Dostal se do těžké autonehody, při které si vážně zranil obě nohy. A najednou všechno skončilo
Výborná práce, kde mu svítila možnost stát se generálním ředitelem a vysoký plat. Zájezd s manželkou na hory do Špindlerova Mlýna. Setkání s přáteli o víkendech. Prostě všechno
Nohy mu v nemocnici dali dohromady, jak jen to šlo, a poslali ho domů. Co jiného mohli udělat? Zbývalo jen doufat v boží pomoc a trochu štěstí. On doufal, ale každou noc křičel bolestí. Jen dvakrát denně injekce mu umožnily aspoň na chvilku usnout.
Několik měsíců nebyl schopen vstát z postele, a tak musel používat mísu. Zaplaťpánbůh za jeho ženu. Když se pak poprvé začal pokoušet postavit na nohy a opírat se o chodítko, bolest se vrátila desetinásobně.
Víte, co to znamená píchat si injekce do břicha kvůli prevenci sraženin a proleženin, když člověk leží dlouhé týdny? Dámy a pánové, povím vám to z první ruky. Ani kýchnout, ani zakašlat, ani si, prominete, pořádně dojít na záchod jako dřív. To člověk potřebuje pevné nervy.
Ale jaképak nervy? Ty už dávno došly. Stejně jako síly dál to všechno snášet.
Běžel čas a on se pomalu učil znovu chodit. Špatně, klopýtal a skoro padal na každém kroku. Ale i to byl pokrok.
Přátelé se postupně vytratili nikdo nevolal, nikdo se nezajímal. V práci našli na jeho místo nového generálního ředitele. Kdy skončí jeho trápení a jaký bude závěr? To nikdo nevěděl.
Tak asi chápete, že nálada na bodu mrazu. Výhledy temné. Ještěže ho manželka neopustila
Když poprvé s pomocí berlí a za doprovodu manželky vyšel na ulici, sluneční světlo ho skoro oslepilo. Zastavil se a rozbrečel se. Nepotřebný invalida o berlích to z něj a jeho dřívějšího života zbylo.
Manželka poodstoupila stranou, aby měl trochu prostoru, a on se pokusil popojít pár kroků, přivíraje oči před jarním sluncem a pomalu si zvykal na čerstvý vítr.
Z ničeho nic někdo pod ním zamňoukal. Podíval se dolů, a vedle levé berle sedělo malé šedé koťátko.
Copak je? zeptal se.
Celá léta pro něj zvířata neexistovala a ani nevěděl, jak s nimi zacházet. Kočka na něj smutně koukla a zticha poprosila o jídlo.
Prosím tě, dones mu karbanátek, řekl muži jeho žena.
Když se vrátila, vzal si pochoutku a opatrně ji koťátku podal. Kotě na něj kouklo a pustilo se do jídla.
Druhý den, když opět vyšli na dvůr a on přemýšlel, kolik kroků ten den zvládne, čekaly tam už tři kočky. Zřejmě tu seděly už delší dobu.
No teda! usmál se muž.
Na chvíli ho bolest opustila. Manželka sice naoko brblala, ale přinesla další tři karbanátky. A on, přes bolest, rozdal každému.
Další ráno už na ně čekalo pět koček a dvě malé voříšky. Manželka nadávala nahlas, ale on ji poslal do malého krámku pro kilo párků, které pak poctivě rozdělil všem chlupáčům.
Ti se najedli a začali se kolem něj honit, až ho rozesmáli i rozlobili najednou. Ale on udělal pár kroků navíc, psi radostí štěkali, že to znělo jako dětský smích.
Pak přišel deštivý den, manželka zuřila a slibovala, že mu vezme hole, ale on si nedal říct a poprvé za mnoho měsíců šel ven sám.
Oni mě čekají, vysvětloval jí. Nemůžu je zklamat.
A opravdu. Těch pět koček a dvě psí slečny tancovaly kolem něj, a on měl najednou radost. Do toho teplý jarní deštík a muž na berlích honil venku dvě malé psí slečny, za kterými pobíhalo pět koček.
Za nimi stála s deštníkem manželka a usmívala se
Čas plynul. Nejprve zůstala jen jedna hůl, a nakonec už ani ta nebyla potřeba. Chůze bez ní byla snazší kvůli honění chlupáčů. A muž se najednou přistihl, že ho nohy už dlouho nebolely.
V práci ho zpět nechtěli. Invalida, co kulhá na obě nohy, nepotřebovali. Vyplatili mu slušné odstupné v korunách a on odešel po svém. Měl spoustu času, a tak začal psát o všem, co zažil.
Nakonec vznikla rozsáhlá divadelní hra. S poslední stránkou obcházel pražská divadla, kterých je ve městě požehnaně, ale
Všichni odmítli, nikdo nezavolal zpět. Jen v malém ochotnickém divadle ve sklepní místnosti se našel zájem.
Po týdnu zavolal režisér zpět:
Budeme to hrát. Ale budeme muset něco vyhodit, přepsat a upravit.
Měsíc seděl s režisérem nad každým slovem a hádali se o každou větu. Po dalším měsíci byla premiéra.
V malém sále s menším jevištěm sedělo patnáct diváků. Ani půlka sálu nebyla plná, ale pro muže to bylo patnáct nejdůležitějších lidí v životě.
Strašně se bál a neodvážil se pohlédnout do hlediště. Když však zazněla poslední slova a opona spadla, nastalo ticho, které ho úplně ochromilo. Duše, srdce, naděje všechno se zhroutilo. Připadala mu ta chvíle nekonečná, ale pak
Bouřlivý potlesk prolomil ticho! Prostě to vybuchlo. Nadšení, úsměvy, herci se klaněli a přicházeli na scénu znovu.
Druhé představení narvaný sál. Lidé stáli i seděli v uličkách. A potlesk byl tak silný, že divadelní opona skoro spadla.
Krátce nato už malá scéna nestačila a soubor pronajal hlavní sál ve městě, kde se teď schází všichni milovníci divadla a čekají na další hru nové hvězdy.
Muž si pořídil drahý oblek a na děkovačku chodil vždy s manželkou. Jak by taky ne? Jinak to přece nejde.
A vy se možná ptáte co bylo s těmi dvěma pejsky a pěti kočkami ze dvora? Povím vám to.
Dvě malé fenečky a dvě kočky si vzali domů. Zbylé tři kočky si rozebrali fandové jeho talentu.
O čem tenhle příběh je? Vlastně o ničem.
Nebo možná o tom, jak je důležité, když vidíte u svých nohou oči plné naděje a už prostě nesmíte padnout. Musíte to ustát.
Dostal se do vážné autonehody, při které si těžce poranil obě nohy. A jak to všechno nakonec dopadlo…
