Dopis pro otce
Teda, Vláďo, ty jsi opravdu zvíře! To jsem od tebe nečekala! Jana se na něj otočila, prskla na podlahu a otřela si nos rukávem své halenky.
Tu slavnostní halenku jí ušila máma. Vytáhla skrytý kus hedvábí, dlouho si ho obracela v rukách, trochu jí bylo líto, že taková nádhera není pro ni, ale pak si sedla ke šicímu stroji.
No jo, holka už je skoro dospělá. Potřebuje parádu. Kdo by si jí všiml, kdyby vypadala jako strašidlo?
Lepší by bylo, kdyby si mamka nedávala tolik záležet stejně to bylo k ničemu, pomyslela si Jana, když sledovala záda své první lásky.
Ta láska odcházela od Jany vojenským krokem, ani se po ní neotočil.
Bylo jí to líto až do morku kostí!
Ještě si jednou tiše vzlykla, ale hned si vzpomněla, že má namalované řasy, a brečet prostě nemůže.
Vladimír, Vláďa, Vláďa
Byl jediný a milovaný. Jenom půl roku měli na štěstí. Jana to přesně počítala, od dne seznámení po dnešní rozhovor uplynulo půl roku.
Jen půl roku a tolik se toho stalo
Vláďa se nakonec otočil, ale Jana dělala, že to nevidí.
A taky dobře, jak by ne? Přijde s takovou zprávou a on se uráží? Inu, ať si trhne! Voják nadutec! Jen moře a svobodu má v hlavě, co? Ať si jde za svým mořem! Kdo je víc? Co ona, děcko snad? Všechno zvládne sama! Sama porodí, sama vychová! A na povolení se ptát nebude! To by mu bylo moc jednoduché!
Jana zuřila, ale uvnitř to píchalo a kňouralo bolestně, až jí skoro drkotaly zuby.
Jak mohl? Vždycky říkal, že ji miluje, sliboval jí všechno na světě! Říkal, že se vezmou A teď? Utekl? Sotva mu řekla, že čeká dítě?
No jak mu to řekla
Řekla, že by chtěla něco víc, než jen občasné schůzky o víkendu, a on jí odpověděl, že jeho čeká moře. Že své plány měnit nebude a jestli ho miluje, ať se sbalí a jede s ním.
A kam by šla od mámy? Navíc s břichem? Někam na druhý konec republiky, kde nemá ani kus příbuzného, žádné známé, nic?
Ne, to ne! To neudělá!
Jana vstala z lavičky, popotáhla sukni a upravila si vlasy. Nic moc, pár pramínků, ale když je člověk natáčí, vypadají líp. Máma měla pravdu vzhled dělá svoje. Třeba Vláďa tvář nemá nic moc, ale holky jsou z něj celé pryč. Protože je chytrý, veselý, umí si vážně promluvit a má rozum. Pravda, má sotva základku a něco málo navíc! Ale co píše slušně
Jana na tom se školou taky nebyla kdovíjak. Udělala průmyslovku a dost. Dál učit už nechtěla, i když máma naléhala. Dokonce jí to vmetla do očí a nemluvila s ní skoro měsíc! Kdy to bylo naposled?
Jana ale věděla, co jí je užitečné. K čemu by jí byl diplom, když na stavbě už teď vydělává slušně? Posílá mámě peníze a pro sebe má taky dost.
A máma se uklidnila a znovu ji vzala pod křídla. Taková je máma. Ale Co jí Jana řekne, až se dozví, že bude babičkou? Bude křik?
Ani nemusela hádat. K tomu vždycky dojde!
Máma řvala tak, že se seběhly sousedky. Nic jim ale nevysvětlovaly. Řekly, že má Jana potíže v práci, a vyprovodily je. Nemají do rodinných věcí co kecat!
Jak jsi mohla, holka? Copak jsem ti neříkala, aby ses hlídala do svatby? Komu teď budeš dobrá?! Vláďa nečekala jsem to od něj! Vypadal jako normální kluk! Zmetek! Ten ještě pozná! Řekla jsi mu o dítěti a on zdrhnul?
Jana přemýšlela, jestli má všechno říct. Zadusila by ji. Takhle je odpovědnost menší a Vláďa je už dávno pryč.
Ano, mami, bylo to tak.
