoval do kapsy. Evidentně se styděl se cizí ženou mluvit o svých problémech a ještě k tomu s ženou, která je navíc sympatická a dobře oblečená.
Já jsem Markéta. A vy?
Jaromír.
Tak potřebujete pomoci? došlo jí, že se mu až vnucuje.
A on, ten bezdomovec, co by se dal považovat za někoho na okraji, už se na ni raději nedíval. Předtím ji však proklál pohledem svých modrých očí a uhnul pohledem. No co. Už byla připravená odejít, když z něj najednou vypadlo:
Potřeboval bych práci. Nevíte tu o něčem? Třeba něco opravit nebo pomoct na zahradě. Velká obec, pěkná, ale já tu nikoho neznám. Omlouvám se…
Markéta poslouchala mlčky, a Jaromír už zase zabručel něco sám pro sebe a celý zčervenal. Zvažovala, jestli si vůbec může dovolit pustit si cizího člověka do domu. Přitom se jí zrovna hodila výměna dlažby v koupelně syn slíbil, že to udělá sám, ale pořád má moc práce…
Umíte pokládat dlažbu? zeptala se Jaromíra.
Umím.
Kolik byste si vzal za koupelnu, deset metrů čtverečných?
Muž jen zakruče. Viditelně ho ta velikost překvapila.
Musel bych to vidět. Jinak, záleží, kolik nabídnete.
Jaromír udělal koupelnu perfektně a precizně. Nejprve slušně požádal o sprchu Markéta byla ráda, že ji napadlo ho k tomu pustit. Jen doufala, že po něm nezůstane nějaká “nečekaná památka”. Dala Jaromírovi staré oblečení zemřelého manžela, svoje si vypral. Opravu stihl za víkend. Odloupl staré kachle, všechno pěkně uklidil. Nářadí umyl a vrátil na místo. Vzal do ruky hladítko i špachtli a do nedělní noci už nová dlažba i obklady zářily čistotou. Markétě bylo trochu úzko, že Jaromír dokončuje. Bezdomovec zůstane u ní přes noc? Bylo by to divné. Vyhazovat ho o půlnoci také nechtěla.
V sobotu skoro nespala zamkla se v ložnici a vše poslouchala. Ale Jaromír zjevně spal tuze tvrdě na gauči v obýváku.
Podívejte se, paní Markéto, zavolal ji.
Nebylo co dodat, oprava byla opravdu dokonalá.
Jaromíre, a co jste dělal původně? zeptala se, obdivovala novou koupelnu.
Učil jsem fyziku. Absolvoval jsem Karlovu univerzitu.
Pražskou?
Tehdy se to tak neříkalo. A co se týká dlažby každý správný chlap má umět udělat tyhle věci. Tak to alespoň vidím já.
Markéta kývla hlavou, vytáhla schované peníze z kapsy. Nebyla lakomá. Dala mu tolik, kolik by dala dělníkovi ze stavební firmy. Jaromír, aniž by peníze přepočítal, si je uložil do kapsy a šel se obout. Jeho oblečení už schlo, převlékl se.
Chcete mi říct, že jen tak odejdete? trochu se až urazila Markéta.
A copak je? podíval se na ni znovu svýma modrýma očima.
Aspoň pojďte na jídlo! Pracoval jste celý den, jen čaj jste si dal nechtěl jste se zdržovat.
Jaromír zaváhal a pak mávl rukou.
Tak dobře, neodmítnu. Děkuji.
Markéta si dala s ním kousek lososa, ač po šesté večer už nezvykla jíst. Ale s ním jí bylo příjemně. Jaromír byl milý, vtipný, chytrý. Ale pořád z něj vyzařovala jakási ztracenost, která se nedala smýt ani sprchou, ani rozhovorem. Chtělo to čas.
Jaromíre, co se vám vlastně stalo? Promiňte, že se ptám.
Chvilku mlčel, pak odpověděl:
Víte, kdybych začal vyprávět, znělo by to hrdinně, hloupě, nebo přehnaně. Sám jsem slyšel za těch osm let tolik podobných historek. Jenže tahle je pravdivá. Proč to vůbec chcete slyšet?
Prostě… Děsí mě, že takový chlap skončí v takové situaci
Jaromír se na ni zadíval až zarputile, pak vstali oba zároveň. Začali se motat, on šel ke dveřím, ona mu vešla do cesty. Trkli do sebe a stalo se to samo. Markéta netušila, že jí něco podobného může potkat v padesáti třech. Myslela, že vášeň patří mladým. Ale byla to pořádná, vroucí vášeň.
