Je mi dnes třiatřicet, ale pořád se ještě se studem červenám, když si vzpomenu, co jsem vyvedla v osmnácti, těsně před devatenáctinami.
Studovala jsem na univerzitě a měla jsem pohodlný život.
Nebyli jsme žádní boháči, ale ani nám nic nechybělo.
Máma učila matematiku na gymplu, táta byl zubař.
U nás doma vždycky panoval pořádek, jistota a lednice byla plná.
Dokonce jsme měli paní na úklid, takže moje jediná povinnost byla, abych si udržovala pořádek na pokoji a měla dobré známky.
Od mala mi všichni říkali, že moje práce je jen učit se a hlavně nedělat maléry.
Na vejšce jsem měla už přes rok přítele.
Tišší kluk, ze stejného prostředí, taky studoval, byl slušný a rodiče ho měli v oblibě.
Chodili jsme do kina, na zmrzlinu, procházeli se v parku.
Žádná divočina, žádné drama, všechno předvídatelné jako jízdní řád Českých drah.
V té době jsem ještě netušila, že stabilita je vlastně výsada.
Jednou jsem na mejdanu u spolužačky poznala toho druhého.
Přijel na motorce, oblečení měl jak z blešáku, hlasitý, smál se od ucha k uchu, nestudoval, byl mechanik v autoservisu.
Z té večera mi začal psát, čekal na mě před univerzitou a chrlil hlášky ve stylu jsi moc hezká, než abys chodila s nudnými typy.
Začala jsem s ním tajně randit.
Lhala jsem příteli, rodičům i kamarádkám.
S mechanikem to byl samý adrenalin vyjížďky na motorce, pivo v nonstopu za rohem, hlasitá hudba, útěky před sousedy.
Připadala jsem si živá, jiná, skoro jako rebelka v českém stylu.
Po pár měsících najednou navrhl, ať spolu začneme bydlet.
Nedokázala jsem se rozejít s hodným klukem, protože jsem k tomu neměla odvahu, ale stejně jsem kývla a rozhodla se odejít.
Jednoho večera jsem potají naházela pár věcí do tašky, doma nechala lístek a zmizela.
Šla jsem rovnou do jeho baráku, kde bydlel s rodiči.
A tady se otevřelo okénko do reality.
Baráček malý, všude nepořádek, dusno jak ve vlaku bez klimatizace.
Najednou už jsem nevstávala kvůli škole, ale abych uvařila snídani, zametla, vytírala podlahu, drhla koupelnu a prala ručně ponožky.
Vařit jsem uměla akorát rýži a kuře na jakýkoliv způsob.
Maminka mu mě měřila ledovým pohledem pokaždé, když byl oběd příliš jednoduchý.
Táta brblal pořád na všechno.
Plakala jsem v koupelně, protože jsem si připadala jak páté kolo u vozu.
Své studia jsem pověsila na hřebík – na tramvajenku už nebylo a na učení taky ne.
On se měnil taky.
V dílně pil pivo denně s výmluvou na žízeň po práci, o víkendech mizel s kámošema.
Vracíval se namol, hádal se, vřískal, že barák není vyleštěný a že neumím být pořádná ženská.
Pranýřoval mě, jak jsem rozmazlená a že jsem díky svým rodičům vlastně neschopná.
Cítila jsem se jako v pasti.
Peníze nula, škola v nedohlednu, kam jít taky ne.
Dny ubíhaly a já vzpomínala na svůj starý život.
Čistý pokojík, pohodlná postel, skripta na stole, máma co kontrolovala, jestli jsem večeřela, táta, co mě vozil do školy.
Připomínal se mi i ten hodný kluk jak byl potichu, jak se staral.
Hlavou mi létalo, jak jsem mohla tohle všechno pustit k vodě.
Až jednoho dne přišlo velký rozhodnutí.
Nikomu jsem neřekla půl slova.
Poslali mě na nákup do levného Alberta třicet minut pěšky.
Věděli, že mi to vždycky trvá věčnost.
Vyšla jsem s prázdnou taškou, přešla jsem dvě ulice, a místo do sámošky jsem naskočila do autobusu směrem k rodičům.
Celou cestu jsem byla nervózní jak maturant před zkouškou.
U dveří otevřela máma.
Stála chvíli v němém šoku, pak se rozplakala.
Já taky.
Bylo to skoro deset měsíců, co o mě nevěděli ani slovo.
Táta vyšel z pokoje, beze slova mě objal.
Tu noc jsem spala v posteli, která voněla bezpečím, v tichu, bez řevu, bez strachu.
Už jsem toho hodného kluka nikdy nedostala zpátky.
Ten mezitím žil svůj život.
Ale zpět jsem měla rodiče.
Zase jsem mohla na univerzitu.
Zase jsem se vrátila ke studiu.
A přišla jsem na jednu věc, kterou bylo těžké si přiznat: nebyla jsem předtím nešťastná.
Můj život nebyl nudný.
Byl stabilní.
Já byla ta, která neuměla ocenit, co má, dokud nepoznala, jaké je to nemít vůbec nic.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
