Dostala jsem tu nehezkou

Výbuch Hlasitý třesk Tma Tma
Konečně temnota začala ustupovat. Ozval se hlas:
Eliško Svobodová, to je záchranář, u nich tam něco vybuchlo.
Skrze bolest ucítil na krku dotek ruky. Pokusil se otevřít víčka. Podařilo se to jen s námahou. Před očima se objevil přívěsek ve tvaru obdélníku s vyrytými znameními zvěrokruhu… Oči ženy v bílém plášti
Na operační sál! zazněl hlas úplně blízko.
Rodiče se vrátili z práce. Matka okamžitě zamířila do kuchyně, ale nakoukla do pokoje, kde syn dělal úkoly. Miroslav, když vešel do místnosti, hned si všiml, že syn nemá dobrou náladu.
Tomáši, co se děje? otec ho poplácal po hlavě.
Nic, – zamumlal syn, žák čtvrté třídy.
No tak, řekni!
Brzy je 8. března. Učitelka nás dnes zdržela a řekla, že musíme holkám připravit dárky.
No a kde je problém? usmál se otec.
Máme stejně chlapců a děvčat. A ona rozdělila, kdo komu daruje, – syn těžce povzdechl. Mně připadla ta nehezká, Eliška Svobodová.
Všechny holky chtějí dostat dárek k 8. březnu, i ty nehezké taky, – otec se snažil mluvit se synem jako s dospělým. A jak to rozdělovala? Podle abecedy?
Ne, podle znamení zvěrokruhu?
To jak? Miroslav se neudržel a znovu se usmál.
Podle kompatibility. Eliška je Panna a Pannám nejlépe sedí Býk. A já jsem zrovna Býk.
To je dobře, když si vyhovujete! Až vyrosteš, možná se do ní ještě zamiluješ.
Otec nevydržel a rozesmál se. Do pokoje hned vběhla matka:
Co se tu děje?
Lenko, jdi do kuchyně, – otcova tvář zvážněla. My se synem vedeme vážný rozhovor.
Když matka odešla, Tomáš smutným hlasem se zeptal:
Tati, a co mám teď dělat?
Připravit dárek!
Jaký?
Zítra v práci udělám tvé vyvolené dárek.
Tati, jaký dárek můžeš udělat? Ty přece pracuješ v továrně.
Ano! Ale pracuji v galvanice. A u nás se vyrábějí všechny druhy povrchových úprav kovů.
Tati, nerozumím.
Zítra uvidíš sám!
***
Druhý den otec přinesl přívěsek na řetízku ve tvaru obdélníku, který vypadal jako zlatý. Na jedné straně byla vyryta dvě znamení zvěrokruhu, Býk a Panna, a na druhé jemně, ale krásně napsáno:
Mé spolužačce Elišce k 8. březnu! Tomáš.
Ach, jak ten přívěsek krásně vypadal! A když ho matka zabalila do celofánového sáčku, vypadalo to naprosto úžasně.
***
A teď je sedmý březen. Učitelka nehodlala vést hodiny. Nejprve školáci jí předali dárek. Dlouho děkovala. Pak oznámila, aby chlapci darovali dárky dívkám.
Co tu začalo! Všichni kluci se vrhli ke svým vyvoleným. Tomáš také přistoupil k Elišce Svobodové a pronesl, jak ho učil táta:
Eliško, přeji ti k svátku 8. března! Možná jednou osud spojí Býka a Pannu.
Po odříkání naučené věty Tomáš zamířil na své místo a samozřejmě si nevšiml, jak se srdce té nehezké, podle jeho názoru, dívky rozbušilo.
Brzy rodiče Elišky se přestěhovali do jiné čtvrti a sama Eliška od páté třídy začala chodit do jiné školy.
***
Tomáš otevřel oči. Bílý strop nemocničního pokoje. Pokusil se pohnout rukama a nohama. Hýbala se jen levá ruka.
Kde jsem? obrátil se nejasně k někomu.
Ozval se jakýsi cvakot a k jeho posteli přistoupil pacient na berlích, pozorně si ho prohlédl a zeptal se:
Ožil jsi? Jsi v oddělení urgentní chirurgie.