Ach jo, neštěstí moje Co budeme dělat?
Co bychom dělaly! Copak jsme děti? Zvládneme to, mami! Když mě neopustíš a pomůžeš mi aspoň na začátku, bát se nemusím.
Kam bych od tebe šla?! Jak můžeš takhle mluvit! Která máma by nechala své dítě, když potřebuje pomoc?
Jana na moment zavřela oči a s úlevou si vydechla.
Tak vidíš, Vláďo! I bez tebe to zvládnu! Pluj si kam chceš!
Časem už si Jana ani všechny detaily rozhovoru s Vláďou nepamatovala. Byla přesvědčená, že mu o dítěti řekla a dostala v odpověď jen urážku. Zlost a bolest si v jejím nitru našly teplé hnízdo, kde se navzájem propletly jako hadí ocásky, a občas se ozývaly:
Hele, podívej se! Dcera je celá po svým tatíkovi! Stejný čertík! Lítá, doráží! Nenechá tě v klidu! Jen jí to pověz! Ať se neptá, kde má tátu k ničemu! Ten má teď svůj oceán a žádné zprávy, žádný vzkaz. A jednou ti taky uteče, až povyroste! Protože neumí mít ráda a to se nenaučí! Jablko od stromu
Možná proto rostla Alenka, Janina dcera, v pocitu, že ji má na světě ráda snad jen babička a i ta jen občas. Občas ji pohladila, litovala, ale jakmile sousedky někde cosi zašeptaly, hned ji odstrčila:
Jdi! Jdi za mámou, ať si tě lituje Za co nás, Bože, trestáš? Čím jsme si to zasloužily?
Až do tří let byla Alenka přesvědčená, že neštěstí” a trest” jsou její jména, stejně jako Alenka. Tak jí máma říkala jen občas, v klidných chvílích. Tehdy se jí dostalo vzácné a kýžené něhy.
Pojď, maličká! Učešu ti copánky! Krásné je máš Ne moje jemňoučké Máš je husté, po tatínkovi Ten měl taky tmavé vlasy, jako havran. A oči sytě modré, jako to moře, co si za ním odplul Jsi po něm I když jsi krásná, štěstí tobě nečeká!
Proč ne? Alenka se už-už chystala začít brečet.
Prostě!
Mamčina nálada se zlomila a Alenka pochopila, že už se ptát nemá cenu. Bylo lepší běžet za babičkou, zabořit nos do zástěry vonící po karbanátcích a polívce, trochu si poplakat, litovat nejdřív sebe, pak mamku, na závěr i babičku. Protože hanbu maminky musela snášet ona.
Co to vůbec byla ta hanba a proč ji někdo musí vláčet, zjistila Alenka až mnohem později. Bylo jí sotva deset, když se máma náhle rozjasnila, zkrásněla, a odjela do města začít nový život.
Alenka zůstala s babičkou.
Ani moc jí nechyběla. Máma ji nechávala s babičkou často, když jezdila na práci, pořád říkala, že bez tatínka je třeba se živit. Ale to bylo něco jiného z takových cest se vracela spokojená, byť unavená. Dovezla dárky a nové šaty, mačkala Alenku, rozplývala se nad tím, jak je drobná, a pak si stěžovala mámě:
Mami, proč je tak vyzáblá? Budou si říkat, že ji trápíme hlady!
To je tím, že nejí, co jí dám! Sní chleba a dost. Kdybys tu byla, dcerka by jedla jako člověk! Ale já to sama nezvládám hospodářství, farma, dítě! Radši by ses vrátila domů a starala se o ni!
Proč bych se vracela, mami? Je velká! Nepřeháněj! Ani se nezlob Podívej, co jsem ti přivezla!
Na co mi jsou dárky? Lepší bys byla doma! Ach, holka moje, srdíčko moje už to neunáší Stýská se mi.
Máma zasmušela a Alenka se vylekala, že přijde hádka.
Fakt? To tobě je smutno? A mně snad ne? Jsem pořád mladá a hezká, a co z toho? Žiju jako vandrák! Ty máš výčitky? Ani žít mě už nebaví! Mami, aspoň ty mě polituj! Už tehdy jsem si uvázala takovou kouli na krk Kdybych bývala věděla, nikdy bych ho nepustila!
