K Rajónu
Jaroslav Novotný zastavil starou Škodu Favorit u večerky na rozcestí a motor nechal běžet. Tak to bylo lepší: lidé naskakovali rychle, sedli si, než stihla zima vtrhnout do vyhřátého interiéru, a on neztrácel tempo. Na palubní desce ležela čtverečkovaná sešitová kniha s jízdním řádem, u ní propiska a drobné v kelímku od jogurtu. Neříkal tomu práce, i když to práce byla: vozil lidi z vesnic za okresním městem, pro něž byl autobus moc drahý nebo se prostě nehodil.
Cestu znal téměř poslepu. Za mostkem vpravo díra nejlíp objet do protisměru, když nikdo nejede. U remízku nakloněná dopravní značka; v noci si ji člověk snadno splete s postavou. Před příjezdem k hranici města odbočka ke starému JZD, odkud bylo vždy cítit vlhko a ztuchlinu. A také obličeje pasažérů měl v oku. Někteří jeli jednou týdně, jiní denně. Někdo mlčel, někdo chtěl vyprávět všechno najednou jako by v autě byla lehčí duše.
Jaroslav se necítil být psychologem. Poslouchal, kýval, odpovídal krátce, jen když se ho zeptali. V jeho věku slova rychle unaví. Měl rád tu prostou jasnost: odvézt vysadit vrátit se. Přesto už dlouho vnímal, jak silnice lidi zvláštně otevírá, z řidiče dělá svědka. Svědka bez práva zasáhnout.
K vozu přišla žena ve světlé péřovce, kolem čtyřiceti, s taškou přes rameno. Viděl ji párkrát, jméno si neuložil.
K rajónu? zeptal se, aniž se úplně otočil, jen šikmým pohledem.
K rajónu, odpověděla a sedla si dozadu vpravo. Potřebuji k “Borovicím”.
Všiml si, s jakou opatrností zavřela dveře, jako by se bála prásknout. Tašku držela na klíně, pás zapnula hned. Takové se nehádají o cenu a neprosí jen kousek navíc.
Zatímco čekal na druhého pasažéra, automaticky opravil zrcátka, zašoupl kamerku na skle, co už třetí rok držela jen silou zvyku a ráda padala na hrbolech. V sešitu měl dnes dva zápisy, tohle byl první. Chtěl se vrátit na oběd; doma ho čekala voda od pumpy, koleno bolelo, když dlouho seděl.
Od večerky přišel muž. Vysoký, tmavá bunda, batoh na zádech. Šel rychle, jako by nestíhal, ale u auta náhle přibrzdil, podíval se dozadu oknem, na vteřinu ztuhl.
Jaroslav zachytil ten zvláštní vnitřní šum: ne strach, ne radost, spíš zpomalení, kdy mozek zvažuje, co dál.
K rajónu? zopakoval.
Ano, muž otevřel přední dveře a sedl si vedle. Do vesnice.
Nepřipoutal se hned. Nejdřív batoh na klín, pak, jako by teprve vzpomněl, sáhl po pásu a zacvakl.
První kilometry jeli mlčky. Žena vzadu civěla z okna, Jaroslav ji však viděl v zrcátku, jak občas stočí pohled k muži. Ten koukal před sebe, ruce nehybně na batohu, jako by jeho obsah mohl utéct.
Jaroslav pustil rádio potichu, ale po chvíli vypnul. Zvuk tam překážel; auto bylo i tak plné tichých myšlenek. Raději poslouchal motor, pneumatiky, vlastní dech.
Silnice dnes celkem jde, pronesl jen, aby udržel iluzi normálu.
Hm, odpověděl muž.
Jo, dodala žena vzadu, hlas však měla o poznání výš, než se na takové slovo hodí.
Jaroslav se přistihl, že nevnímá slova, ale prázdná místa mezi nimi. Pauza u muže byla delší, než by měla být u někoho, komu je vše jedno. U ženy měla tvar člověka, co pečlivě vybírá, co říct.
Za mostkem objel díru, jak měl ve zvyku. Auto poskočilo a žena víc sevřela tašku.
Často tudy jezdíte? ozvala se najednou, ne k Jaroslavovi, ale k muži.
Muž trochu natočil hlavu, ne úplně.
Pracovně. Občas.
A vy zaváhala, jako by chtěla použít jméno, ale ztichla. Už jste byl ve vesnici dávno?
