DO PRÁZDNA HLEDÍCÍ OČI Když bylo Dimovi a Aničce devatenáct, vzali se. Nedokázali bez sebe žít ani dýchat – byla to bláznivá láska, kvůli které se jejich rodiče rozhodli rychle sepsat svatbu, jen aby snad nedošlo k něčemu “nepatřičnému”… Svatba byla velkolepá: nevěsta s panenkou na kapotě, hromada květin, ohňostroj, hostina, sál plný rozradostněných hostů a neustálé výkřiky: „Hoř, hoř, pusťte polibek!“ Rodiče Aničky na svatbu nijak nepřispěli – ledva zvládali zaplatit skromný nákup a trochu pití. Všechny náklady si vzala na starost ženichova maminka – paní Alexandra, které však všichni říkali Saša Alexandrovna a jednoduše Sana Sanovna. Ta Dímu od počátku odrazovala od vztahu s dívkou z takových poměrů a varovala ho českým příslovím: „Z jalovýho stromu sladký ovoce nesklidíš. Aby vaše láska netrvala kratší než vrabčí zobák…“ Dimova láska však byla silná a neochvějná. Zdálo se, že jim štěstí leží u nohou. Sana Sanovna a její muž mladým novomanželům věnovali byt: „Jen žijte a radujte se, děti!“ Z počátku bylo všechno klidné. Anička porodila dvě dcery – Táňu a Světlanu – a Dima rodinu miloval a byl na ni hrdý. Do pěti let se ale vše změnilo. Anička začala z domu záhadně mizet a když se vracela, táhnul z ní alkohol. Později Dímovi drze oznámila, že už ho nemiluje, že to byla jen poblázněnost, teď že má muže snů – a odchází, i když už má on tři děti. Dima zůstal sám, ponořený v mlze zklamání. Anička utekla se svým milencem do zapadlé vesnice – „S milým, i chýše rájem.“ Dcery zůstaly napospas osudu. Sana Sanovna je vzala k sobě a s mužem je rozmazlovali. Dima dlouho truchlil a pak zoufale vstoupil do podivné sekty, kde ho brzy oženili s ovdovělou Klárou se dvěma syny. Klára mu dcery připomínat zakazovala. Po sedmi letech se Anička objevila u Sany Sanovny s malou dcerou v náruči: „Nemohla bych tu chvíli zůstat? Muž mě bije a pije.“ Sana Sanovna ji sarkasticky přijala, ale ubytovala. Po měsíci Anička zmizela a dcerku nechala. Sana Sanovna se pak starala o tři vnučky, v domě panovala laskavost a klid. Roky běžely, babička i dědeček odešli na věčnost. Táňa zůstala bezdětná, Světa zvolila samotu, Máša v sedmnácti porodila a odstěhovala se k matce na venkov. Anička mezitím zůstala sama, společensky zatracovaná jako „ostuda vsi“. Dima nakonec utekl od Kláry i ze sekty a žil o samotě ve starém bytě po matce s třemi kočkami – a to bylo vše z té velké lásky… A přitom štěstí kdysi stálo za dveřmi Aničky a Dima…

DÍVÁM SE DO PRÁZDNOTY

Petr a Iva se vzali, když jim bylo devatenáct. Bez sebe nemohli žít ani dýchat. Byla to až bláznivá, vášnivá láska. Proto jejich rodiče neváhali a rychle zařídili svatbu, aby bylo vše, jak má být.

Ten den slavili okázale a na co se vzpomíná dodnes svatební panenka na kapotě žigulíka, lavina květin, ohňostroj, sál plný hostů, a volání Hoř, hoř!. Nic nechybělo.

Ivin rodiče si tloukli bídu s nouzí, a na Ivin velký den finančně přispět nemohli. Peníze jim sotva vystačily na prostou večeři a sem tam láhev rumu. Celou veselku proto zaplatila Petrův maminka. Jmenovala se Bronislava Nováková, ale všichni jí říkali Broňa. Sama Broňa synovi vnukla: Petře, zamysli se dobře, dívka s rodiči, co rádi pivo, není žádná výhra. Ale láska mladých byla jako divoká Vltava po deštích nikdo by ji nezastavil.