Mám ruce, nohy celé? zeptal se Tomáš tichým hlasem.
Vypadá to, že vše je na svém místě, – sdělil ten radostnou zprávu. Jen jsi celý obvázaný od hlavy až k patě.
To je dobře, když je vše celé.
Tu přistoupila sestra a starostlivě se zeptala:
– Jak se cítíš?
– Co se se mnou stalo! odpověděl otázkou na otázku Tomáš.
– Tvůj život není v ohrožení. Ruce, nohy budou fungovat. Jen zůstane hodně jizev, – podala zapnutý telefon. Tvoje matka prosila, abys zavolal, až se probudíš.
– Synku, – ozval se skrz slzy hlas matky.
– Mami, je vše v pořádku, – snažil se mluvit co nejveseleji. Řekli, že zůstanou jen malé jizvičky. Brzy tě propustí.
– Nedovolili mi s tebou zůstat přes noc. Synku, teď přijdu.
– Mami, moc se netrap!
Položil telefon vedle sebe, pokusil se usmát sestře:
– Děkuji!
– No, brzy tě nepropustí, – usmála se na oplátku sestra. Tři týdny tu budeš ležet. To je jisté!
– Co se stalo? zeptal se soused z pokoje, když sestra odešla.
– Já jsem záchranář. V továrně začaly vybuchovat kyslíkové lahve, – začal si vzpomínat Tomáš. Zavolali nás. Přijeli jsme před hasiči. Místnost je obrovská, uvnitř tři zranění. Začali jsme zraněné vynášet Já jsem vycházel poslední Když jsem byl už u dveří, vybuchla další lahev Dál si nepamatuji.
– Jo, to ti dalo zabrat.
– Novák Tomáš, – ozval se hlas sestry. Máš návštěvu, kolegu z práce.
– Ahoj, Tomáši! Jak jsi na tom?
– Ruce, nohy celé! optimisticky odpověděl zraněný. Ale pozdravit zatím můžu jen levou rukou!
– No tak přestaň!
– Co se tam dál stalo?
– My jsme už odcházeli, když to vybuchlo. Hned jsme se vrhli zpátky, vytáhli tě byl jsi celý od krve doktoři už byli nablízku
– Děkuji!
– Tomáši, o čem to mluvíš?! najednou se na tváři přítele objevil úsměv. – Vypadá to, že nás chtějí navrhnout na medaile.
– Do té doby mě propustí.
– Tak já jdu. Teď tu bude obchůzka. Sestra říkala, ať to netrvá dlouho.
Než stačil přítel odejít, vešel lékař, muž kolem čtyřiceti:
– No, jak je, hrdino? přistoupil k jeho posteli.
– Normálně.
– Když už mluvíš, znamená to, že budeš žít. No tak, prohlédnu tě!
– Vy mě šili? zeptal se Tomáš.
– Ne, Eliška Svobodová. Ta přijde pozítří.
***
Uplynuly dva dny. Tomáš už se pokoušel vstávat. Pravda, bolest v nohou byla ještě silná, pravá ruka roztržená. A ran po celém těle nejméně deset. Dvě na obličeji, když to vybuchlo, narazil do brány, dobře, že stačil dopředu vystřelit pravou ruku. Podíval se do zrcadla. Obličej byl pořád oteklý.
Dnes obchůzku má dělat lékař, který ho pozavčera pět hodin po sobě šil v operačním sále. Tomáš se dokonce trochu nervoval.
A teď vešla. Mladá, štíhlá, pravda v brýlích, ale ty ji vůbec nekazily, a bílý plášť jí úplně seděl. Tomáš ve svých dvaceti sedmi už byl ženatý. Ale po půl roce se rozešli neshodli se v povahách, jak napsali v žádosti, ale ve skutečnosti bývalé manželce se nelíbila plat záchranáře.
– Dobrý den! pronesla lékařka a zamířila k jeho posteli.
– Dobrý den! To vy mě šili?
– Já, – usmála se. Něco není v pořádku?
– No tak, prohlédnu vás!
A ona se naklonila nad ním Před očima přívěsek se znameními zvěrokruhu, visící z jejího krku:
– Eliška Svobodová!!! zvolal.
