Dnes bych se s vámi ráda podělila o svůj příběh. Stala jsem se maminkou velmi mladá byla to spíše chyba a také chyběla mi podpora. Dnes je mé dcerce tři roky a přestože není jednoduché najít si příležitosti, naučila jsem se překonávat náročné chvíle. Jsou dny, kdy mám všeho už dost, protože veškerá odpovědnost za její pohodu spočívá jen na mně. Její otec se k ní nikdy nepostavil čelem, byl úplně nezodpovědný.
Teď, když to píšu, mám hlavu plnou starostí, protože v poslední době je všechno složitější a já nevím, jak dál. Psychicky mě to vyčerpává. Někdy mi chybí motivace, ale mám důvod pokračovat mou dceru. Chci jí dát lásku, kterou jsem sama od svých rodičů nedostala.
Můj táta mě opustil hned po mém narození. Maminka mi nikdy lásku neprojevovala, alespoň ne tak, abych si to pamatovala. Vždycky dávala přednost svým partnerům a dětem jejích partnerů. Když jsem potřebovala nové oblečení nebo boty, musela jsem si s tím poradit sama, protože prosit maminku nebylo řešení. Tvrdila, že peníze nejsou, ale na narozeniny dětí jejích partnerů se vždycky našly. Můj vlastní narozeninový den si mnohdy ani nevybavila.
Dívala jsem se, jak jim dává to nejlepší, a mlčela jsem, protože když jsem něco naznačila, byla jsem označena za nevděčnici. Pamatuji si, jak se mi rozpadly školní boty, protože jsem je nosila už druhým rokem. Lepila jsem je, aby nikdo nepoznal, že jsou roztrhané. Maminka si toho všimla, nic však neřekla. O tři dny později koupila nové boty dceři svého partnera, protože se jí ty staré už nelíbily.
Proplakala jsem mnoho nocí s otázkou, proč moje máma nechce mě, ale cizí děti ano. Až jednoho dne mi došlo, že mě vnímá jako přítěž. Rozhodla jsem se odejít. A jí to bylo jedno. Ani mě nehledala. Šla jsem vlastní cestou, byla těžká, často jsem strádala, ale nevzdala jsem to.
Za čtyři nebo pět let jsem se doslechla, že její partner ji opustil kvůli mladší ženě a jeho děti odešly bydlet k jejich biologické matce. Zůstala úplně sama. Bylo mi jí na chvilku líto, ale nevěděla jsem, jak bych jí mohla pomoct.
Občas uvažuji, že bych ji mohla kontaktovat a zjistit, jak se jí daří. Ale mám strach co když se na mě dívá pořád stejně odtažitě? Možná je lepší zůstat každá ve svém světě, bez zpráv o druhé.
Z mého příběhu jsem pochopila, že štěstí a jistotu musíme často hledat sami v sobě a že není ostudou začít znovu a vyjít ze začarovaného kruhu. Každý z nás má sílu být lepším rodičem, než jakého měl a dát svým dětem to, co jsme sami postrádali.
