Božena Nováková stála u okna a dívala se, jak mráz maluje na skle obrazce. Slibovali mínus třicet. Možná i víc.
Naslouchala.
Z dola hlasy. Pak křik:
– Do večera! Slyšíte?! Do večera ať je ten kocour pryč!
Pan domovník. Petr Novotný.
Božena odstoupila od okna, přehodila šátek a vyšla na chodbu. Sestoupila do prvního patra. Už tam stáli sousedi – někdo v bačkorách, někdo v rozepnuté bundě. Všichni mlčky hleděli na pana Novotného, který stál uprostřed chodby, rudý, rozzuřený, a ukazoval prstem do kouta.
Tam na radiátoru ležel stočený zrzavý kocour.
Hubený. S odřeným uchem. Třásl se.
– Tohle! – zařval domovník. – Tohle je váš příživník! Všude chlupy! Smrad! Já jsem zodpovědný za pořádek, a vy tady děláte útulek!
– Pane Novotný, – tiše řekla teta Zdeňka z třetího patra, – vždyť nikomu nevadí.
– Nevadí?! – Petr Novotný se otočil k ní tak prudce, že žena couvla. – A kdo si stěžoval, že jsou všude chlupy?! A kdo říkal, že má blechy?! Já si tady snad dělám blázny?!
Teta Zdeňka sklopila oči.
Božena Nováková zatnula ruce v pěst.
Chtěla něco říct. Chtěla. Ale hrdlo se jí sevřelo a slova uvízla uvnitř.
– Zkrátka, – utnul domovník, – do šesti večer – ať po něm není ani stopy. Neuklidíte ho sami – vyhodím ho ven. Jasný?
Podíval se na všechny. Nikdo neodpověděl.
– Jasný, říkám?!
– Jasný, – zabručel nějaký chlap.
Petr Novotný kývl, práskl dveřmi a odešel.
Sousedé se pomalu rozešli, povzdechujíce.
A kocour zůstal ležet na radiátoru – zrzavá koule, která ani netušila, že ji chtějí vyhodit do mrazu.
Božena Nováková vystoupala do svého čtvrtého patra. Zavřela dveře. Sedla si v kuchyni a zírala do zdi.
Večer bude mínus třicet.
Zmrzne.
Věděla to jistě.
Protože jednou v zimě našla pod vchodem vrabce – malého, zmrzlého, s křidélky přitisknutými k tělu. Přinesla ho domů, zahřívala, ale bylo pozdě. Příliš pozdě.
Božena vstala, přistoupila k oknu.
– Pane Bože, – vydechla tiše, – co mám dělat.
Božena si znovu sedla. Ruce se jí třásly.
Bála se. Bála se skandálu. Bála se, že Petr Novotný začne řvát. Že se sousedé odvrátí. Že ji nazvou bláznivou.
Ale nejvíc se bála představy, že zrzavá koule leží v závěji – ztuhlá, s otevřenýma očima.
Božena Nováková sešla dolů k večeru.
Kocour pořád ležel na radiátoru. Zvedl hlavu, když přišla. Podíval se – žlutýma, ostražitýma očima.
– Co tady děláš? – zamumlala. – Nemáš kam jít?
Kocour mlčel.
Božena natáhla ruku – pohladila ho po odřeném hřbetě. Trhl sebou, ale neodešel. Tiše zamňoukal.
Vrátila se nahoru.
V půl šesté se na chodbě znovu ozvaly hlasy. Božena vyhlédla do předsíně – pootevřela dveře, jen maličko.
Petr Novotný stál dole. Vedle něj dva chlapi z vedlejšího vchodu. Jeden držel pytel.
– Tady je, parazit, – řekl domovník a kývl na kocoura. – Vezměte ho.
Chlap s pytlem vykročil vpřed.
A tu – jako naschvál – vyšla z bytu sousedka Zdeňka. Uviděla to, zastavila se.
– Co děláte?
– Copak nevidíš? – odsekl Petr Novotný. – Uklízíme, jak jsme se domluvili.
– Pane Novotný, snad ne, – tiše řekla teta Zdeňka. – Třeba si ho někdo vezme.
– Kdo by si ho vzal?! – zařval. – Ty?! Nebo ti všichni, co tu bydlí a mlčí?! Ne! Zase to budu řešit já!
Teta Zdeňka odvrátila pohled.
– Přesně tak, – procedil domovník.
Božena stála nahoře a poslouchala. Srdce jí bušilo tak silně, že myslela, že vyskočí.
Dole chlap přehodil pytel přes kocoura. Ten zařval – divoce, zoufale. Drápal se. Ale stejně ho nacpali dovnitř a zavázali.
