Doma byla pořád návštěva. Pořád k nim někdo chodil na návštěvu – všichni pili, láhve všude, ale jídl…

Doma byla návštěva. U nich bývali hosté skoro pořád.
Pořád se tu pije, lahví je spousta, ale k jídlu vůbec nic. Kéž by se aspoň kousek chleba našel… ale na stole jsou jenom nedopalky a prázdná konzerva od rybiček, Bohouš ještě jednou důkladně prohlédl stůl, ale opravdu nic nenašel.
Tak jo, mami, já jdu, řekl chlapec a začal si pomalu navlékat svoje roztrhané boty.
Pořád ještě doufal, že ho maminka zastaví a řekne:
Kam bys šel, kluku, kdyžs nic nejedl a venku je zima. Zůstaň doma. Uvařím kaši, hosty vyhodím a uklidím.
Vždycky toužil po mamčině laskavém slovu, ale ona ho nikdy neřekla. Slova, která mu říkala, byla jako bodláky, které Bohouše nutily krčit se a schovávat.
Tentokrát se rozhodl, že odchází navždy. Bohouš měl šest let a považoval se za dost velkého. Nejprve si chtěl vydělat peníze a koupit si rohlík, možná i dva, protože žaludek měl prázdný a úporně kručel.
Netušil, jak si vydělat, ale když šel kolem stánků u tramvajového obratiště v Ostravě, uviděl ve sněhu trčet prázdnou láhev, vzal ji do kapsy, pak našel odhozenou igelitku a půl dne sbíral láhve po sídlišti.
Láhví nasbíral už pěkně, cinkaly v tašce. Bohouš si představoval, jak si koupí měkký voňavý rohlík s mákem nebo se rozinkami, snad i s polevou, ale pak uznal, že na polevu jich moc nemá, a hledal dál.
Přiblížil se k nádraží, kde chlapi čekají na vlak a pijou pivo. Postavil těžkou igelitku ke kiosku a sám běžel pro další láhev, právě zanechanou u lavičky. Zatím k tašce došel nějaký špinavý a mrzutý muž. Vzal Bohoušovi všechny láhve, přísně se na něj podíval a Bohouš raději odešel.
Sen o rohlíku zmizel jak pára.
Sbírat láhve je dřina, pomyslel si Bohouš a loudal se zasněženými ulicemi dál.
Sníh byl mokrý a lepil se. Kluk měl promáčené boty a mrzly mu nohy. Setmělo se úplně. Nepamatoval si, jak zabloudil do paneláku a padl na schody u radiátoru, kde usnul tvrdým a horkým spánkem.
Když se probudil, myslel si, že ještě sní, protože tam bylo teplo, klid a domovská pohoda, a dokonce to vonělo něčím dobrým!
Potom do pokoje přišla paní s vlídným úsměvem.
Tak co, kluku, zeptala se jemně, už jsi se zahřál? Vyspal ses? Pojď na snídani. Šla jsem domů v noci a tys tam ležel jako štěně na schodech. Vzala jsem tě k sobě.
To je teď můj domov? ptal se Bohouš nevěřícně.
Pokud nemáš rodinu, teď budeš mít svůj domov, řekla paní.
Všechno pak bylo jako v pohádce. Neznámá teta ho krmila, starala se o něj, koupila mu nové oblečení. Postupně jí Bohouš povyprávěl o životě se svou mámou.
Hodná teta se jmenovala Doubravka. To jméno pro něj znělo kouzelně, i když bylo v Česku docela obyčejné. Bohouš o něm slyšel poprvé a pro něj je mohla mít jedině dobrá víla.
Chceš, abych byla tvoje máma? zeptala se ho jednou, přivíjela ho k sobě tak něžně, jak to dovedou jen opravdové mámy.
On si to moc přál, ale šťastný život brzy skončil. Po týdnu si pro něj přišla jeho máma.