Ona pozorně pohlédla na jeho oteklý obličej.
– Promiňte! pronesla, aniž by ho poznala.
– Já jsem Býk, – a ukázal na přívěsek.
– Tomáši Nováku? její rty se zachvěly. Ty si mě ještě pamatuješ?
– No co ty, Eliško? když uviděl na očích ženy slzy, položil dlaň na její ruku.
– Promiň! vytáhla kapesník a otřela si oči. Nikdy jsem nemyslela, že se tak setkáme.
Více toho dne Eliška do jeho pokoje nechodila. Ale Tomáš už pochopil, že má rozvrh, jako on: den, noc a dva volné.
Nechtěl před ní vypadat bezmocný. Celý příští den se pokoušel chodit po pokoji opíraje se o postele, párkrát, držíc se zdi, vyšel na chodbu.
Večer. Lékař pracující v denní směně odešel. Přišla nová směna to se poznalo podle hovoru na chodbě. Teď obchůzka
A najednou křik, spěšné kroky na chodbě. To se stává, když přivážejí dalšího zraněného.
Už je deset hodin. Vešla sestra, zhasla v pokoji světlo. Ale nespalo se mu. Už po půlnoci na chodbě byly slyšet něčí kroky, pak utichly, a v tom tichu Tomáš spíš cítil než slyšel, že na chodbě někdo pláče. Vstal a opatrně vyšel na chodbu.
Za služebním stolem seděla a s hlavou položenou na rukou plakala jeho bývalá spolužačka. Přistoupil, položil zdravou ruku na její rameno:
– Co je, Eliško!
Ona vstala a zabořila se mu do ramene:
– Operovala jsem ženu, dostala se pod auto, – dusíc se slzami začala vyprávět. Udělala jsem vše možné i nemožné Teď je na resuscitaci, ale nepřežije. Má dvě děti její manžel je teď s ní v pokoji
– Uklidni se, Eliško!
– Tři roky už pracuji jako chirurg a pořád si nemohu zvyknout na to, že lidé umírají.
– Uklidni se, uklidni se! Takové jsou naše profese. Za pět let jsem taky viděl tolik smrtí, ale přece jsme zachránili nemálo životů, – Tomáš těžce povzdechl. – Proto odešla i moje žena. Říká, že přicházím domů jako cizí a málo vydělávám. Ale já mám vždy čtyřicet dá se žít.
– U mě je to úplně stejné, – podívala se mu do tváře. Kluci se na mě dívají jako na bláznivou. Pořád jsem nebyla vdaná, žiju s rodiči jako dítě.
– No tak, nám je teprve dvacet sedm celý život před námi.
– Ne, Tomáši, nám už je dvacet sedm.
– Eliško Svobodová, její puls mizí, – vykřikla sestra, která vyběhla.
– Promiň! a Eliška se vrhla na resuscitaci.
Usnout tu noc Tomáš nedokázal. Ráno přišla sestra, jako obvykle mu dala injekci.
– Žena, kterou dnes v noci operovali, žije? zeptal se neočekávaně i sám pro sebe.
– Žije, ale stav je krajně vážný.
***
Uplynuly tři týdny. Rány na těle Tomáše se zahojily. S Eliškou se viděli, když měla směny, navíc ho k ní čím dál víc přitahovalo. Ale oddělení urgentní chirurgie není místo, kde lze mluvit o něčem velmi osobním.
A teď během jedné z ranních obchůzek lékař-muž oznámil:
– Dnes vás propouštím, – usmál se a dodal. Z nemocnice. Hned půjdete do vaší polikliniky, a tam už rozhodnou, jak dlouho budete ještě na neschopence.
– Můžu se balit!
– Ano, ano! Moc nespěchejte. Teď vám připraví propouštěcí zprávu.
Když lékař odešel, Tomáš se oholil. Při pohledu do zrcadla uspokojivě poznamenal, že dvě zbývající jizvy obličej vůbec nekazí, spíš dodávají mužnosti. Na ostatní jizvy se vůbec nemá smysl dívat.
Sbalil se, vyšel na chodbu. Naproti, držíc se zdi, šla pacientka.
Přece se dostala! – probleskla radostná myšlenka.
