Zasnoubení podle harmonogramu
Barbora seděla u stolu ponořená ve zvláštním, matném světle, které přes žaluzie házelo na papíry sluneční pruhy tvarované jako šachovnice bez pravidel. Před sebou měla haldu dokumentů, některé plynule přecházely v jiné, čísla se vlnila jako housenky a faktury byly občas naruby. Tiše, až surreálně tichý byl kancelářský svět jen někde za zdí zněly tlumené ozvěny klávesnic, mezi nimi občas proplouval smích, někdy podivně roztažený do ozvěny.
Náhle začal mobil na stole vibrovat a zvonit, tón byl natažený jako čas sám. Na displeji blikalo Máma. Barbora se na okamžik zamračila mamka obyčejně volávala večer po práci, když se už realita rozkládala do večerní mlhy, ale teď bylo teprve tři odpoledne. Co může být tak naléhavého v tak prapodivné hodině?
Stiskla zelené sluchátko, přiložila telefon k uchu.
Barboro, můžeš prosím přijet hned? maminka mluvila jako by šeptem z jiného pokoje hlas jí sklouzával po hranách strachu a rozradostnění. Je to opravdu důležité!
V Barboře se cosi stáhlo, zahlodal neklid. Rovně se posadila, papíry před sebou odsunula jako papírový plot mezi světy.
Co se děje? sice klidným, ale podvědomě napjatým hlasem.
Mně nic není, rychle se ohradila maminka, vůbec ne. Ale musíme si promluvit. Hned.
Barbora na moment zvažovala čas i realitu, pohledem bloudila po zbytku kanceláře, kde všechny předměty jako by najednou neměly váhu ani směr. Ale hlas mámy byl tvrdý, nezaměnitelný pokyn.
Dobře, řekla po pauze, podívala se na hodiny s podivně pokřivenými ručičkami. Za hodinu jsem tam.
Nejlépe ještě dřív… mamka hlas stáhla do tiché tenze, skoro šeptem. Tady… čekají lidé.
Slova čekají lidé ve vzduchu rozvibrovala zvláštní věty a domněnky, jako by místností proběhl chladivý vánek. Barbora tu myšlenku nechala nedořečenou, rychle si sbalila papíry zpět do složek, naházela mobil, diář a peněženku do kabelky, nahodila kabát a v krátkém rozhovoru s šéfem vysvětlila odchod. Šéf, pan Bláha, měl příjemně laskavý pohled, rozplynul se do vlny rukou, uvolnil ji bez otázek.
Na ulici měly domy oranžový nádech a taxík vypadal jako pomalovaná bublina. Zadala adresu přes aplikaci, prsty jí jakoby tančily po displeji. Maminka na dotaz, jestli má něco přinést, reagovala jen strohým: Ne, prostě přijeď.
Cestou taxíkem, která ve snovém tempu trvala čtyřicet minut, se jí za oknem střídaly kulisy šedé paneláky, záhonky ve vnitroblocích, cedule s nápisy v češtině, tramvaje, co vypadaly, že se pohybují zpětně. Myšlenky Barboře běžely, nebo spíš skákaly v norách možností: práci mamka sice řeší často, ale to nebývá takové nebo je snad teta Libuše nemocná, nebo snad něco s pradědečkem z Ostravy? Každá představa byla jako ryba, která proklouzla mezi prsty.
Taxík zastavil u známého výtahu, který tentokrát měl tlačítka v podivně promíchaném pořadí. Platila poctivě tři sta korun českých bankovka i mince v ruce působily jako maličké terče. Aklimatizace do reality netrvala dlouho doma se dveře otevřely samy, ještě než strčila klíč do zámku.
Konečně! mamka ji vtáhla dovnitř, jako by byla list ve větru.
V předsíni byl vzduch přesycený vůní kynutých rohlíčků s vanilkou, mámino legendární pečivo na zvláštní příležitosti, které dnes působilo ještě podivněji proč oslava, když atmosféra jiskří očekáváním a rozrušením?