Později jí Jaromír řekl, že před osmi lety zasáhl kvůli svému žákovi, klukovi z problémové rodiny, kterého zatáhla špatná parta. Kluk taky nebyl rád, ale sám už z polokriminální bandy nemohl. Třídní Jaromír šel domluvit s hlavou té sebranky byl to dvaadvacetiletý hajzl, bez skrupulí. Ani nemluvili, rovnou na něj zaútočili. Jenže Jaromír celý život dělal judo. Rozpustil je jedna dvě, jenže vůdce party skončil nešťastně. Narazil páteří do betonové zdi a zabil se. Jaromír sám zavolal záchranku i policii. Byl si jistý, že mu přičtou možná překročení sebeobrany. Ale i tak byli tři na jednoho.
Odseděl si pak podle paragrafu 146 na českém soudě, pustili ho dřív díky vzornému chování, celkem osm let (z původních dvanácti).
I tam lidi žijí, řekl jen o vězení.
A doma? Nikdo jej nečekal. Máma zemřela, dříve prodala byt a dožívala u strýce. Strýcova žena hned prohlásila:
Ať tu toho kriminálníka ani nevidím!
Jeho vlastní žena se dávno rozvedla a vzala si jiného. Z Prahy pak zkusil štěstí v Brně, ale nevycházelo nic. Nikdo ho nechtěl zaměstnat po osmi letech basy. Zkoušel pomocné brigády u lidí v obci, do které zabloudil náhodou, narážel na nepochopení, odpor, leckdy agresi. Nakonec mu došly peníze a neměl kde přespat známý, u kterého nejprve mohl bydlet, ho slušně poprosil, aby si hledal něco jiného.
Jak dlouho už tak jste? zeptala se Markéta, sledujíc žhnoucí koneček své cigarety, kterou kouřili její.
Už to budou dva týdny.
Cigarety šly jeho ústy, její vlastní ležely doma už roky nevyužité. Jaromír chtěl koupit své, ale nedovolila mu to. Teď Markétě běželo hlavou: jaké to je žít dva týdny úplně “nikde”.
Ve tmě a s cigaretou se snáz svěřovali. Až moc, protože Markéta ho pustila k sobě do postele. Bylo zbytečné to tajit.
Máš aspoň občanku?
Jasně, pousmál se. Ale trvalý pobyt nemám. To je kámen úrazu většiny problémů.
Jaromír zůstal. Měli se dobře Markéta mu udělala trvalé bydliště, našel si práci. Sice ne ve školství, ale ze začátku byl vděčný aspoň za pozici prodavače v hobby marketu. O volných dnech začal doučovat fyziku, postupně se mu začali ozývat žáci. Takto v klidu a lásce uběhly dva a půl měsíce, když Markétě přijel syn. Když pochopil situaci, vytáhl ji na dvorek na “rozhovor”.
Hele mámo, toho chlapa se zbav.
Co prosím? nevěřila svým uším.
Do života už si dávno nemluvili.
Slyšíš? Zbav se ho. Nemáš zapotřebí žebráka. Myslíš, že je s tebou z lásky? Nemá kde bydlet. A ty jsi naivní!
Markéta mu vlepila facku.
Nedovoluj si! Nepleť se mi do života.
Mami, připomeň si já jsem tvůj dědic. A já nechci nic dělit s nějakým pobudou. Co když si ho chceš vzít? Pak bude mít nároky.
Ty už mě pohřbíváš? urazila se Markéta. Co myslíš že tu dědíš? Ještě tě přežiju!
Mami, nedělej mi to těžký. Jestli ho nevyhodíš, udělám ti peklo. Já chráním svoje zájmy. Nemůžeš mi to vyčítat. Kdybys měla slušnýho, movitýho pána, nic bych neřekl, ale tohle
Takže slušnost podle peněz? Kde jsi to pobral? Vážně jsem tě takhle vychovala?
Řekl jsem, co jsem měl. David se tvářil smrtelně vážně. Přijedu za týden chci, aby tady už nebyl. Jinak si nestěžuj, byl jsi varována.
Markéta vstoupila do domu se zatnutými zuby.
Je policajt? zeptal se Jaromír.
