Dopis otci
No teda, Vojto, ty jsi číslo! Tohle jsem od tebe nečekala! vykřikla Jitka, otřela si frňák rukávem nové halenky a bylo jí úplně jedno, že se to nesluší.
Tu slavnostní halenku jí šila maminka. Vytáhla schovaný kus hedvábí, povzdechla si trochu, že si z něj neušije něco pro sebe, ale pak sedla ke stroji a dala se do práce.
Přeci už je Jitka velká holka, potřebuje hezké oblečení. Kdo by ji jinak chtěl, kdyby chodila jako hastroš?
Lepší by bylo, kdyby se máma tolik nesnažila K čemu mi to je? pomyslela si Jitka a dívala se za svojí první láskou.
Ten kráčel pryč od Jitky rázným krokem, ani se po ní neohlédl.
To bolelo tak, že se to skoro nedalo vydržet!
Jitka ještě jednou popotahovala, ale pak si vzpomněla, že má nanesenou řasenku, i když jí to máma zakázala, a tak ani slzu nedovolila upadnout.
Vojtěch, Vojta, Vojtíšek
Můj milovaný, jediný! Jen půl roku jim společný čas určil osud. Jitka to věděla přesně od jejich seznámení uplynulo právě půl roku.
A za tu krátkou dobu se stalo tolik věcí
Vojta se přece jen otočil, ale Jitka dělala, že si ho nevšimla.
Ať si! Ona mu svěřila takovou novinu a on? Odvrací se! Nechť si jde! Matros, mořeplavec! Chce moře, chce svobodu! To jsme viděli! A ať si sama dítě porodí, sama ho i vychová. A souhlas nepotřebuje, tolik cti si nezaslouží!
Jitka byla naštvaná, ale někde hluboko v ní škrábala bolest a palčivá křivda.
Jak to, že sliboval lásku, kdeco nasliboval, i svatbu a jakmile mu řekla, že čeká dítě, zmizel?
No, řekla Spíš naznačila, že chce víc než jen víkendová setkání, a on na to, že na něj čeká jeho moře a kvůli jejím myšlenkám nic měnit nebude. Prý jestli ho miluje, ať jede s ním.
A jak by odešla od mámy, s břichem, na druhý konec republiky, kde nemá živou duši?
Tak to ne! To ona neudělá!
Jitka vstala z lavičky, narovnala sukni a upravila si vlasy. Moc jich neměla prý ji kadeřnice proměnila zázrakem v princeznu. Máma vždycky říkala, že vzhled je hodně důležitý. Vojta, taky nikdy nebyl žádný krasavec, ale holky po něm šílely, protože je bystrý, vtipný, umí mluvit dospěle, ačkoli má školu tak tak. Ale hlavně je vzdělaný
No, Jitka taky žádné terno. Po zemědělce odmítla pokračovat, i když máma naléhala, pak jí jednu vmetla a měsíc spolu nemluvily. Kdy to vůbec bylo?
Ale Jitka věděla, co je pro ni užitečné. Diplomu by užitku mnoho neměla, když už teď na stavbě vydělává tolik, že posílá peníze mámě a zbyde i na sebe.
Máma nakonec povolila a znovu ji přijala pod svá ochranná křídla. A tak to má být. Jenže co řekne, až zjistí, že bude babičkou? Nastane pořádný cirkus?
Pochybovat bylo zbytečné, bez bouře to nešlo nikdy.
Máma křičela tak, že se seběhly sousedky. Nic jim nevysvětlovaly že má Jitka trable v práci a poslaly je pryč. Rodinné záležitosti se nemají řešit před cizíma očima a ušima.
Jak jsi to mohla dopustit, holka? Neříkala jsem ti snad, že se máš chránit do svatby? Kdo tě teď bude chtít?! Vojto, takového podrazu jsem se od tebe nenadála! Na první pohled jsi vypadal jako slušný kluk! Hada sis nabrala! Ale ať si nemyslí až jsem mu řekla o dítěti, tak se sbalil a zmizel!
Jitka přemýšlela, zda říct mámě celou pravdu ale věděla, že by ji utýrala otázkami. Tak radši nechala povinnost na sobě a Vojta už bude stejně někde jinde.
Ano, mami. Přesně tak to bylo.
Proboha, moje srdce nešťastné Co teď budeme dělat, holčičko?