Vyšla sestra, podala propouštěcí zprávu:
– Na shledanou, Tomáši! Už sem nechodit!
***
Měl svůj jednopokojový byt, ale jel k rodičům. Vždyť matka ho tak čekala a trápila se. Dokonce si vzala dovolenou.
– Synku! vrhla se k němu do náruče matka.
– Všechno, mami! Jak vidíš, jsem živ a zdráv.
– Pojď, připravila jsem ti jídlo. Jak jsi zhubl.
– Ach, jak jsem po domácím jídle toužil!
– Dokud se nezotavíš a neoženíš, budeš žít v rodném domě. Tvá pokoj až dosud zůstává prázdný, – a vykřikla jako na dítě. Jdi, umyj si ruce!
***
Do večera Tomáš zašel do holičství. Vešel do svého bytu. Vzal si nějaké oblečení. Matka hned začala dávat věci do pořádku.
Večer přišel otec z práce. Sedli si, jako dříve, všichni spolu a povídali si až do noci.
Spát šel do svého pokoje, kde prožil dětství a mládí, ale neusnul hned:
Zítra musím zajít do polikliniky. Pak do práce. A večer
S myšlenkou na příští večer usnul dlouho po půlnoci.
***
Následující den Tomáš ráno šel do polikliniky. Do oběda procházel ordinacemi. Po obědě šel k sobě do práce, zrovna měl směnu.
– Kam jdeš? zajímal se otec.
– Tati, pamatuješ si dávno-dávno, když jsem ještě chodil do čtvrté třídy. Udělal jsi mi přívěsek na dárek spolužačce?
– Té nehezké Elišce Svobodové? Pamatuji.
– Pamatuješ, ještě jsi řekl: Vyrosteš, možná se do ní ještě zamiluješ.
– To si pamatuji.
– Tati, Eliška je teď chirurg. To ona mi dělala operaci. A pořád nosí na krku ten přívěsek.
– To je ono!
– Tati, tvoje slova se splnila. Jdu k ní!
***
Dvacet sedm let není tak mnoho pro začátek života s milovaným člověkem.Výbuch Hlasitý třesk Tma Tma
Konečně temnota začala ustupovat. Ozval se hlas:
Eliško Svobodová, to je záchranář, u nich tam něco vybuchlo.
Skrze bolest ucítil na krku dotek ruky. Pokusil se otevřít víčka. Podařilo se to jen s námahou. Před očima se objevil přívěsek ve tvaru obdélníku s vyrytými znameními zvěrokruhu… Oči ženy v bílém plášti
Na operační sál! zazněl hlas úplně blízko.
Rodiče se vrátili z práce. Matka okamžitě zamířila do kuchyně, ale nakoukla do pokoje, kde syn dělal úkoly. Miroslav, když vešel do místnosti, hned si všiml, že syn nemá dobrou náladu.
Tomáši, co se děje? otec ho poplácal po hlavě.
Nic, – zamumlal syn, žák čtvrté třídy.
No tak, řekni!
Brzy je 8. března. Učitelka nás dnes zdržela a řekla, že musíme holkám připravit dárky.
No a kde je problém? usmál se otec.
Máme stejně chlapců a děvčat. A ona rozdělila, kdo komu daruje, – syn těžce povzdechl. Mně připadla ta nehezká, Eliška Svobodová.
Všechny holky chtějí dostat dárek k 8. březnu, i ty nehezké taky, – otec se snažil mluvit se synem jako s dospělým. A jak to rozdělovala? Podle abecedy?
Ne, podle znamení zvěrokruhu?
To jak? Miroslav se neudržel a znovu se usmál.
Podle kompatibility. Eliška je Panna a Pannám nejlépe sedí Býk. A já jsem zrovna Býk.
To je dobře, když si vyhovujete! Až vyrosteš, možná se do ní ještě zamiluješ.
Otec nevydržel a rozesmál se. Do pokoje hned vběhla matka:
Co se tu děje?
Lenko, jdi do kuchyně, – otcova tvář zvážněla. My se synem vedeme vážný rozhovor.
Když matka odešla, Tomáš smutným hlasem se zeptal:
Tati, a co mám teď dělat?