Teď už je pozdě, děvče. Co je hotovo, nemá smysl litovat!
Mami!
Co?! Porodilas dítě starej se! Nebo napiš otci třeba si holku vezme.
Abych mu dala Alenku? Nikdy! Dělal, že o ní nic neví! A teď? Tady máš, Vladimíre, dcerku vychovanou? Neexistuje! Ne proto jsem se roky dřela na stavbě, aby si ji přišel užít někdo cizí!
Tak neotravuj! Děcko všechno slyší! Myslíš, že jí neublíží, když ví, že táta je lump a máma se dře?
A tak ať! Život není pohádka! Někdy to bolí Konec řečí! A ty sama hlavně Vladovi nepiš! Znám tě!
Babička ten zákaz dodržela, ale jen zatím.
Alenka právě mířila k maturitě, když přišla zpráva ze města. Maminka porodila syna a týden nato navždy odešla bez vysvětlení.
Tajemství by zůstalo tajemstvím na věky, kdyby nebylo Alenčiny tvrdohlavosti.
Když se to stalo, babička se sebrala a odjela a Alenu nechala doma s přísnou instrukcí hlídat hospodářství.
Teď brečet nepomůže, holka šepotala babička, když si uvazovala na hlavu černý šátek. Jak to utáhneme? Za co budeme žít?
Babi, já půjdu na brigádu!
Počkej zatím, musím něco zařídit kolem toho mimina. Táta ho sice přijal, ale zvedat ho nebude. Já snad to zvládneme?
Máme na výběr, ba? Já vyrostla bez mámy, a jeho bychom chtěli dát do ústavu? Nešlo by to.
Vím, ale bojím se, Aličko. Nevím, jak dlouho ještě vydržím
Babička odjela a Alenka prohledala celý dům, protože věděla, že už žádná mámina přísná pravidla teď neplatí.
Musí najít otce. Bez jeho pomoci to sami s babičkou nedají
Věděla, co dělat. Od dětství, ještě ani neuměla psát, kreslila tátovi obrázkové dopisy, schovávala je, aby je nikdo nenašel. V těch obrázcích mu vyprávěla o novém koťátku, o tom, jak s babičkou vařila knedlíky. Později začala psát neobratné věty, celý život měla popsaný v notesech radosti, smutek, zklamání i vnitřní vítězství.
Teď už zbývalo napsat ten nejdůležitější dopis. Ten, který opravdu odešle.
Adresu nakonec našla. Stará obálka, kterou máma schovala pečlivě, by zůstala navždy skrytá nebýt toho, že Alenka omylem shodila ze zdi rámeček se starou fotkou. Sklo prasklo, Alenka se rozplakala a zaklela, že máma měla pravdu je nešikovná
Koutkem obálky zahlédla zpod fotky, jak setřásla střepy z mámina obličeje.
Co to je? vytáhla obálku a když zjistila, co má v ruce, spustila ještě větší pláč. Mami! Co jsem ti udělala, že jsi mi tohle udělala?
Dlouho seděla na podlaze, říkala mámě vše, co dlouho dusila a prosila o odpuštění, aniž věděla za co.
Bylo jí nějak těžko, ale úlevu necítila.
Odpusť, mami, ale já tě tentokrát neposlechnu. Nechtěla jsi, abych byla s tátou Já vím Ale já ho teď potřebuji! Babička říká, že není věčná Já vím, že mě to štve, ale je to pravda. A bez jeho pomoci to nezvládneme. Pokud je vážně tak mizerný, aspoň budu vědět, že mám spoléhat jen sama na sebe. Ale co, když není? Promiň, mami, ale já ti nevěřím úplně. Pořád opakovala, že táta je špatný, ale sama Proč jsi mě měla, když jsi mě nikdy nemilovala? Proč ta prázdná obětavost? Vždyť víš, že řekneš, že jsem nevděčná! Ale víš, jak bolí, když tě nikdo nemiluje? Když ti stále říkají, že jsi po komsi, koho vůbec neznáš? Jak můžu vědět, jaký je? Proto na něj chci aspoň jednou v životě kouknout a slyšet, co mi řekne!
Vůbec ji nenapadlo, že muž, který kdysi poslal její mámě dopis, se mohl odstěhovat.
Nad ničím nepřemýšlela. Jednala.