Nic. Malé nejsme, zvládnem to, mami. Jestli mě nenecháš ve štychu a pomůžeš první dobu, tak se nebojím ani porodu.
Kam bych od tebe šla? Měla jsi mě slyšet!
Jitka na chvilku zavřela oči a s tichým výdechem cítila úlevu.
Tak vidíš, Vojto. Zvládneme to i bez tebe! Pluj si na své moře, když ti dítě za to nestojí!
Zanedlouho Jitka na celou rozmluvu s Vojtou skoro zapomněla. Začala si být jistá, že mu skutečně řekla o dítěti a od něj dostala ránu osudu. A tak v ní hnízdila zlost a křivda, obě se zapletly a po čase se hlásily své:
Podívej, dcera je celá po tatínkovi! Stejný zlobidlo! Neposedí, pořád tě vytáčí! Řekni jí pravdu, ať nemá zbytečné iluze! Tatík ujel za oceán a už se neukázal. A ona ti taky uteče, až vyroste! Tak to je vždycky: jablko nepadá daleko od stromu
Možná proto Alenka, dcera Jitky, vyrůstala v jistotě, že ji na světě má ráda jen babička a to často jen napůl. Pohladí ji, pohoupá, ale jakmile slyší nějaké řeči od sousedek, hned ji odtahuje dál:
Choď za mámou! Nech mě být, moje trápení Proč jsme to musely dostat do vínku?
Do tří let si Alenka myslela, že trápení a trest jsou její skutečná jména. Jen někdy, když bylo doma dobře, říkala jí máma s něhou Alenko nebo Alenko, pojď sem, upravím ti copy!
Tvé vlasy nejsou jako moje, jsou husté, z otce máš tmavé lokny! A oči modré jako to moře, kam tvůj tatínek utekl Jsi celý on, a to ti štěstí nepřinese!
Proč? Alenka nasupila tvář, už už na krajíčku slz.
Proto!
A Alenka pochopila, že na víc se ptát nesmí stálo by to slzy celé rodině. Tak zmizela k babičce, zabořila tvář do její zástěry vonící řízky a borščem, a vyplakala se potichu sama nad sebou, pak nad mámou a nakonec pro jistotu i nad babičkou. Protože ostuda je mámčina, ale nese ji babička.
Co je to vlastně za ostudu a proč ji někdo musí nést, Alenka zjistila mnohem později. Bylo jí sotva deset, když maminka náhle ožila, zkrásněla a odjela do města začít nový život.
Alenka zůstala s babičkou.
Nebylo to pro ni nic zvláštního máma už ji předtím nechávala na dlouhé týdny, když odjela pracovat, pořád povídala, že otuželka se musí něčím živit. Ale když se vracela, měla radost, kupovala dárky, tiskla Alenku a stěžovala si.
Mami, proč je Alenka tak hubená? Lidé budou říkat, že ji nekrmím!
Ona skoro nejí! Snažím se, jak můžu! Kdybys byla doma, dítě by jedlo, jak má! Já nestíhám hospodářství, farma, domácnost! Lepší by bylo, kdybys zůstala doma a starala se o dceru!
Mámo, nebuď protivná, podívej, co jsem ti přivezla!
Povím ti lepší by bylo, kdyby ses nerozjížděla. Srdce mě bolí, stýská se mi
Máma nasadila zamračenou tvář a Alenka se stáhla do kouta, protože věděla, že přijde hádka.
Stýská se ti? A mě ne? Jsem ještě mladá a hezká, ale k čemu to je? Žiju jak stařec! A ty mi ještě zazlíváš Mami, mě aspoň polituj zvrtla jsem si život, kdybych to byla věděla, nikdy bych ho nenechala odejít!
Teď už to nevrátíš Co bylo, bylo.
Mami!
Co, dítě! Máš potomka musíš ho vychovávat! Nebo nech snad o Alenku napsat otci? Třeba si ji vezme.
Kdybych měla Alenku přenechat jemu? Nikdy. Nechal mě i ji být, nic o ni nestál! Teď aby mu spadlo do klína hotový dítě? Kdepak! Tolik let se dřu, aby on přišel a dítě si odvedl!
Jinak si nestěžuj! Dcerka všechno slyší! Co cítí, když ví, že tatínek nestál o matku a máma se dře
Ať si zvyká! Život není žádný med!