Barbora si rozvážně zout boty šněrování povolilo až na druhý pokus. Vstoupila do obývacího pokoje. Za kulatým stolem pod sněhobílým ubrusem sedí Radek ten Radek, syn máminy kamarádky Libuše, kluk jejího dětství vždycky ho v hlavě přezdívala Prostoduch. Vždycky se motal s rukama ve vzduchu, padaly mu knoflíky, slova i čas.
Vedle něj seděla teta Libuše, zářící jako zlatý talíř. Oči měla jasné a široké, jako by v nich byly dvě modré broskve.
Ahoj, Barčo Radek se postavil, čistý hlas, ale pohled jako by prošel dveřmi jinam. Dlouho jsme se neviděli.
A taky bychom nemuseli, suše pronesla Barbora, založila ruce. Zápach vanilky s napůl slaným podtónem neklidu.
Proč jsi mě vlastně tak spěšně volala? otočila hlavu na mámu.
Maminka nervózně rovnala ubrus, přehazovala salátovou lžičku, hned zas ubrus.
Dceruško, s Libuškou jsme tak přemýšlely… Znáte se od mala. Dva dospělí, každý ve svém světě…
To ano, Barbora ji zpražila pohledem. A dál?
Teta Libuše rozjasnila tvář, aniž by se zeptala na svolení:
Radek už má práci v bance, byt v Náchodě, na dovolené byl taky… Prostě všechno pěkně spořádané, jak by to mělo být!
My jsme jen chtěly, abyste si prostě popovídali, maminka sklopila oči, pohled se kutálel po stole.
Barboře bublala krev v žilách jako vařící voda. Tohle zase! Ty neustálé pokusy spárovat ji s vhodným mužem! Snažila se mluvit klidně, ale hlas zněl jako polamený strom.
Mami, vážím si tvých starostí, fakt, vydechla a ucítila, jak jí naskakují vnitřní ježci. Ale s kým se vídám a s kým ne, to si rozhodnu sama.
Radek se zapýřil a nervózně si upravil límeček, uši mu zrudly jako maliny po dešti.
Barčo, nemusíš být tak ostrá, pronesl opatrně. Mohl bysme to prostě zkusit? Dřív jsme si docela rozuměli, navíc, jsi vážně sympatická, já nejsem žádný blázen…
Víš, nikdy jsi se mi nelíbil, Barbora mu pohlédla pevně do očí. A ani teď se to nezměnilo. Nedokážu předstírat, že je mezi námi něco víc než dětské kamarádství.
Radek sklopil pohled a znovu se dlaní dotkl krku, jakoby mu motýlka kolem krku svazovala změť vlasů.
Ale mohl bych to aspoň zkusit… zabrebtal tiše. Opravdu mi na tom záleží.
Barbora se na okamžik zavřela oči. Cítila, že slova už nebudou ostrá, ale jasná.
Radku, jsi hodný člověk, ale láska nevzniká na povel, jen protože by si to sestry přály u pečiva s vanilkou.
Pnutí povolilo jako odšroubovaný ventilek, Barbora sáhla po kabelce, pás přes rameno jako záchranné lano.
Myslím, že půjdu, oznámila, z pohledu se pokusila setřást špetku viny. Omlouvám se, mami, že bourám vaše krásné plány, ale je lepší říct to na rovinu než hrát divadlo.
Barboro! máma jí popadla za rukáv. Zastav se, neodcházej… My jsme to myslely dobře.
Příště raději jinak, mami, zarazila ji Barbora klidným, přesto pevným pohybem. Zavolám, až budu chtít povídat. Teď musím zpátky do práce.
Vyšla na chodbu, kde bylo světlo ověšené kapkami deště. Dveře zaklaply tak tiše, že zněly jako stránka v knize. Venku byl vzduch chladný, zbytky ranního deště odplouvaly do vzduchu, pár dětí hrálo schovávanou v odrazu kaluží. Barbora šla parkem touto cestou chodila jako malá, vše tu bylo povědomé a přesto snové. Všude kolem běžely děti, maminky s kočárky si šeptaly pohádky a babičky na lavičkách byly přimhouřenýma očima soch. Kapky vody dopadaly na ramena, ale nebylo možné se pokapat smutkem.