Připravit dárek!
Jaký?
Zítra v práci udělám tvé vyvolené dárek.
Tati, jaký dárek můžeš udělat? Ty přece pracuješ v továrně.
Ano! Ale pracuji v galvanice. A u nás se vyrábějí všechny druhy povrchových úprav kovů.
Tati, nerozumím.
Zítra uvidíš sám!
***
Druhý den otec přinesl přívěsek na řetízku ve tvaru obdélníku, který vypadal jako zlatý. Na jedné straně byla vyryta dvě znamení zvěrokruhu, Býk a Panna, a na druhé jemně, ale krásně napsáno:
Mé spolužačce Elišce k 8. březnu! Tomáš.
Ach, jak ten přívěsek krásně vypadal! A když ho matka zabalila do celofánového sáčku, vypadalo to naprosto úžasně.
***
A teď je sedmý březen. Učitelka nehodlala vést hodiny. Nejprve školáci jí předali dárek. Dlouho děkovala. Pak oznámila, aby chlapci darovali dárky dívkám.
Co tu začalo! Všichni kluci se vrhli ke svým vyvoleným. Tomáš také přistoupil k Elišce Svobodové a pronesl, jak ho učil táta:
Eliško, přeji ti k svátku 8. března! Možná jednou osud spojí Býka a Pannu.
Po odříkání naučené věty Tomáš zamířil na své místo a samozřejmě si nevšiml, jak se srdce té nehezké, podle jeho názoru, dívky rozbušilo.
Brzy rodiče Elišky se přestěhovali do jiné čtvrti a sama Eliška od páté třídy začala chodit do jiné školy.
***
Tomáš otevřel oči. Bílý strop nemocničního pokoje. Pokusil se pohnout rukama a nohama. Hýbala se jen levá ruka.
Kde jsem? obrátil se nejasně k někomu.
Ozval se jakýsi cvakot a k jeho posteli přistoupil pacient na berlích, pozorně si ho prohlédl a zeptal se:
Ožil jsi? Jsi v oddělení urgentní chirurgie.
Mám ruce, nohy celé? zeptal se Tomáš tichým hlasem.
Vypadá to, že vše je na svém místě, – sdělil ten radostnou zprávu. Jen jsi celý obvázaný od hlavy až k patě.
To je dobře, když je vše celé.
Tu přistoupila sestra a starostlivě se zeptala:
– Jak se cítíš?
– Co se se mnou stalo! odpověděl otázkou na otázku Tomáš.
– Tvůj život není v ohrožení. Ruce, nohy budou fungovat. Jen zůstane hodně jizev, – podala zapnutý telefon. Tvoje matka prosila, abys zavolal, až se probudíš.
– Synku, – ozval se skrz slzy hlas matky.
– Mami, je vše v pořádku, – snažil se mluvit co nejveseleji. Řekli, že zůstanou jen malé jizvičky. Brzy tě propustí.
– Nedovolili mi s tebou zůstat přes noc. Synku, teď přijdu.
– Mami, moc se netrap!
Položil telefon vedle sebe, pokusil se usmát sestře:
– Děkuji!
– No, brzy tě nepropustí, – usmála se na oplátku sestra. Tři týdny tu budeš ležet. To je jisté!
– Co se stalo? zeptal se soused z pokoje, když sestra odešla.
– Já jsem záchranář. V továrně začaly vybuchovat kyslíkové lahve, – začal si vzpomínat Tomáš. Zavolali nás. Přijeli jsme před hasiči. Místnost je obrovská, uvnitř tři zranění. Začali jsme zraněné vynášet Já jsem vycházel poslední Když jsem byl už u dveří, vybuchla další lahev Dál si nepamatuji.
– Jo, to ti dalo zabrat.
– Novák Tomáš, – ozval se hlas sestry. Máš návštěvu, kolegu z práce.
– Ahoj, Tomáši! Jak jsi na tom?
– Ruce, nohy celé! optimisticky odpověděl zraněný. Ale pozdravit zatím můžu jen levou rukou!
– No tak přestaň!
– Co se tam dál stalo?