Petře, pamatuj z osiky pomeranč nevyroste. Láska je krásná, ale některé stíny rodiny jen tak nezmizí varovala Broňa.

Iva a Petr však věřili, že jejich štěstí je věčné, svět jim ležel u nohou, život je čekal otevřený jako letní nebe. Broňa s manželem jim na svatbu věnovali byt: Žijte a buďte šťastní, děti.

Zpočátku doma panovala pohoda. Narodily se dvě dcery, Tereza a Lenka. Petr byl na rodinu hrdý a moc je miloval. Jenže za pár let Iva začala podivně mizet z domova a vracela se s dechom plným alkoholu. Když se Petr dožadoval vysvětlení, Iva nejprve mlčela, potom mu bez okolků řekla, že ho nikdy opravdu nemilovala byla to jen poblázněná zamilovanost.

Teď konečně našla muže svých snů, a odchází k němu. Petr byl jako omámený, duši měl těžkou jak listopadové nebe. Cítil se zrazený ženou, kterou tolik miloval.

Iva utekla do malé zapadlé vesničky s novým milencem, který byl ženatý a měl tři dcery. Když je ti srdce drahé, je ráj i v křoví; s nemilovaným je tísno i v paláci, tvrdila známá česká pranostika, kterou Iva opakovala.

Děti zůstaly vlastně samy.

Broňa byla rázná, energická žena všude byla jako první a nikdy se nebála přiložit ruku k dílu. Dcery vzala k sobě a s manželem je rozmazlovali, jak jen mohli.

Petr, který se v bolesti dlouho trápil, nakonec pod tlakem okolností vstoupil do náboženské sekty doporučil mu to kamarád. Tam mu rychle našli nevěstu vdovu, Kláru, která měla dva syny. Brzy se s ní i podle pravidel sekty oženil. Na své dcery Petr skoro neměl čas. Klára měla pro něj vždy připravenou novou starost a když se zmínil o Tereze a Lence, odbyla ho: Mají přece mámu. Ty se starej o Otu a Viléma

Petr se podřizoval, i když Ivu nikdy v srdci nepřestal milovat.

O sedm let později jednou Broňu překvapila nečekaná návštěva před dveřmi stála Iva s malou čtyřletou dcerou. Broňa si ji podezřívavě prohlédla:

No teda, život tě sešlapal, Ivo. To je tvoje holka?

Ano, Markéta. Můžeme tu chvíli bydlet? špitla Iva.

Vyhodili tě? otázala se Broňa ostře.

Odešla jsem sama, už nemám sílu. Manžel pije a bije mě, stěžovala si.

To sis vybrala sama. Nikdo tě nenutil. A proč nejdeš za svými rodiči?

Stýskalo se mi po holkách. Chtěla jsem je vidět, doprosila se Iva obrany znalé Broňy.

Hele, najednou si vzpomněla, že má děti? Taková kukačka, Ivo, povytkla Broňa.

Zvonil zvonek a přišly Tereza a Lenka už v pubertě. Chladně si matku prohlížely. Věděly, že je to ona, ale v srdci necítily žádné pouto, jen hořkou bolest. Broňa často žehrala, že vnučky jsou sirotky zaživa.

Přesto je Broňa s manželem u sebe nechali i s Ivou a malou Markétou na ulici ji přeci neposlali.

Za měsíc ale Iva zmizela. Později vyšlo najevo, že se vrátila do vesnice ke svému sladkému trapiči. Markétu nechala Broňovi a jejímu muži. Najednou měli na krku tři vnučky, ale dům jim naplňovala láska, řád a důstojnost.

Čas je ale nemilosrdný. Broňa i její muž brzy zemřeli.

Tereza se provdala, ale děti neměla. Lenka zůstala sama, nikdy si nenašla nikoho. Markéta porodila v sedmnácti syna, kdo byl otcem, nikdo nevěděl, a odstěhovala se k matce na venkov.