Telefon zavibroval Máma. Barbora chvíli zvažovala odmítnutí, ale nakonec to přijala posunem v jiný časoprostor.
Barčo, proč jsi odešla? matčin hlas byl urážlivě tichý, jako když vám někdo sebere židli v polovině věty. Měly jsme si přece promluvit.
Nemůžu se vdávat za někoho jen proto, že jste s tetou Libuší dvacet let kamarádky, Barbora klidně došla ke staré lavičce, na které před lety sedávali holubi i studenti. To není nic, co bych mohla rozseknout koláčem a zabalit do staniolu.
Já přeci nechci, abys hned běžela k oltáři, zvýšila hlas maminka, v něm únavné stesky ventilace. Jen se s ním sejdi, pokecáš si, poznáte se…
On je v pořádku, uznala Barbora. Ale pro mě to nestačí. To musí být volba, moje, ne vaše společné pečení štěstí.
Ale koho vlastně hledáš? mírně zoufalá máma, jako by ten rozhovor už vedly stokrát. Tři roky sama, nikde nikoho…
Nečekám na prince, řekla Barbora, usadila se na lavičku. Jen nechci být s někým z povinnosti, protože někdo říká, že už by to mělo být. Poznávat lidi neodmítám, jen to musí být moje rozhodnutí.
Tvůj výběr je sedět doma, cpát se tousty a spát mezi papíry? máma zněla vyčerpaně jako zvoneček bez jazýčku. Jen chci, abys byla šťastná.
Ale já šťastná jsem, Barbora se dívala na odrazy dětí v kaluži. Moje štěstí vypadá jinak. Práce, volné víkendy, trochu klidu, hodně knížek. Mně to stačí.
Ticho mezi nimi kyselo, z druhé strany šuměl svět jako nacucaná houba. Poté maminka tiše:
Promiň, že jsem tlačila. Jen… bojím se, že zůstaneš sama, až my jednou nebudeme.
Chápu, usmála se Barbora smířeně. Taky tě miluju, mami. Ale příště raději překvapení bez zásnub.
Slibuji, maminka teď zněla o poznání klidněji a Barbora slyšela v jejím hlase úsměv. Ale kdybys někdy potkala někoho, kdo ti zamotá hlavu řekni mi o něm jako první, platí?
Dobře. Teď běžím, mám spoustu práce. Měj se krásně.
Barbora odložila mobil, rozhlédla se kolem slunce proráželo mraky nad parkem, na chodníku ležely kaluže jako roztavená zrcadla. Kus dál na lavičce někdo smál, holubi dělali kolečko pod stromy. Bylo jí najednou lehko.
Dny plynuly po svém, proudily agenturou i hlavou v podivném rytmu. Práce bylo až nad hlavu všude se plánovalo, připravovalo, pečlivě se vršily nabídky a rozpočty. Barbora chodila první a odcházela poslední, pila silný černý čaj a jedla bagety zabalené v papíře, někdy snědla ovocnou tyčinku a rozhlédla po makulatuře.
Po nocích, když panelák spal, myšlenky se vkrádaly zpátky k onomu směšnému odpoledni. Znovu a znovu si v hlavě přehrávala mámin výraz, Radkovu stydlivost i nadšení tety Libuše. Necítila se provinile věděla, že udělala správně jen ji hryzlo, že mamka nechápe, že musí krotit divadlo lásky.
Přišla nabídka na oslavu kolegova narozenin ve vinárně Bude sranda, přijď, poznáš nové lidi, třeba i někoho zajímavého!” Barbora rozvažovala, práh únavy i zvědavosti, usadila prst na Budu.
V kavárně na okraji Vinohrad bylo toho večera cosi magického osvětlení těkalo po zdech, sedací vaky houpaly návštěvníky v kruzích, hosté mezi sebou míchali víno a žertovali ve zvláštně prodlouženém čase. Barboru vítal kolega Matěj, tleskl jí na rameno: Jsem rád, že jsi dorazila!
Ukázal směrem ke stolu u okna: Tam jdou samí fajn lidi, neboj! Mezi řečí jí někdo podal sklenici malinové limonády.
