Ó, Eliško! Přicházíš v pravou chvíli! Už vážně nevím, co mám dělat!
Eliška složila na lavičku těžkou tašku s potravinami a tiše si povzdechla.
Co se stalo, paní Veroniko?
Klid, Eliško! Pamatuj, zdvořilost je základ, hlavně se staršími lidmi. I s takovými, co umí být pořádně protivní.
A o tom, jak je Veronika Hrdličková protivná, věděla celá čtvrť na Smíchově. Najít větší skandalistku by dalo práci.
Proč dámu?
Protože Veronika vedla své skandály vždy v rukavičkách, kultivovaně, s ironií v hlase, ale z kohokoliv dokázala vytáhnout to nejhorší.
Slečno, nejste tak úplně v právu.
Nejsem vaše slečna!
Ach, jaká škoda! V mé době považovaly ženy za čest být milé, dnes… co dodat, ztracená generace! Ale přesto prosím, ukliďte po svém pejskovi.
A jestli ne?
Tak o vás bude mluvit celý Smíchov, milá zlatá!
Kdo věřil, že Veroničiny hrozby jsou liché, poznal brzy skutečnost. Veronika neváhala a hned druhý den vylepila na každý strom, sloup a vývěsku v okolí letáček s fotkou přistiženého hříšníka a nápisem: Tím se nechlubíme! Popis přestupku byl občas až příliš detailní. Letáků měla spoustu. Díky solidnímu důchodu a pomoci dětí nakupovala papír ve velkém a tiskárna, kterou jí naučil ovládat soused, spolehlivě pracovala. Nepatrné pokuty, co čas od času přišly z úřadů, ji nijak neděsily u soudu byla jako doma, slušně se klaněla soudcům a omlouvala se, že jim bere čas… Všichni už ji brali prostě jako místní realitu.
A přitom jí občas někdo i děkoval. Třeba když díky její neúnavné aktivitě došlo k opravě dešťové kanalizace deset let úřadování, hádek s radnicí a bezesných nocí to stálo, ale když se podařilo, přestal celý Smíchov na Veroniku koukat jen jako na rýpala. Řidiči, jejichž auta se už netopila v bahnu při každém dešti, se jí klaněli a doufali, že jejich tvář zůstane Veroničiným letákům navždy utajená
To, že bydlí někdo s nevychovaným psem? Veronika zasáhla. Děti ponechané bez dozoru, mámy popíjející pivo na lavičce, neplatiči alimentů, i tichý soused, co to přeháněl s Becherovkou nikdo neunikl jejímu dohledu.
Mnohým však lezla krkem. Jednou ji v noci v tmavé průjezdě u metra čekala dvojice týpků stihli jí dát pár ran, ale někdo je vyrušil. Noha jí srostla špatně, od té doby předvídala počasí snad líp než Česká televize.
Ale i z toho si dokázala dělat legraci:
Aspoň vždycky vím, jestli vzít deštník, směji se sama sobě!
Útočníky brzy našli a soudce nebyl slepý k tomu, čím se provinili Veroniku přeci znal už z básnických večerů na radnici. Mimochodem, díky té příhodě získala Veronika cenné známosti: tři strážníky a vyšetřovatele Pavla, kterému bez váhání volala kdykoliv…
Pavlíčku, zlatíčko, teď tě nutně potřebuju!
A Pavel mohutný chlap s knírkem, co si před rokem koupil byt naproti, spěchal na pomoc. Jak jinak tahle hubená, suchá a přesto drsná žena za pár měsíců okouzlila jeho děti, manželku a dokonce matku, které se Pavel vždycky bál.
Stalo se to, až Veronika paní Marii vysvětlila:
Milá paní, když navštěvujete dospělého syna denně, není to zrovna cesta správným směrem.
Ale já jsem výborná matka!