Babička to samozřejmě držela pod pokličkou až do pravého času.
Alenka byla v devítce, když přišla zpráva z města. Maminka porodila syna a po týdnu umřela. Pravda o původu zůstala Alence tajemstvím, i kdyby nebyla tvrdohlavá.
Když se Alenka dozvěděla, že máma zemřela, babička odjela do města, na Alenku zůstala domácnost.
Musíme teď myslet na živobytí, holčičko Jak budeme žít, nevím
Babi, půjdu do práce!
Počkej, musíme se postarat o miminko Táta ho odvezl, ale vykašlal se na něj. Uvidíme, jestli to zvládneme
Máme jiné možnosti, babi? Já bez mámy vyrostla a toho malého bychom daly do děcáku? To ne!
Vím, že máš pravdu Ale mám strach, Alenko.
Babička odjela, a Alenka začala prolézat celý dům teď už nebyly matčiny zákazy důležité.
Musí najít otce, bez jeho pomoci to s babičkou nezvládnou.
Věděla, co má dělat. Odmalička kreslila dopisy otci, schovávala je, aby je nenašly máma s babičkou. Kreslila i psala, jak se doma narodil nový kocour, jak s babičkou dělala knedlíky. Babička jednou objevila její skicáře, ale neřekla ani slovo. Pokusila se ještě promluvit s dcerou ale vzdala to. Mateřina křivda byla až příliš hluboká, srdce nepromluvitelné
S postupem času obrázky nahradila písmena. A pak přišel den, kdy Alenka chtěla napsat ten jediný, opravdový dopis.
Adresu našla, téměř zázrakem. Máma ji ukryla pod fotkou kdyby Alenka nesrazila rámeček a nevysypalo se sklo, nikdy by nenašla zastrčenou obálku. Když vytahovala zpod fotografie zašedlý roh obálky, spustila ještě větší pláč:
Proč, mami, proč jsi to přede mnou schovávala?!
Dlouho seděla na zemi, brečela, nadávala mamince a omlouvala se jí za všechno možné
Ale úleva nepřišla.
Promiň, mami, neposlechnu tě. Ty otce nechtěla, ale já ho teď potřebuji! Pokud je to doopravdy takový mizera, jak jsi říkala, chci to vědět jistě a spoléhat jen na sebe. Ale co když není? Promiň, mami, ale já ti prostě úplně nevěřím. Pořád jsi říkala, jaký má být táta špatný Tak proč jsi mě vůbec rodila, když jsi mi nedokázala dát lásku? Chci ho aspoň spatřit, promluvit si s ním!
Šlo jí jen o čin, nemyslela na možné následky.
Strávila večer a půlku noci nad potrhaným listem z žákovského sešitu, a nakonec sepsala pár řádek svou křivdu, prosbu o pomoc a kousek naděje, že ji otec uslyší.
Ráno na cestě do školy poslala dopis. A doma našla babičku, která už přivezla domů malého, uplakaného mimíska.
Tak, Alenko To je Alešek, tvůj bráška Babička se otočila a plakala, zatímco Alenka si změřila novorozence očima.
Babi, proč je tak malý?
Jsi byla ještě menší, když jsi se narodila.
Opravdu?
Ano. A podívej, jak jsi vyrostla! I on poroste. Však uvidíš.
Babi, a jeho táta?
Říkal, že bude pomáhat, ale že si Aleše nevezme. Prý nemá čas.
No, lepší i to pronesla Alenka úplně jako babička a ta se neubránila úsměvu.
No jo, zvládneme to, Alenko!
A jak by ne? Vždyť Květa z vedlejší vesnice má devět dětí a je v pohodě. Slíbila mi, že mi dá nějaké pidi věci po dvojčatech. Prý jsou některé skoro nenošené. Děti rostou rychle je to tak, babi?
To máš pravdu, dcerko. Utíká to rychle. Ještě nedávno jsem takhle držela tvoji mámu na rukou a už tu není.
Ale ne, babi, neplakej! Nebo začnu taky a tenhle drobeček bude řvát s námi. Co mu je? Není mokrý?
Asi má hlad. Kolikpak je hodin? Je čas na krmení!
Babička začala shánět jídlo a podala Alence Aleška do náruče.