Celý večer a půlku noci seděla nad sešitem a po několika pokusech se jí povedlo sestavit tři věty, ve kterých bylo všechno: křivda, prosba o pomoc, naděje.
Dopis poslala ráno cestou do školy. Po návratu domů našla babičku, která právě přivezla neklidné miminko, které Alence připadalo neskutečně malé.
Tak, Alenko To je Alešek Tvůj bratříček, babička vzlykla a odvrátila se od postele, kde balila vnuka, Alenka s úžasem sledovala miminko.
Babi, proč je tak malý?
Je normální. Ty byla menší.
Opravdu?
Jo. Ale koukej, jaká jsi vyrostla. Z něj bude taky chasník.
Babi, a jeho táta?
Slíbil, že pomůže, ale neveme si ho. Nemá čas.
No, i to potěší řekla Alenka tónem, který přesně napodoboval babičku a ta se neubránila úsměvu.
Ty jsi číslo, Alenko! Zvládneme to?
Jak jinak? No jasně, babi! Jak všichni zvládají děti! Třeba Káťa od sousedů má devět dětí a neslyšíš, že by si stěžovala! Slíbila mi nějaké věci pro miminko. Prý nestačili vše unosit, jak prckové rychle vyrostli. To je pravda, babi?
Že děti rostou rychle? To je pravda Ani se nenaděješ.
Neplač, babi, nebo začnu taky a Alešek se k nám přidá! Co teď? Má hlad?
Asi jo, je už čas. No jasně, pojď, jdeme krmit!
Babička se motala okolo a podala Alence miminko.
Podrž ho! Neboj se, jsi šikovná holka! A on bude taky!
Alence se rozbušilo srdce.
Na rukou měla živý důkaz, že už není sama. Kolik let si přála, aby někoho měla, kdo je k ní přivázán jako ona k němu? Babičku a mámu brát nešlo. Ty měly své představy, kdo je komu a proč.
Jakmile se vdáš, všecičko se změní! My ti budeme k ničemu! máma pokrčila rameny na Alenčiny otázky, jak to bude až vyroste.
Ale Alenka chtěla slyšet, že budou jednou velká rodina. Jako ta Káťa od sousedů, kde je sice zmatek a ruch, ale taky teplo a bezpečí. Děti se honí po domě a tři generace si předávají lásku i zkušenosti.
Káťa žila s rodiči i tchány, všem říkala mami tati. Vládla pevnou rukou, věděla, že co se doma děje je její odpovědnost jako matky a hospodyně a když jí osud nadělil takovou partu dětí, musí pro ně udělat maximum. Její muž jí držel palce, a hádky včas uhasil:
No tak! Uklidíte se? Do rodiny nepatří křik!
Alenka si z toho vzala poučení. Takže rodina je to nejdůležitější.
Škoda, že ona má jen babičku a mámu. Kéž by byl ještě někdo
A teď už byl!
A i když měl Alešek jen pár dní, už věděla, že je to napořád. Potřebuje ona jeho a on ji. A i kdyby Aleš jednou vyrostl, pro ni to bude ten hřejivý uzlíček, co jí zaměstnává ruce a těší duši.
S péčí o Aleška se naučila rychle. Stačila jedna návštěva zadýchané Káti: hbitě malého rozbalila, Alenka sledovala její ruce a byla vděčná, že má v Kátě oporu, když se sama tolik bála.
Neboj se, Alenko! Zvládneme to, všechny ženský se naučily, i ty budeš! Koupání a zábaly ti ukážu, dál to zvládneš. Kde je babička?
Odjela do města, musí něco zařídit. Ukázala mi, co a jak, ale chtěla jsem se ujistit u tebe
Proč? Zdá se ti babiččina péče málo?
Ne, Káťo! Jen ona sama říká, že už zapomněla, jaké je to s miminkem. Ty máš všechno v živé paměti
To jo! zasmála se Káťa, jejíž nejmladší dvojčata byla nedávno roku. Ještě včera jsem to dělala!
Chtěla jsem, abys mi ty taky ukázala, jak se o him starat. Bojím se, že něco pokazím. Je tak malý!
Neboj se, Alenko! Probojujeme to! Káťa stočila plínu, zabalila Aleška, který rázem ztichl. Dřív se holky vdávaly mnohem dřív. Už bys mohla mít dvě! Zvládneš to taky!