– A je to, – řekl Petr Novotný. – Nesmíte to ke smetišti. Když je chytrý, dostane se sám ven.
Chlapi nesli pytel ke vchodu.
Dveře práskly.
Božena pustila kliku. Ruce se jí třásly. Kolena se podlamovala.
Vrátila se do kuchyně. Sedla si. Zírala do zdi.
Ale za minutu – vstala.
Popadla kabát. Natáhla si kozačky. Přehodila šátek.
Vyběhla na schody.
Sestoupila dolů – tak rychle, že málem upadla na odbočce.
Rozrazila dveře vchodu.
Božena běžela ke smetišti.
Pytel ležel v závěji u popelnice.
Rozvázala ho. Ruce se jí třásly – uzel nešel.
Pytel se rozevřel.
– Žije, – vydechla Božena. – Žije, díky Bohu.
Zvedla kocoura – byl lehký, téměř bez tíže. Přitiskla ho k hrudi, zakryla polami kabátu.
Běžela zpátky.
V chodbě – znovu hlasy.
Petr Novotný stál u poštovních schránek. Kouřil. Uviděl ji – s kocourem v náručí – a tvář se mu zkřivila.
– Co to děláš?! – zařval.
Božena se zastavila. Popadla dech.
– Beru si ho k sobě, – řekla. Hlas se jí třásl, ale slova vyšla jasně.
– Kam si ho bereš?! – Petr Novotný k ní přistoupil. – Říkal jsem – ať není ani stopy!
– Říkal jste, ať není ve vchodu, – Božena zvedla bradu. – Tak si ho beru. Do bytu. K sobě.
– Zbláznila ses?! – strčil do ní prstem.
Božena vystoupala do čtvrtého patra.
Vešla do bytu. Zavřela dveře.
Sedla si na zem – rovnou v kabátě, v kozačkách.
Kocour ležel na jejích kolenou. Otevřel jedno oko – podíval se na ni.
– Hotovo, – zašeptala Božena. – Hotovo. Teď jsi doma.
Ruce se jí třásly. Po tvářích jí tekly slzy.
Ale uvnitř – poprvé po mnoha letech – bylo teplo a klid.
O týden později přišel Petr Novotný k Boženě.
Zaklepal na dveře – tiše, skoro nesměle.
Otevřela. Zarazila se.
– Vy? Co se stalo?
Stál na prahu – bez bundy, ve starém svetru.
– Mohl bych dál? – zeptal se.
Božena kývla. Pustila ho.
Petr Novotný vešel do kuchyně. Sedl si. Kocour seskočil z parapetu, očichal mu boty a odešel do pokoje.
– Čaj? – nabídla Božena.
– Nemusíte.
Chvíli mlčel. Pak si povzdechl.
– Nepřišel jsem se omlouvat, – Petr Novotný si znovu povzdechl. – Jen jsem vám chtěl říct, že jste udělala dobře.
Vstal. Šel ke dveřím.
– Pane Novotný, – zastavila ho Božena.
Otočil se.
– Přesto si dáte ten čaj?
Zaváhal. Pak kývl.
– Dám.
Seděli v kuchyni – pili čaj, mlčeli. Kocour vyskočil Boženě na klín. Zavrněl.
– Jak jste mu dala? – zeptal se domovník.
– Ryžík, – usmála se Božena. – Prostě Ryžík.
Petr Novotný kývl. Dopil čaj. Vstal.
– Tak já půjdu.
– Pane Novotný, – zavolala na něj Božena ještě jednou. – Kdybyste chtěl, stavte se. Na čaj.
Podíval se na ni. Usmál se.
– Stavím se.
Uběhl měsíc. Pak druhý.
Ryžík přibral. Srst se mu leskla. Ucho se zahojilo. Spával na parapetu – tam, kde ráno svítilo slunce.
Sousedé si zvykli. Teta Zdeňka občas nosila zbytky ryb. Irena – dávala mu zakysanou smetanu. Dokonce i chlap z pátého patra jednou přitáhl škrabadlo.
– Tohle, našel jsem u popelnic, – řekl. – Vypadá celé.
Božena Nováková přijímala dárky – a vždycky se divila.
Za oknem padal sníh. Mráz maloval na skle obrazce.
Ale v bytě bylo teplo.
A v srdci také.
Člověk se někdy musí rozhodnout, jestli bude poslouchat strach, nebo svědomí. Když se postaví za to, co je správné, i ten největší křikloun nakonec změkne. A někdy stačí jedna dobrá věc, aby se v celém domě rozhostilo teplo. To je ponaučení, které mi ten zrzavý kocour dal.