Ahoj, ty budeš Barbora? Já jsem Adam, kolega z analytiky.
Ahoj, barbora pokývla, světlo z lampy ho namalovalo trochu jinak, jakoby jiné rysy.
Pomáhal jsem s výpočty k vaší zakázce, s tou vaší velkou kampaní. Adam se usadil vedle, povídali si překvapivě lehce, jeho vtipy byly ostré jako cinkající pokličky, ale příjemné.
Probrali ledacos, Barbora se nejdřív smála jen koutky, pak už naplno, kavárna vypadala, že chvíli tančí a chvíli sedí. Když vedle u stolu propukl smích, Adam navrhl: Nechceš se projít ven? Tady už moc neslyšíme, vlastně si připadám trochu pod vodou.
Venku byla tma, auto projíždělo v mlze, hvězdy blikaly sem tam, jak draci v zubech. Zastavili se u nezvykle nízkého zábradlí.
A co děláš ve volném čase? opřel se Adam.
Čtu, někdy kino, procházky, Barbora měla pocit, že slova plují a ona je chytá na udici.
Já rád cestuju vloni jsem byl v Rumunsku na horách. Všechno bylo zvláštní vůně chleba na ulici, kopce skoro jako mořské vlny a lidé, co zvou na noční čaj, i když tě poprvé vidí.
Povídej ještě! řekla Barbora, svět kolem ztichl. Adam mluvil, jakoby vyprávěl poezii, maloval slovy uličky, staré domy, odlesky a stíny. Ve vzduchu visela chuť tvarohu a švestek.
A kde ráda odpočíváš ty?
U moře ale teď málokdy. Mám ráda šumění vln, slaný vzduch ve vlasech. Ale teď mám jen krátké pauzy na Letné nebo v Riegrových sadech.
To bych měl napravit, usmál se Adam. Co takhle příští rok společně na stezky?
Barbora se zarazila, údiv v očích.
To je rychlé…
Ale upřímné, jeho úsměv byl lehký, jako by posouval mrak na obloze. Jsi fajn, chtěl bych tě poznat víc.
Dívala se na něj už bez pochybností jeho pohled byl čistý, v klidu. Bez příkras, jen zájem a obyčejná zvědavost.
Tak jo, přikývla nakonec. Ale pomalu, žádné závody.
Jak chceš, jeho rty se zvedly v úsměvu. Zítra tě pozvu na kafe. Jen tak, popovídat si.
Těším se, pocítila hluboko v sobě zvláštní klid.
Když se Barbora vrátila domů, než stihla sundat kabát, zvonil telefon: Máma.
Barčo, jak se máš? opatrný hlas, špičky prstů na ledě.
Skvěle. Byla jsem na oslavě potkala jsem sympatického kluka.
Opravdu? v hlase mamky probleskla zvědavost, jako když prosvěcuje zimní slunce skrz záclonu. A co je zač?
Je vtipný, chytrý… a hlavně nevolá mamince při každém problému, zasmála se Barbora.
Mamka se taky rozesmála najednou byl všechen tlak pryč.
Tak to jsem šťastná! Že bych se jen zbytečně bála?
Neboj, mami. Děkuju, že o mě máš starost ale už se neboj tolik. Všechno dám, po svém.
Dobře, ticho vonělo švestkami a v hlasu mamky bylo: Mám tě ráda.
Já tebe taky, pousmála se Barbora.
Odložila telefon, zadívala se do okna, kde se město vlnilo ve světle pouličních lamp a auta táhla za sebou rozmazané šmouhy světel. Něco v ní se konečně usadilo vědomí, že vlastní rytmus nelze sladit podle cizího metronomu. Že když osud zamává, je možné jej poprosit, ať nechá i malý prostor pro ticho a vlastní směr.
Za oknem pulzovaly lampy jako rytmické světlo starého snu. Barbora na gauči v představách tančila s podivně ohebnými figurami, a většina z nich nebyla maminka. Cítila, jak ve snové logice vše dává smysl právě takhle se píší jedinečné životy.