Jaroslav pocítil, jak se v autě zvýšila teplota, ač topení běželo normálně. Neměl rád, když spolu cestující vedli rozhovory přímo před ním. Obzvlášť když ne na rovinu, ale podivně krouživě dotazy.
Dávno, muž pohlédl na cestu. Tam jsem vyrůstal.
Žena za ním pípla tichý výdech. Jaroslav v zrcátku viděl, jak sklopila oči, prsty sjela po zipu tašky, ale neotevřela ji.
Vzpomněl si na své pravidlo: neplést se. Jsou dospělí, vyznají se bez něj. Ale pravidlo bylo snadné, dokud v autě nesítila něco jako nadcházející bouřku, kdy už řidič není jen volant, ale zídka, která brání pohromě.
Za remízkem muž vytáhl telefon, podíval se, zase schoval. Jaroslav si všiml, že se mužovi chvějí prsty. Ne zimou v autě bylo teplo.
Kam přesně pojedete? zeptal se Jaroslav, aby rozhovor stočil zpět ke klidným břehům. Vesnice má několik zastávek.
Ke kulturnímu domu, řekl muž. Dokumenty.
Žena zvedla hlavu.
Ke kulturnímu domu? vyhrkla až příliš rychle.
Jo, muž se konečně otočil trochu víc a v ten profil Jaroslav zahlédl popraskanou tvář, oči, co už žily dost. Kvůli parcele.
Parcele? žena znovu a v jejím hlase už byl zádrhel, protivná dávka zdržované zlosti.
Muž zorničkami spočinul přímo na ní. V tom pohledu bylo poznání ne radostné. Spíš takové, jaké máte u fotky, již považujete za dávno zničenou.
Známe se? zeptal se.
Žena na chvilku zavřela oči.
Nepamatujete si mě, pronesla. To je v pořádku.
Jaroslav sevřel volant. Nechtěl být v srdci cizích křížovek, které se můžou zvrtnout ve cizí pohromy. Ale zastavit teď uprostřed trasy taky nemohl. Udržoval rychlost, koukal na protijedoucí auta a zároveň naslouchal každému slovu, protože někdy záleží, aby nepřeskočilo něco, co už se nedá smazat.
Řekněte, muž šeptl, teď už s hrubší linkou v hlase. My jsme někde
V nemocnici, řekla rychle žena. Okresní. Před deseti lety.
Muž se prudce otočil k oknu. Jaroslav zahlédl, jak mu cuklo v obličeji.
Tam jsem nebyl, zamumlal muž.
Byl jste, hlas ženy nepraskal, přesto každé její slovo zabolelo. Přišel jste. Jednou. Pak zmizel.
Jaroslav potlačil nutkání říct Klid. Neměl na to právo. Řidič, ne policista, ne příbuzný. A přesto měl odpovědnost za interiér.
Poslouchejte, muž začal znovu. Musíte si mě plést.
Ne, žena zavrtěla hlavou. Vaše jméno Kovář?
Jaroslav viděl, jak muž škubl. Ne moc, ale stačilo to.
Odkud to víte? vyhrkl.
Četla jsem to v papírech, žena tiše. Tenkrát. A teď taky.
Jaroslav pochopil, že to není náhoda. Ne svět je malý, spíš cosi tajemného. Žena věděla, kdo je. Muž ne, teď mu to začalo docházet.
Vzpomněl si, jak pár týdnů zpět řešili v hospodě nějaké převody, někdo chtěl svoje. Nebral to v potaz, měl svých starostí dost. Teď se slova sama vynořila.
Cesta se zvlnila někde lepený asfalt, trochu to kodrcalo, každý výdech rozhovoru se rozbíjel na útržky.
Nerozumím, promluvil muž pomaleji. Kdo jste?
Žena pohlédla do zrcátka, Jaroslav zachytil její pohled. Prosbu ne o pomoc, spíš, aby to vydržel.
Jsem Klára, řekla. Byla jsem tehdy sestra. Na dětském.
Muž polkl.
No a? zeptal se.
Přišel jste za chlapcem, Klára zůstala klidná, ale prsty na tašce už měla bílé. Za Tomášem. Podepsal jste vzdání se práv. A pak
Já nikdy nic takového nepodepsal, zaduněl muž.
Jaroslav v zrcátku viděl, jak křečovitě svírá pás. Sotva se držel, aby nevyskočil.
Podepsal, Klára trvala na svém. Držela jsem složku. Bylo tam vaše jméno. A adresa. Vesnice, Polní, dům
Dost! osopil se muž. To slovo, jako by i motor zaburácel hlasitěji.