O tom nepochybuji! Ale proč teď dáváte synovi svého kapesníčku, když už ví, jak se utírá nos? A co kdybyste místo toho vnoučatům upletla ponožky uvidíte, jak vám poděkují!
Paní Marie od té doby syna navštěvovala podstatně méně a rodina si konečně mohla oddechnout.
Eliška, sociální pracovnice s několikaletou praxí, znala Veroniku i její pověst. O to víc ji překvapilo, že našla paní Hrdličkovou na lavičce pod domem v slzách.
Proč pláčete?
Eliško… vaše chráněná… paní Galina Novotná…
Co s ní je?! vyděsila se Eliška a pohlédla na známá okna.
Teď je u ní Pavel… Galina už tady není
Eliška si chtěla sednout na lavičku, málem ji minula.
To jste den! Ráno praskla v domě kanalizace, děti šly pozdě do školy, pak hádka s manželem. Sama by žárovku v koupelně klidně vyměnila, ale rozčílila se, házela věcmi stará garda se nezapře. Ach ty nervy! Nebo je to věkem? Že by tím požehnáním ženství?
Včera Galina Novotná jen prosila, ať jí koupí kočičí žrádlo, a dnes…
Slzy se Elišce spustily, hlas jí přeskočil.
Ale, Eliško… vždyť život běží dál. Tady máte kapesník!
Bíle vyšívaný kapesník jí spočinul na klíně. Připomínal jí ten, který dostala právě od Galiny k Vánocům.
To je pro vás, Eliško, z vděčnosti…
To je krása! A ta výšivka?
Jsou to vaše iniciály.
Takovou nádheru používat, to je trestné!
Je to jen kapesník, drahoušku… Bohužel vám nemohu dát dražší dárek, znáte můj důchod.
Galino, nejlepší dárky jsou ty, kde si na vás někdo vzpomene.
Moudrá to byla vaše babička… Ještě žije?
Ne, už dlouho nikoho z rodiny nemám. Moje rodina je dnes manžel a děti.
Škoda… Ale nechápejte to špatně! Závidím, že máte manžela a jste matkou… Mě to nepotkalo. Jen spousta příbuzných, co vždy věděli, jak mám žít. Sestry, bratři, strýcové, tety, pořád někdo něco radil… a dnes jsem sama. Jednou jim něco nesedělo, pak jsem podle nich neuměla správně posoudit situaci, a tady to máte. Mohu za to i sama, ale výsledek samota. A ta je hrozná, Eliško! Člověk je tvor společenský! Mě drží při životě jen moje kočky. Jedna neteř mi řekla, že jen kupuji bílé papuče a čekám, až přijde můj čas. Sestra se tehdy rozčilovala… Její dcera totiž nastupuje na Karlovu univerzitu a musí bydlet v Praze.
A proč jste jí nevyhověla? Nebylo by vám s ní veseleji?
Eliško, vy jste nepochopila. Měla jsem neteři předat celý byt.
Jak to?
Podle nich mi tu už není co dělat. Byt patří mladým, kteří se mají usadit, mít děti… Já bych šla k sestře… Ale na chvíli. Už má domluvené místo v domově seniorů!
Nerozumím… Jak někdo může za druhého rozhodnout? Nejste neschopná, vždyť jste všechno zvládla!
Ale podle nich už nejsem… že prý to nezvládám. Jak prý jsem dřív uměla a najednou nic…
No, s takovými příbuznými není o co stát…
Ale pořád je mám ráda, Eliško… Byt jsem už dávno přepsala v závěti mezi neteře. Svědomí mi nedovolí dát všechno jedné. Ale bojím se, že to nebude fungovat. Nejhorší je pomyšlení, co udělají s mými kočkami nemají je rádi. Řekli, že je po mé smrti vyhodí na ulici, nikdo je nepotřebuje…
To nedopustíme!
Ale, Eliško… vy je neznáte!
Znát ani nechci! Víš co?
Co?