Neboj, udržíš ho! Jsi šikovná holka, zvládneš všecko!
Jitka zůstala stát v němém úžasu.
Držela na rukou živý důkaz, že už není nikdy sama. Tolik let si přála někoho, kdo ji bude potřebovat jako vzduch, a ona jeho. Babička a máma do toho nikdy nepočítaly, ty měly své starosti.
Odejdeš jednou za manžela a na nás si ani nevzpomeneš! Tak to je!
Ale Alenka chtěla rodinu, co bude držet pohromadě. Jakákoliv, třeba jako Květina hlučná, veselá, teplá a domácká.
Květa žila s rodiči i tchyní a tchánem, všechny oslovovala mami, tati, starala se o dům, výchovu i děti. Když se v domácnosti hádalo, Květa zavelela:
A dost! Tady se na příbuzné nekřičí!
Alenka to uslyšela a vrývala si do paměti: takhle se má žít rodina je všechno!
Je škoda, že ona měla jen babičku a mámu Aspoň teď už není sama.
I když byl Alešek jen pár týdnů na světě, Alenka pochopila, že je to navždy. Potřebuje jeho, on ji, ať už bude velký, nebo malý.
S bráškou si zvykla rychle. Květa přišla na návštěvu, rozpustila Aleška z plínek a poučila Alenku:
Neboj, zvládneš to! Každá ženská to zvládá, ty taky! Ukážu ti, jak ho koupat, a dál si poradíš. A kdyby něco, přijď!
Alenka si v duchu myslela, že je na mateřství ještě moc malá, že láska je těžší než všechny plínky světa
Ale Alešek ji to naučil rychle. Nové úsměvy doma patřily jí, ne babičce. A první slůvko taky.
Alen! volal směrem k vrátkům uličník a rozběhl se za ní.
Jsem tady, chlapečku!
Teplé ruce ji pevně obemkly kolem krku, Alenka se smála a líbala mu špinavé tváře.
Kde jsi zase lítal? Proč jsi tak zablácený? Pojď, umyjeme se!
Aleška byla ochoten snášet i mýdlo, když byla Alenka po ruce. Babička se smála, jak Alenka loví brášku po dvoře:
Hadík, jak živý hadík! Drž ho pevně, ať neupadne!
A mezi těmi starostmi Alenka úplně zapomněla na dopis otci. Odpověď nikdy nepřišla a ona rozhodla, že i mlčení je odpověď. Když mlčí, nechce ji.
Jen maličko ji ještě štípala křivda, ale brzy ustala. Na sebe neměla čas, starala se o Aleška.
Babička pořád mluvila o vysoké, ale Alenka nechtěla ani slyšet.
Babi, nemůžu do města na školu! Co byste tu s Alešem dělali? Tady je práce dost, květinářství, obchod Květa říkala, že mě vezme.
Ale babička trvala na svém:
Jitko, nebudeš stejně hloupá jako maminka! Vzdělání je důležité!
A právě tehdy, v největším sporu, přišel někdo, koho už Alenka dávno přestala čekat.
Šla s Aleškem od Květin rodiny, bratr byl trochu protivný, ale šel pokorně s ní, věděl, že na sestřinu přísnost je krátký.
U branky ji zatahal za sukni: Alen! Chci na ruce!
Alenka se pousmála a vzala ho nahoru.
Bylo už šero, vcházela do dvorku a na verandě kutilo cosi cizího. Stál na stoličce, opravoval nefunkční žárovku.
No teda, do háje, to by si jeden ještě vzpomněl! zabručel, když se rozsvítilo, pak seskočil ze stoličky a zahlédl Alenku.
Dcerko
Václav udělal krok, druhý, a i když se Alenka trochu stáhla, objal ji s Alešem v náručí.
Holčičko moje!
Alenka viděla, jak má cizí chlap slzy v očích.
Odpusť mi! Já nic nevěděl! Ten malý je tvůj? ukázal na Aleška.
Ten ne! Teda ne syn můj není, je to bráška, Aleš Maminčin
Aha Václav si posadil klučinu na kolena, Aleš se nechal, objal ho kolem krku a zabořil tvář do mužského strniště.
Píchá!
Nic se neděje, chlapečku, oholím se! Ale pojďte domů, komáři vás tady snědí zaživa!