Byla téměř střízlivá a hodně křičela na ženu, která Bohouše přijala:
Zatím mě nezbavili rodičovských práv, mám na syna právo!
Vedla ho pryč a z nebe padaly vločky; Bohouši se zdálo, že dům, kde zůstala tak hodná teta, připomíná bílý zámek.
Pak už to bylo zlé. Máma pila, on utíkal z domu. Přespával na nádraží, sbíral láhve, za vydělané koruny si kupoval chleba. S nikým se nebavil, od nikoho nic nechtěl.
Nakonec jeho matku stejně zbavili rodičovských práv a Bohouše dali do dětského domova.
Nejsmutnější bylo, že si nemohl vzpomenout, kde je ten dům jako z pohádky, kde žije ta hodná teta s kouzelným jménem.
Utekly tři roky.
Bohouš žije v dětském domově. Je pořád uzavřený a moc nemluví. Nejraději si zaleze stranou a maluje. Pořád jen tu samou kresbu bílý dům a padající vločky.
Jednou do domova přijela redaktorka. Vychovatelka ji prováděla, seznamovala s dětmi. Přistoupily k Bohoušovi.
Bohouš je moc hodný a zajímavý kluk, ale hůř se začleňuje do kolektivu. Pořád má potíže, i když je u nás už tři roky. Snažíme se mu najít rodinu, vysvětlovala vychovatelka.
Já jsem Doubravka, ráda tě poznávám, představila se žurnalistka Bohoušovi.
Chlapec ožil, jeho obličej rozjasnila naděje, a rozmluvil se! Nadšeně jí vyprávěl o té druhé hodné tetě Doubravce. Zdálo se, že se jeho duše s každým slovem rozmrzá. Oči mu jiskřily, tváře rozsvítil ruměnec. Vychovatelka jen užasle sledovala tu změnu.
Jméno Doubravka bylo pro něj zlatým klíčem k srdci.
Novinářka Doubravka se neubránila slzám, když Bohoušův příběh slyšela, a slíbila, že o něm napíše do místních novin třeba ta správná žena článek najde a pozná, že Bohouš na ni čeká.
Dodržela slovo a stal se zázrak.
Ta žena sice noviny nepředplácela, ale měla narozeniny a kolegové jí věnovali kytici, zabalenou kvůli mrazu i do novin. Doma při rozbalování květů ji zaujal titulek malé zprávy: Dobrá žena Doubravka, hledá Vás chlapec Bohouš. Ozvěte se!”
Přečetla si, a hned věděla, že ji hledá právě ten kluk, kterého kdysi přinesla domů ze schodiště a chtěla ho adoptovat.
Bohouš ji poznal okamžitě. Vrhl se k ní a oba se objali. Všichni plakali Bohouš, Doubravka i vychovatelky, které byly u setkání.
Tak dlouho jsem na tebe čekal, řekl chlapec.
Šlo jej těžko přemluvit, aby pustil tetu Doubravku domů. Nemohla ho adoptovat hned, čekal je úřední proces, ale teď za ním každý den chodila a navštěvovala ho.
PS:
A pak už měl Bohouš šťastný život. Dnes mu je už 26 let. Vystudoval Vysokou školu báňskou, má dobrou práci, plánuje svatbu s milou dívkou. Je veselý, otevřený a svou mámu Doubravku má hluboce rád vděčí jí za všechno v životě.
Až když byl dospělý, svěřila mu, že manžel odešel kvůli její bezdětnosti. Cítila se nešťastná a zbytečná a právě tehdy ho našla na schodech a vykřesala k němu lásku.
Když Bohouše odvedla zpět jeho vlastní matka, Doubravka s lítostí myslela asi to nemělo být.
Byla však nesmírně šťastná, když se znovu našli v dětském domově.
Bohouš se pokusil zjistit víc o své biologické matce. Zjistil, že v Ostravě pouze nájemně bydleli, máma před lety zmizela s nějakým mužem, co nedávno vyšel z vězení. Dál už nepátral. Proč by měl…