Odkážte ty kočky mně.
Jak?
Úplně normálně! Kočky se počítají jako majetek. Sepište závěť a mně je přenechte. Pro jistotu, kdyby se něco stalo. Tak se zabezpečí, že jim nikdo neublíží. Tomu se říká dědictví s dobrem. Nemůže být přece v dnešní době špatné starat se o to, koho máme rádi!
To už jste anděl, Eliško! To by mě nenapadlo. Ale je to závazek…
Zavazovat? Když bez kočky není život, říká se! Eliška si pohladila tlustého kocoura Vaška a bránila se útoku Fandy.
Vašek žil u Galiny deset let, Fanda byl nováček kočičí chudinka, kterou Veronika přinesla z obchodu.
Galinko, víš, že já bych si ho nechala, ale mám alergii! Tys vždycky uměla pečovat o zvířata. Podívej, jak je maličký! Vyhazovali by takové zázraky…?
Nikčo, vezmu ho, ale naposledy! Vašek je taky tvůj dar a víš, že třetí už nemůžu. Někdy mám sotva na jídlo.
Rozumím, děkuji ti…
Tak Fanda zůstal s Galinou. Až pár týdnů předtím, než přišel smutný konec, se ukázalo, že Fanda je Fanda opravdu jen podle jména. Galina šokovaně objevila ráno koťata na své peřině.
Fandino štěstí… nebo neštěstí? Krásné jsi má, šikovná jsi, Fanduško! Vašku! Jestli nebudeš dobrý táta, přijdeš o to, co máš nejraději!
Ať už šlo o instinkt, nebo kočičí výchovu, Vašek byl skvělý otec. Eliška chodila na návštěvy a se smíchem říkala:
Chlubíme se vším, a nepoznáme kocoura od kočky! Jak poznám, že byla Fanda těhotná?
Myslela jsem, že jen hodně jí! smála se Galina až k slzám. Ale co teď s koťaty?
Klid, s tím vám pomůžu! Mám velkou zahradu. A když bude třeba, požádáme Veroniku té neodmítne nikdo. Dohodneme se!
A teď, když si na koťata Eliška vzpomněla, vyskočila najednou z lavičky:
Co tu sedím? Vždyť jsou hladoví!
Dědictví si vyzvedla ještě ten večer. S policistou Pavlem se nehádala, dokonce jí pomohl donést košík s koťaty až domů:
Nechte mi jedno koťátko děti si už dlouho přejí, ale máma byla proti Teď už můžeme. Galina byla dobrý člověk a její kočky taky musí být skvělé…
Vyberte si! Eliška nadzvedla starý ručník, kterým byla košík přikrytá.
Tohohle zrzka!
Jak povyroste, je váš.
Díky!
A kdo teď zařídí pohřeb Rodina?
Ale kde. Prý nemají čas. Ať si s tím poradíme sami.
Eliška málem košík upustila to snad ne!
Nedovolím to! O všechno se postarám.
Ale ona vám nebyla rodina…
Víte co? Byla poznali jsme se s Galinou před pěti lety a to je někdy víc než celý život s příbuznými. Nedovolím, aby byla pohřbena bez důstojnosti!
Pavel se usmál a přátelsky ji pohladil po rameni:
Teď jste mi připomněla Veroniku. Dejte pokoj s tím rozčilováním, já pomůžu taky.
Doma Elišku vítal Slávek:
Co se děje, Eliško? Vyměnil jsem tu žárovku a ten kohoutek zalíval na tulipány už taky! Tak neplač…
Nebudu usmála se v slzách.
Co v tom košíku?
Kočky.
Cože?
Když odklopila ručník, děti nadšeně pištěly, až musel Slávek pohrozit, aby nevyděsily koťata.
Zvířata se v domě zabydlela rychle. Vašek občas na zápraží nosil ulovené myši a o dům se staral. Ale někdy zmizel, vylezl na topol naproti bývalému bytu Galiny a tichými hlásky volal tu, co už mu neodpověděla. Sousedé věděli a nevadilo jim to.