Alenka pečlivě sledovala Kátiny ruce, přitom myslela na to, jak si neví rady, jak milovat svoje děti. Přebalování a lahvičky nejsou všechno Jak se člověk naučí milovat?
Alešek ji to naučil dokonale. Ze školy domů doslova letěla. Tam na ni někdo čekal! První bezzubý úsměv dostala ne babička, ale ona, Alenka. A jméno, které uměl říct nejdřív, bylo právě ono.
Alenko! volal nadšeně baculatý kluk, kutálel se po dvoře a běžel jí naproti.
Tady jsem! Pojď sem ke mně!
Teplé ručičky ji objaly kolem krku a Alenka roztála a líbala malého na černé tváře.
Kde jsi zase lezl? Proč jsi špinavý? Pojď, umyjeme se!
Kvůli sestře Aleš udělal vždycky všechno, dokonce vydržel mýdlo. Babička se smála, jak se Alenka honí za svižným klukem:
Hadík! Drž ho pevně, Alenko! Jinak si rozbije nos!
Při každodenním shonu Jana úplně zapomněla na dopis, který kdysi poslala otci. Odpověď nikdy nepřišla a Alenka si řekla, že mlčení je taky odpověď. Když se neozval nepotřebuje ji.
Červíček křivdy se ještě chvilku zavrtával, ale rychle ho zadusily starosti s Alešem.
Babička chtěla, aby šla na vysokou, ale Alenka o tom nechtěla ani slyšet.
Babi, to přece nejde! Když bych šla na školu, musela bych do města. Jak by to tu zvládly dvě samotné? Ne, to ne, o tom ani mluvit nechci!
Babička naléhala. A Alenka se zlobila copak nenajde práci i na vesnici? Na farmě hledají holky, u Káti v krámku, co otevřeli s mužem, potřebují prodavačku. Káťa jí nabízela místo, kdyby chtěla zůstat.
Ale babička ji nechtěla poslouchat.
Alenko! Nechápeš, že maminka si takhle zkazila život a ty to zopakuješ! Všechno dělám pro tebe!
Babi, já to chápu, ale nenuť mě! Jsou důležitější věci než škola!
A právě v tu největší chvíli sporu přišel ten, o kom už Alenka přestala snít, že ho někdy spatří.
Vrací se z návštěvy u Káti s unaveným Aleškem, který po hraní s dvojčaty už mžoural, ale pořád se spíš vlekl za sestrou. U branky ho zatahal za sukni:
Alenko! Vem mě!
A ona ho zvedla, rozesmála se tomu náročnému vem mě!
Otevřela branku, udělala pár kroků k zápraží a zůstala stát. Na verandě opravoval nějakej chlap světlo, které už roky nesvítilo.
No sláva, tak! zamručel neznámý, když žárovka svítila a slezl ze stoličky.
Všiml si Alenky s Alešem na ruce.
Dcero
Vladimír udělal krok, dva, a bez ohledu na její nejistý pohyb je oba objal.
Moje drahá
Alenka překvapeně uviděla v jeho očích slzy.
Odpusť mi, dceruško! Já o tobě nevěděl vůbec nic! To je tvůj? kývl na Aleška, který fascinovaně zíral na cizího strýčka v jejich domě. Dovolíš dědovi? Pojď, ty můj
Až teď to Aleně docvaklo.
To není můj! Totiž není to můj syn, tati! To je mámin syn Aleš můj bratr.
Tak to jo! Vladimír přitáhl Aleška, který se překvapivě nechal ochotně obejmout, přitulil se a otřel tvář o jeho strniště.
Pícháš!
No jasně, prcku! Oholím se! Pojďte oba domů. Tady vás už žerou komáři, to světlo jim dali za odměnu!
Rybník je blízko, tati
Vzpomínám si
Babička Alenku přivítala pohledem, který ji uklidnil s otcem si to už vyříkali a mír bude. Takže ani ona se už nemusí zlobit.
Jaký je rozdíl, co mezi rodiči bylo? Teď už je rodina větší. A to je dobré!
Později se Alenka dozví, že její dopis z pošty nezmizel, ale dorazil. Jenže otec tam už dávno nebydlel. Nová majitelka si dala tu práci najít bývalého vlastníka a poslala mu ho. Trvalo to, než získala kontakty, dlouho to lítalo, a pak ještě několik měsíců čekal pomačkaný dopis, než se Vladimír vrátil z cest.