– My jsme už odcházeli, když to vybuchlo. Hned jsme se vrhli zpátky, vytáhli tě byl jsi celý od krve doktoři už byli nablízku
– Děkuji!
– Tomáši, o čem to mluvíš?! najednou se na tváři přítele objevil úsměv. – Vypadá to, že nás chtějí navrhnout na medaile.
– Do té doby mě propustí.
– Tak já jdu. Teď tu bude obchůzka. Sestra říkala, ať to netrvá dlouho.
Než stačil přítel odejít, vešel lékař, muž kolem čtyřiceti:
– No, jak je, hrdino? přistoupil k jeho posteli.
– Normálně.
– Když už mluvíš, znamená to, že budeš žít. No tak, prohlédnu tě!
– Vy mě šili? zeptal se Tomáš.
– Ne, Eliška Svobodová. Ta přijde pozítří.
***
Uplynuly dva dny. Tomáš už se pokoušel vstávat. Pravda, bolest v nohou byla ještě silná, pravá ruka roztržená. A ran po celém těle nejméně deset. Dvě na obličeji, když to vybuchlo, narazil do brány, dobře, že stačil dopředu vystřelit pravou ruku. Podíval se do zrcadla. Obličej byl pořád oteklý.
Dnes obchůzku má dělat lékař, který ho pozavčera pět hodin po sobě šil v operačním sále. Tomáš se dokonce trochu nervoval.
A teď vešla. Mladá, štíhlá, pravda v brýlích, ale ty ji vůbec nekazily, a bílý plášť jí úplně seděl. Tomáš ve svých dvaceti sedmi už byl ženatý. Ale po půl roce se rozešli neshodli se v povahách, jak napsali v žádosti, ale ve skutečnosti bývalé manželce se nelíbila plat záchranáře.
– Dobrý den! pronesla lékařka a zamířila k jeho posteli.
– Dobrý den! To vy mě šili?
– Já, – usmála se. Něco není v pořádku?
– No tak, prohlédnu vás!
A ona se naklonila nad ním Před očima přívěsek se znameními zvěrokruhu, visící z jejího krku:
– Eliška Svobodová!!! zvolal.
Ona pozorně pohlédla na jeho oteklý obličej.
– Promiňte! pronesla, aniž by ho poznala.
– Já jsem Býk, – a ukázal na přívěsek.
– Tomáši Nováku? její rty se zachvěly. Ty si mě ještě pamatuješ?
– No co ty, Eliško? když uviděl na očích ženy slzy, položil dlaň na její ruku.
– Promiň! vytáhla kapesník a otřela si oči. Nikdy jsem nemyslela, že se tak setkáme.
Více toho dne Eliška do jeho pokoje nechodila. Ale Tomáš už pochopil, že má rozvrh, jako on: den, noc a dva volné.
Nechtěl před ní vypadat bezmocný. Celý příští den se pokoušel chodit po pokoji opíraje se o postele, párkrát, držíc se zdi, vyšel na chodbu.
Večer. Lékař pracující v denní směně odešel. Přišla nová směna to se poznalo podle hovoru na chodbě. Teď obchůzka
A najednou křik, spěšné kroky na chodbě. To se stává, když přivážejí dalšího zraněného.
Už je deset hodin. Vešla sestra, zhasla v pokoji světlo. Ale nespalo se mu. Už po půlnoci na chodbě byly slyšet něčí kroky, pak utichly, a v tom tichu Tomáš spíš cítil než slyšel, že na chodbě někdo pláče. Vstal a opatrně vyšel na chodbu.
Za služebním stolem seděla a s hlavou položenou na rukou plakala jeho bývalá spolužačka. Přistoupil, položil zdravou ruku na její rameno:
– Co je, Eliško!
Ona vstala a zabořila se mu do ramene:
– Operovala jsem ženu, dostala se pod auto, – dusíc se slzami začala vyprávět. Udělala jsem vše možné i nemožné Teď je na resuscitaci, ale nepřežije. Má dvě děti její manžel je teď s ní v pokoji
– Uklidni se, Eliško!
– Tři roky už pracuji jako chirurg a pořád si nemohu zvyknout na to, že lidé umírají.
