Dnes ráno porodila osmnáctiletá dívka holčičku. Pak podala žádost, zavolala si taxíka a opustila porodnici, aniž by se ohlédla. Ale ani v nejdivočejších představách jí nenapadlo, co za překvápko tam na malou čeká…
Když jsme s manželem dorazili večer do nemocnice, sužováni už pořádnými kontrakcemi, srdce nám přetékala radostí a očekáváním našeho čtvrtého potomka. Už nyní byla naše rodina slušně početná u večeře jsme vypadali spíš jako menší sjezd.
Naši prostřední druhé a třetí dítě byli dvojčata. To bylo vážně překvapení! Nikdo v rodině dvojčata nikdy neměl. Od té doby jsme měli vlastní rodinný vtip: Co když zas budou dvojčata? Na další ultrazvuk jsme už šli s lehkou nervozitou a spoustou humoru. Lékařka nás, naštěstí nebo bohužel, uklidnila, že tentokrát šance na druhé dvojčata mizivá.
Tak se v časných ranních hodinách narodil ten náš čtvrtý nindža jeden kus, žádné kopie. Všechny obavy šly stranou a my se hrdě nastěhovali do samostatného pokoje, který manžel předem zaplatil pěkně v českých korunách.
Za pár hodin mi přinesli mrňouse na krmení. Do toho vešel primář s výrazem pohřebníka a povídá: Máme tu jeden problém…
To samé ráno porodila osmnáctiletá slečna jménem Tereza krásnou holčičku, ale hned napsala, že se dítěte vzdává, a fičela pryč taxíkem. Po porodu sotva chodila, ale trvala na tom, že tu nezůstane ani minutu navíc. Co naplat, museli jsme ji nechat jít.
Holčička byla zdravá a nádherná. Hlavou mi blesklo: Celou dobu jsi si přála dvojčata… Tak co, nevezmeš si tuhle holku k sobě navíc?
Můžeme napsat, že je to tvoje Ale nechci, aby skončila v dětském domově. K jakému životu by to malé vedlo? Srdce mi krvácí Ale je to, samozřejmě, protizákonné.
Oficiální adopce by sice šla začít hned, ale potáhne se to měsíce a stejně nemáš nic jisté. A zatím co, malá půjde do kojeneckého ústavu.
Je mi z toho smutno. Upřímně, tohle jsem nečekala. Znala jsem vrchní sestru Věru Slámovou, veselou a laskavou ženskou. Dokonce jsme si párkrát zašly i na kafe mimo nemocnici.
Možná právě proto mi nabídla tuhle hodně nelehkou možnost.
Mladá maminka si vybrala rychlý útěk z nemocnice hned po porodu;
Dítě zdravé, potřebuje péči a náruč;
Adopce po česku zdlouhavá a výsledek nejistý;
Vrchní sestra nabídla pomoc, protože jí to nebylo jedno.
Hlavní poučení? Takové příběhy nás nutí nezapomínat, jak křehké a složité jsou lidské osudy kolem příchodu nového života na svět.
Na konec narození dítěte je vždycky událost protkaná nadějemi i strachy. Někdy cesty života vážou na uzel, s jakým nepočítáme, a právě tehdy je třeba toho nejvíc lidského pochopení navzájem. Tohle vyprávění vás donutí zamyslet se, jak je lidskost někdy vlastně ta největší výhra.