Když jsem ten dopis dostal, letěl jsem hned! Myslel jsem, že jsem na světě sám! Tvojí mámě jsem psal víckrát, prosil, ať to dáme dohromady. Chtěl jsem rodinu.
A ona?
Jednou odepsala. Že se vdala a ať už nepíšu. Tak jsem přestal Kdybych věděl, co se tu děje! Plaval bych k vám, kdyby to šlo! Bože, čím jsem si to štěstí zasloužil Pojedeš se mnou do Brna? Mám tam byt. Velký a světlý! Z okna je vidět řeka, takové západy slunce
Tati, nemůžu
Proč ne?
Odtud bez Aleška a babičky nejedu! To nejde!
Kdo říkal, že bez nich? Byt je obrovský. Veškerý místo bude! Ty musíš ještě studovat! Babička bude hlídat Aleška, a tebe dáme na univerzitu.
A za co budem žít? S babičkou sotva zvládáme! Aleškův táta, ač slíbil, neplatí alimenty, vůbec se nezajímá, jakoby Aleše neměl. Už přes rok ho neviděl. Dojel dvakrát, deset minut pobyl a nic.
Holka, to mě chceš urazit? Vladimír nakrčil obočí a Alenka se málem rozesmála, protože právě teď vypadal, jako když se Aleš zlobí. Čemu se směješ? Jsem chlap nebo kdo? Cožpak uživím dvě ženské a jednoho malýho? No vidíš! Tak balte! Babička už souhlasila s přesunem čekali jsme na tebe. Takže?
Tak, tati, přesně tak
A Alenka svého otce sevře v objetí a bude vděčná svému nápadu poslat dopis. Pak s ním pojede k té vzdálené řece, která ač je tichá jen podle jména bude v sobě skrývat mnoho proudů.
A i když nebude moci tvrdit, že ji čeká tichý život bez bouří, ale i bez klidu, bude mít jistotu, že má přístav, kde najde vždy pocit domova.
A v tom přístavu bude vždy teplo a klid. Tam na ni budou čekat její blízcí a vůně babiččiných štrúdlů, které se nikdy nenaučí péct, i kdyby se babička rozkrájela.
A tam na ni bude čekat rozcuchaný kluk, který ji přivítá ještě trochu drsným, ale hrdým hlasem:
Ahoj! Táta říkal, že přijedeš! Alenko, už se mi stýskalo!
I mně, bráško I mněAlenka se pousmála a pohladila Aleška po hlavě. Z dálky zahrčel kočárek, ve dveřích se objevila babička, opřená o rám a usmívala se unaveně, ale klidně. Vladimír si stáhl čepici z hlavy a podržel ji ve svých rukou, jako by si nebyl jistý, kam vlastně patří, než mu Alenka tichounce řekla: Pojďte domů. Už jsme tu všichni.
A když otevřela dveře, ucítila známou vůni jablek a skořice. Alešek běžel napřed, volal na babičku i tátu, všichni se smáli přes slzy. Bylo v tom smutku tolik úlevy, že se nikomu z nich nechtělo nic vysvětlovat, nikomu se nechtělo nic vracet zpětjen tu zůstat, ještě chvíli, v tomto nečekaně klidném přístavu.
Později večer, když už dům utichl, seděli v kuchyni u stolu, každý s hrnkem mléka, a najednou si Alenka uvědomila, jak snadné je být spolu. Možná to nikdy nebude pohádka, ale toho večera poprvé opravdově pocítila, že má domov.
Venku šuměl vítr v lípách, někde v dálce zazněl vlak. A Alenka zavřela oči a v duchu poděkovala své dávné odvaze napsat první dopis.
Protože i když někdy stačí málo, stačí vypravit slovo světema ono si cestu vždycky najde. Tak jako ona našla konečně své místo, svůj hlas, i svoji rodinu.
A celý jejich příběh, i se všemi bolestmi, byl ve světle toho večera už jen tichou ozvěnou. Nechala ji za dveřmi. A rozesmátý Alešek, s tváří u jejího ramene, jí připomněl, že život začíná každé ráno znovu.
A možná, že takové nové ráno právě přichází.