Jaroslav věděl, že právě teď se přehoupnou za hranici. Pak už není důležité, kdo má pravdu, ale že v autě nastane zkáza a on bude tím, kdo dělá, že se nic neděje.
Vyhlédl si místo k zastavení už napřed, když zahlédl širší kraj u autobusové čekárny s promáčknutou stříškou. Tam mohl zajet bokem, nikomu nepřekážet.
Zastavím, řekl klidně. Tady je prostor.
Proč? muž otočil hlavu.
Protože mluvíte oba tak, že zapomínáte, že vezu živé lidi, odpověděl Jaroslav klidně, bez zloby. A sebe taky.
Zaparkoval, netípnul motor, aby hřál a umožnil odjet, kdyby bylo nutné. V autě bylo slyšet, jak relé topení tiše kliká.
Nevyhazuji vás, pronášel směrem před sebe. Ale jestli je ten rozhovor nutný, lepší debatovat v klidu. A ještě něco. Nejsem soudce. Jsem řidič. Musím vás dovézt živé.
Klára mlčela. Muž zíral na přístrojovou desku, jako by tam hledal odpověď.
Jaroslav obrátil hlavu k němu.
Jedna věc: vážně si tu nemocnici a podpis nevybavujete? Nebo nechcete vzpomínat?
Muž dlouze mlčel. Pak pomalu sundal ruce z batohu, jako by tím uvolnil něco hluboko v sobě.
Pamatuju si nemocnici, řekl tiše. Ale ne tohle. Měl jsem ženu. Rodila. Něco se pokazilo. Řekli mi, že dítě že to nepřežilo.
Klára prudce zalapala po dechu.
Řekli vám lež, prohlásila. Nevím kdo a proč. Byla jsem mladá, nikdo mi nic nevysvětlil. Jen jsem viděla papíry.
Muž zvedl pohled.
Chcete říct, že nedořekl.
Chci říct, že chlapec žil, Klára se stáhla do šeptu. Potom ho dali pryč. Vše bylo zvláštní, dokumentace taky. Snažila jsem se to řešit, ale prý ať se nepletu. Po roce jsem z nemocnice odešla.
Jaroslav seděl bez hnutí. Staré podráždění nad cizí bezohledností v něm znova zavanulo; jak snadno přetváří byla řeč něčí život. Ale hněv teď byl zbytečný.
Proč mi to říkáte? Zrovna teď? V autě?
Klára sklopila ruce.
Protože jste si zažádal o parcelu, řekla. Dům na Polní tam bydlí Tomáš. Má dvacet. Věří, že jste pro něj nikdo. Jenže když se objevíte na úřadě, spustí se to. Viděla jsem vaše jméno a pochopila, že můžete
Zničit? usmál se bez veselí muž. Já neměl ani tušení.
Nechtěla jsem, abyste ho potkal tak, jak to bývá na chodbě, před lidmi, s křikem. Jen upozornit. Aby bylo jasno.
Jaroslav v duchu vnímal, že právě tohle je setkání, které nemělo být. Ne proto, že se nesmí, ale protože bourá všechny pilíře. Ale stalo se jako díra za mostkem: víte o ní, můžete ji objet, silnice ale stejně vede kolem.
Muž dlouze hleděl na čelní sklo. Pak sotva slyšitelně:
Je v pořádku?
Klára kývla.
Dělá ve dřevovýrobě. Nepije. Šel do učení, ale nedokončil. Má tetičku Zdenku jako matku. Má ji rád.
Muž zavřel oči a promnul si tvář. Jaroslav zahlédl na jeho ruce bílý pruh po hodinkách zřejmě je nedávno sundal, aby mu nepřekážely.
Nemohu prostě přijít a říct: Ahoj, jsem tvůj otec, zabručel. Jestli je to vůbec pravda.
To po vás nechci, promluvila Klára. Jen prosím, neberte parcelu jen jako papír.
Jaroslav ucítil, že je čas vrátit jim možnost volby. Tlačit je nechtěl, držet už vůbec ne, jen ohraničit.
Podívejte, řekl. Do rajónu je to ještě tak čtyřicet minut. Tam si můžete dělat, co uznáte. Můžete se rozloučit, pobavit víc, vyměnit čísla. Jen v autě vás nevezmu, jestli začnete ničit jeden druhého. Platí?
Muž kývl, oči sklopené.
Klára kývla také.