Mládi uteklo bez rozloučení, stáří přišlo bez pozdravu. Iva zůstala sama. Její soužití skončilo, když si partnera kvůli nemoci odvezly jeho dcery do Prahy. Ty Ivě vyčetly, že otce přivedla na dno, a na rozloučenou jí řekly: Nestrkej nos do cizích záhonů!

Vesnické drby letěly mezi lidmi Iva byla známá jako hanebná alkoholička, o níž se nemluví slušně.

Petr nakonec utekl od Kláry, těžko se ale vymanil ze spárů sekty. Zůstal sám v Broňině bytě, přebíral se suchými rohlíky a spal v chladné posteli. Pořídil si tři kocoury, jen aby nadobro nezbláznil. Tohle byla jeho láska.

A přitom štěstí jednou stálo přede dveřmi Petra a Ivy…

Každý dostane svou šanci, ale ne každý pozná, kdy se mu štěstí nabízí. To, co nedržím v srdci a hýčkám láskou, mi život vezme a možná už nikdy nevrátí.

Rate article
DoN
DO PRÁZDNA HLEDÍCÍ OČI Když bylo Dimovi a Aničce devatenáct, vzali se. Nedokázali bez sebe žít ani dýchat – byla to bláznivá láska, kvůli které se jejich rodiče rozhodli rychle sepsat svatbu, jen aby snad nedošlo k něčemu “nepatřičnému”… Svatba byla velkolepá: nevěsta s panenkou na kapotě, hromada květin, ohňostroj, hostina, sál plný rozradostněných hostů a neustálé výkřiky: „Hoř, hoř, pusťte polibek!“ Rodiče Aničky na svatbu nijak nepřispěli – ledva zvládali zaplatit skromný nákup a trochu pití. Všechny náklady si vzala na starost ženichova maminka – paní Alexandra, které však všichni říkali Saša Alexandrovna a jednoduše Sana Sanovna. Ta Dímu od počátku odrazovala od vztahu s dívkou z takových poměrů a varovala ho českým příslovím: „Z jalovýho stromu sladký ovoce nesklidíš. Aby vaše láska netrvala kratší než vrabčí zobák…“ Dimova láska však byla silná a neochvějná. Zdálo se, že jim štěstí leží u nohou. Sana Sanovna a její muž mladým novomanželům věnovali byt: „Jen žijte a radujte se, děti!“ Z počátku bylo všechno klidné. Anička porodila dvě dcery – Táňu a Světlanu – a Dima rodinu miloval a byl na ni hrdý. Do pěti let se ale vše změnilo. Anička začala z domu záhadně mizet a když se vracela, táhnul z ní alkohol. Později Dímovi drze oznámila, že už ho nemiluje, že to byla jen poblázněnost, teď že má muže snů – a odchází, i když už má on tři děti. Dima zůstal sám, ponořený v mlze zklamání. Anička utekla se svým milencem do zapadlé vesnice – „S milým, i chýše rájem.“ Dcery zůstaly napospas osudu. Sana Sanovna je vzala k sobě a s mužem je rozmazlovali. Dima dlouho truchlil a pak zoufale vstoupil do podivné sekty, kde ho brzy oženili s ovdovělou Klárou se dvěma syny. Klára mu dcery připomínat zakazovala. Po sedmi letech se Anička objevila u Sany Sanovny s malou dcerou v náruči: „Nemohla bych tu chvíli zůstat? Muž mě bije a pije.“ Sana Sanovna ji sarkasticky přijala, ale ubytovala. Po měsíci Anička zmizela a dcerku nechala. Sana Sanovna se pak starala o tři vnučky, v domě panovala laskavost a klid. Roky běžely, babička i dědeček odešli na věčnost. Táňa zůstala bezdětná, Světa zvolila samotu, Máša v sedmnácti porodila a odstěhovala se k matce na venkov. Anička mezitím zůstala sama, společensky zatracovaná jako „ostuda vsi“. Dima nakonec utekl od Kláry i ze sekty a žil o samotě ve starém bytě po matce s třemi kočkami – a to bylo vše z té velké lásky… A přitom štěstí kdysi stálo za dveřmi Aničky a Dima…