– Uklidni se, uklidni se! Takové jsou naše profese. Za pět let jsem taky viděl tolik smrtí, ale přece jsme zachránili nemálo životů, – Tomáš těžce povzdechl. – Proto odešla i moje žena. Říká, že přicházím domů jako cizí a málo vydělávám. Ale já mám vždy čtyřicet dá se žít.
– U mě je to úplně stejné, – podívala se mu do tváře. Kluci se na mě dívají jako na bláznivou. Pořád jsem nebyla vdaná, žiju s rodiči jako dítě.
– No tak, nám je teprve dvacet sedm celý život před námi.
– Ne, Tomáši, nám už je dvacet sedm.
– Eliško Svobodová, její puls mizí, – vykřikla sestra, která vyběhla.
– Promiň! a Eliška se vrhla na resuscitaci.
Usnout tu noc Tomáš nedokázal. Ráno přišla sestra, jako obvykle mu dala injekci.
– Žena, kterou dnes v noci operovali, žije? zeptal se neočekávaně i sám pro sebe.
– Žije, ale stav je krajně vážný.
***
Uplynuly tři týdny. Rány na těle Tomáše se zahojily. S Eliškou se viděli, když měla směny, navíc ho k ní čím dál víc přitahovalo. Ale oddělení urgentní chirurgie není místo, kde lze mluvit o něčem velmi osobním.
A teď během jedné z ranních obchůzek lékař-muž oznámil:
– Dnes vás propouštím, – usmál se a dodal. Z nemocnice. Hned půjdete do vaší polikliniky, a tam už rozhodnou, jak dlouho budete ještě na neschopence.
– Můžu se balit!
– Ano, ano! Moc nespěchejte. Teď vám připraví propouštěcí zprávu.
Když lékař odešel, Tomáš se oholil. Při pohledu do zrcadla uspokojivě poznamenal, že dvě zbývající jizvy obličej vůbec nekazí, spíš dodávají mužnosti. Na ostatní jizvy se vůbec nemá smysl dívat.
Sbalil se, vyšel na chodbu. Naproti, držíc se zdi, šla pacientka.
Přece se dostala! – probleskla radostná myšlenka.
Vyšla sestra, podala propouštěcí zprávu:
– Na shledanou, Tomáši! Už sem nechodit!
***
Měl svůj jednopokojový byt, ale jel k rodičům. Vždyť matka ho tak čekala a trápila se. Dokonce si vzala dovolenou.
– Synku! vrhla se k němu do náruče matka.
– Všechno, mami! Jak vidíš, jsem živ a zdráv.
– Pojď, připravila jsem ti jídlo. Jak jsi zhubl.
– Ach, jak jsem po domácím jídle toužil!
– Dokud se nezotavíš a neoženíš, budeš žít v rodném domě. Tvá pokoj až dosud zůstává prázdný, – a vykřikla jako na dítě. Jdi, umyj si ruce!
***
Do večera Tomáš zašel do holičství. Vešel do svého bytu. Vzal si nějaké oblečení. Matka hned začala dávat věci do pořádku.
Večer přišel otec z práce. Sedli si, jako dříve, všichni spolu a povídali si až do noci.
Spát šel do svého pokoje, kde prožil dětství a mládí, ale neusnul hned:
Zítra musím zajít do polikliniky. Pak do práce. A večer
S myšlenkou na příští večer usnul dlouho po půlnoci.
***
Následující den Tomáš ráno šel do polikliniky. Do oběda procházel ordinacemi. Po obědě šel k sobě do práce, zrovna měl směnu.
– Kam jdeš? zajímal se otec.
– Tati, pamatuješ si dávno-dávno, když jsem ještě chodil do čtvrté třídy. Udělal jsi mi přívěsek na dárek spolužačce?
– Té nehezké Elišce Svobodové? Pamatuji.
– Pamatuješ, ještě jsi řekl: Vyrosteš, možná se do ní ještě zamiluješ.
– To si pamatuji.
– Tati, Eliška je teď chirurg. To ona mi dělala operaci. A pořád nosí na krku ten přívěsek.
– To je ono!
– Tati, tvoje slova se splnila. Jdu k ní!
***
Dvacet sedm let není tak mnoho pro začátek života s milovaným člověkem.