Promiň, že jsem ti neřekla
Není co odpouštět. Není to moje starost. Co vůbec je?
Pracuje jako státní zástupce. Je hodný, Jaromíre, jen opatrný a má o mě strach.
A co teď zamýšlíš? podíval se na ni.
Markéta padla na židli. Co má dělat? Věděla, že když David řekne, že jim bude dělat peklo, tak ho udělá. Může Jaromíra klidně dostat zpět do vězení, pokud ho sama nepošle pryč. Nechtěla tomu věřit, ale vypadalo to vážně.
Jaro Jaromír přerušil mlčení. Nic jsi nevymyslela? Tak to navrhnu já.
Markéta mlčela, sotva zadržovala slzy, cítila, že je v pasti. Nechtěla se s Jaromírem rozcházet, ale zároveň nechtěla vystavovat sebe ani jeho válce se synem.
Naspořil jsem si nějaké peníze. Ty ses mě na to nikdy neptala. Tady by mi na parcelu nestačily, ale dvacet kilometrů odsud už jo. Koupíme tam pozemek, dáme tam zatím stavební buňku a začneme stavět. Doučování si ponechám a bez práce zatím vydržím. Dům postavím svýma rukama. Co říkáš?
Markéta byla v šoku. Začal se ošívat.
Vím, že jsi zvyklá na pohodlí. Ale je to jen dočasné. Časem ti postavím skvělý dům, celé zázemí.
Já mám také něco našetřeno. Mohu peníze vložit do stavby, řekla Markéta zamyšleně.
Nemůžu ti to nikdy říkat…
Ale to ty nemusíš! Já chci. Je to pro nás.
Jaromír přišel, objal ji zezadu, políbil na temeno. Markéta cítila v jeho rukách jistotu, lásku a zázemí, netušila, že i v tomhle věku může něco takového zažít.
Všechno šlo rychle. Koupili pozemek. Jaromír trval na tom, že majitelkou bude Markéta, ona nesouhlasila.
Já už nějaký majetek mám. Jestli nás odtamtud vyhnali, znamená to? Nic. Ale ty nemáš vůbec nic. Nenechávej to na mně. Já mám “dědice”! řekla sarkasticky a vybavila si Davidova slova.
Postavili si buňku, zavedli elektřinu a Jaromír se pustil do stavby domu. Ukázalo se, že úspory nestačí, tak začal doučovat ještě víc. Zařídil si koutek, aby nikdo nepoznal, že učí z buňky. Každou korunu vkládali do domu. Po cihlách a trámu. V teplých letních večerech si na pozemku rozbalovali deku a leželi na trávě pod hvězdami.
Co cítíš? ptával se Jaromír, když ji objímal.
Cítím druhý dech, odpovídala Markéta.
Já cítím svůj druhý dech, smál se. Ty bys měla cítit moji lásku.
A cítila ji. Opravdu.
Jednoho dne jela Markéta domů pro věci. Blížil se podzim, potřebovala teplé oblečení, přikrývky, něco z nádobí. Doma potkala Davida, seděl v kuchyni a kouřil.
Ahoj, synu. Jen na skok! Jak se máš?
Po očku sledoval rozkvetlou, opálenou a štíhlou matku.
Mami, co s tebou je? Voláš tak málo.
No… u nás se přece moc netelefonuje. Ty jsi pořád v práci. Když chceš, zavoláš.
Proč už nejsi doma?
Já už tu nebydlím. Jen jsem si přišla pro pár věcí. Snad můžu?
David zůstal udiveně sedět. Matka byla jiná. Kromě vzhledu i … lehčí. Šťastnější.
Synku, až dům dostavíme, ráda tě pozvu na návštěvu. Ale teď mě omluv, spěchám.
Markéta už měla sbalené dvě tašky. Proběhla kolem Davida, vtiskla mu pusu na tvář a pospíchala za svými plány.
Mami, co s tebou je? zavolal za ní.
Markéta se zastavila ve dveřích, usmála se od ucha k uchu a řekla:
Druhý dech, Davídku. A taky láska. Samozřejmě, že láska! Ahoj, miláčku, zasmála se a vyběhla z domu.
Času bylo málo, dneska měli stavět zápraží.
Druhá šance na život i lásku: Příběh Rity, která našla nový začátek s modrookým neznámým, navzdory předsudkům okolí, synovu odporu i stínu minulosti