Řeka je u baráku, tati
Já vím
Babička pohledem prozradila, že už si mezi sebou vše vyjasnili. Alenka pochopila ať bylo, co bylo, ona se už zlobit nemusí.
Na minulosti nezáleží, hlavní je, že už nejsou sami. A to jí stačí.
Později se Alenka dozví, že její dopis nezapadl, ale otec tu už dávno nežil. Mladá žena najde dopis a po dlouhém hledání mu ho přepošle. Trvalo to měsíce a Václav přijíždí, jakmile to zjistí.
Jakmile jsem dostal tvůj dopis, holčičko, přispěchal jsem! Byl jsem v cizině, psal jsem tvé mámě několikrát odpověděla jednou: prý je vdaná a víc ji nemám hledat. Tak jsem to vzdal Kdybych tušil, že mám dceru!
Tati, nepojedu s tebou
Proč ne?
Bez babičky a Aleška nikam nejdu!
A kdo říká, že bez nich? Mám velký byt v Brně. Místa pro všechny. Ty půjdeš studovat, babička bude s Aleškem, postarám se o vás.
Tati, ale z čeho budeme žít? Otec Aleše stejně neposílá alimenty, o syna se nestará. Za rok tady byl jednou.
Mohla bys mě méně urážet? zavolal Václav hraně, až se Alenka rozesmála připomněl tím Aleška.
Co se směješ? Já jsem už chlap, ne? Dvě ženské a kluka uživím! Tak pojďte, všechno už je domluvené. Čekali jsme jen na tvůj souhlas. Mám ho?
Máš, tati
A Alenka otce obejme a požehná ten den, kdy se rozhodla mu napsat dopis. Pak odjede s nimi do Brna k moravskému moři, které se také nejmenuje klidné.
A život nebude pro Alenku samý klid, bouře i slunce bude dost na tři životy, ale dívka bude vědět jedno: má svůj přístav, kde najde bezpečí, cokoli se stane.
V tom přístavu bude vždy čekat rodina, vůně babiččiných šátečků s tvarohem, které Alenka nikdy neupatlá tak dobře jako babička.
A také tam bude čekat rozježený kluk, poznávající sestru trochu nakřáplým, ale už mužským hlasem:
Ahoj! Táta říkal, že přijedeš, Alenko, stýskalo se mi!
I mě, Alešku I měAlenka se posadila na práh nového domova a na klín jí vyskočil Alešek, o něco vzrostlejší, ale pořád ještě její malý bratr. Uvnitř babička pobíhala mezi plechy, po bytě vonělo těsto, skořice a trochu taky radost, nesmělá, ale nezaměnitelná. Ve vedlejším pokoji táta, ve svetru, který jí kdysi poslal k Vánocům někdo z ciziny, skládal do knihovny svazky, které smíchané přivezly jejich příběh až sem.
Alenka se zadívala na dlaně, už ne dětské, a poprvé za dlouhou dobu si zkušeně uvědomila, že je vlastně šťastná. Ne tak, jak si představovala jako holka, když kreslila obrázky do schovaných dopisů, ale jinak: plně, opravdově, obyčejně.
Alešek jí položil hlavu na rameno, babička volala ke stolu a za oknem se rozsvítilo město do podzimního šera. V ten okamžik pochopila, že domov není místo, kde všechno začalo, ale kde se dokáže odpustit a přijmout. Že nikdy nemusela hledat otce, aby našla rodinu ale dopis, který kdysi napsala, otevřel cestu k sobě samé.
Jdeme jíst! vykřikl táta a vtiskl Alešovi pusu. Oknem zablikalo světlo z ulice a Alenka ucítila, jak se všechny nevyřčené bolesti poskládaly do příběhu, který najednou nebolí, ale konečně hřeje.
Posadila se k babičce, Alešek si přitáhl misku tak blízko, až málem převrhl kompot, a Alenka se usmála. Věděla, že bude zase psát dopisy ale tentokrát mamince, do nebe, a budou v nich samé vděky, radosti, maličkosti a vůně teplých šátečků.
Protože někde uprostřed těch mísících se hlasů, vzpomínek, prachu cest a nesplněných snů měla přece jen štěstí veliké: domov našla nejen ve světě, ale hlavně v sobě.
A tam už ji nikdy nikdo neztratí.