Jaroslav sundal ruční brzdu a opatrně se vrátil zpět na silnici. Kola šustila po štěrku, pak zas po asfaltu. V autě zavládlo ticho, ale nebyla to prázdnota. Spíš to ticho, ve kterém každý zaslechne sám sebe.
Po pár kilometrech muž znovu vytáhl mobil.
Máte na něj číslo? zeptal se, bez otočení.
Klára váhala.
Mám, řekla. Ale nevím, jestli mám právo ho dát.
A já nejsem si jistý, zda mám právo na parcelu, odpověděl. Navrhuji něco: dáte mi číslo a já nejdřív napíšu. Bez jména. Zeptám se, zda se může sejít. Když řekne ne, stáhnu se.
Klára upřela pohled na ubíhající krajinu, jako by tam bylo snazší rozhodování. Nakonec vytáhla zápisník a propisku. Jaroslav vnímal, s jakou pečlivostí náhodně otevřela prázdnou stranu, napsala cifru, vytrhla opatrně stránku. Papírek svírala chvíli mezi prsty, hned ho nepodala.
Slibujete, že mu nepřijdete domů? zeptala se.
Slibuju, řekl.
Klára podala lístek dopředu. Muž ho vzal dvěma prsty, jako něco křehkého, a zastrčil do kapsy na zip, který pak hned zapnul.
Jaroslav se díval na cestu, ale uvnitř cítil, že se něco proměňuje. Vždy si myslel, že jeho úkol je jen dovézt. Ukázalo se ale, že někdy dovézt není o kilometrech jde o šanci pro lidi, aby nespáchali něco příliš impulzivního na dlouhé trase.
Na příjezdu do města se zařadili do proudu. Auta se sunula ke světlu, někdo nervózně troubil. Jaroslav držel odstup. Muž vedle zůstal napjatý, ramena jako lana. Klára vzadu sledovala výklady obchodů, hledala místo, kde zase bude jen obyčejnou, nezatíženou cizí pravdou.
Tady, prosím, ozvala se, když spatřila lékárnu na rohu.
Jaroslav zapnul blinkr, zastavil v zálivu. Klára otevřela dveře, před výstupem se ještě naklonila do předu.
Nevím, co z toho bude, řekla muži. Nechci mít vinu. Už mě nebaví mlčet.
Muž se na ni podíval.
Když se mýlíte, zničíte mi život, postěžoval si.
Jestli se nemýlím, už v něčem rozbitém žijete akorát jste to nevěděl, odpověděla Klára tiše. Odpusťte.
Vystoupila, zavřela dveře a zamířila k lékárně, aniž se ohlédla. Jaroslav počkal, až zmizí z dohledu, a rozjel se.
Ke kulturnímu domu, ozval se muž, jako by si připomínal cíl.
Vím, odvětil Jaroslav.
Propluli ještě pár ulic. U kultury Jaroslav zastavil u chodníku. Muž hned nevysedl. Zíral na své ruce, pak sáhl do kapsy pro papírek, otevřel ho, podíval se na čísla.
Co byste dělal vy? vyhrkl, aniž zvedl pohled.
Jaroslav neměl rád, když po něm v takových chvílích chtěli radu. Ticho ale bylo tentokrát projevem zbabělosti.
Myslím, řekl pomalu, že jestli tam půjdete jako pro papír, dostanete papír a ztratíte klid. Ale když tam půjdete jako člověk, co chce pochopit, třeba nic nedostanete hned. Ale zůstanete člověkem. Rozhodněte se sám.
Muž kývl. Zasunul lístek, zapnul kapsu. Pak přece jen otevřel dveře.
Děkuju, pronesl a vystoupil.
Jaroslav ho zrakem doprovodil. Muž šel ke vchodu ani rychle, ani loudavě, jako by se znovu učil chodit. U dveří se zastavil, nadechl hluboce a teprve vstoupil.
Jaroslav otočil auto a vracel se zpět k rozcestí. Sešit na palubce trochu sklouzl, napravil ho u semaforu. V hlavě pocit těžka, ne však beznaděje. Věděl, že zítra povede stejná trasa, znovu tváře, otázky, mlčení. A on zase řekne: K rajónu?
Jen už bude vědět, že někdy do auta nenastupují jen pasažéři. Občas se usadí i nerozluštěné roky něčího života. A jeho úkolem je dovézt je tak, aby lidem zůstal alespoň okamžik, kdy lze říct to hlavní ne na hrbolu, ne v letu.