Někdy na stromě zůstal chvíli, jindy celý večer; domů se vracel pozdě, a Eliška shovívavě brblala:
Noční ptáku, mám zítra práci!
A on, vděčný za pohlazení, obcházel spící dům, kontroloval děti a Slávka, nakonec se stočil v košíku vedle Fandiny a koťat.
S Galinou se rozloučilo hodně lidí. Elišku to překvapilo, ptala se Veroniky:
Kdo to je?
Její bývalí žáci. Učila na gymnáziu fyziku, pak dělala doučování na přijímačky. Byla vážená… dokud nezačala špatně vidět.
Vím…
Uplynulo devět, pak čtyřicet dní. Eliška v noci chodila otevírat kočkám a myslela jak je lidský život krátký, jak prudce utíká čas. Teď už věděla, proč bývá nervózní a proč jí je někdy špatně od žaludku byla těhotná. Tajila to i před Slávkem, ale srdce se jí rozjasňovalo novým štěstím.
Hladila Fandu a špitala jí do ucha:
Brzy budu zase mámou… mám strach. Moje koťata už jsou velká, tolik jsem zapomněla. Pomůžeš mi to zvládnout?
Fanda vrněla nahlas, že Vašek ihned přiběhl, a Eliška se musela usmát.
No jo! Kolik máme doma pomocníků! My to zvládneme!
V den, kdy chtěla novinu oznámit Slávkovi, zmizel Vašek na dva dny, což nebylo jeho zvykem. Eliška byla vážně zneklidněná, hledala ho i u Galinina bývalého domu. Ani Veronika, ani Pavel, kteří přes týden procházeli ulice, kocoura neviděli.
Eliško, lež si, přijde, až bude chtít! uklidňoval ji manžel.
Nemůžu usnout! Slíbil déšť zmokne, kdepak je…
To je kocour, ne? Mají své cesty! Když bude hlad, přijde.
Zavřu, už nikam nepustím! hněvala se, ale víc se bála.
Usnula v křesle. Vašek přišel až za noc, běhal kolem domu a křičel tak, že to musel slyšet celý Žižkov. Ale v noci byl lehký mráz, okna zavřená a v domě ticho. Jen Fanda najednou zpozorněla, přičichla, vyskočila a škrábla Elišku do nohy.
Au!
Eliška chvíli nechápala, co se děje, až uslyšela kocoura venku a pocítila slabý pach kouře.
Slávku! Děti! Hoří!
Běžela k dětskému pokoji společně s Fandou. Kočka je lehce kousla do ruky, děti se probudily. Eliška popadla nejmladšího, staršího postrčila k manželovi, nezapomněla ani na košík s koťaty.
Požárné přijeli rychle spíš sousedi je zavolali. Oheň byl jen v přístavku. Vašek ještě stačil vyvést Fandu a nakonec sedělo celé kočičí panstvo v objetí nové rodiny.
Máte štěstí, včas jste se probudili! chválili hasiči.
Eliška se tiskla ke kočce a šeptala:
Děkuji!
Slávek jí objal:
Ty jsi v pořádku?
Ano…
Určitě? položil jí ruku na břicho a Eliška vytřeštila oči.
Ty to víš!
No jasně! Máme dva… ne, už skoro tři děti! Myslela sis, že tě nepoznám? Ty tvoje nervy, to ti neprojde!
Slávku já mám strach…
Strašíš se zbytečně! Máš mě, děti, kočky, kupu pomocníků! Neboj, zvládneme to. A dům stojí dál!
Eliška předala kočku manželovi, děti dostaly koťátka, sama se zdržela ještě chvilku na zápraží. Vzhlédla k nebi.
Děkuji vám, paní Galino, za všechnu laskavost. Děkuji…
