Upřímně řečeno, jsem na svou mámu Hanu naštvaný. Když si táta našel jinou, máma hrdě odešla – vůbec nebránila naše zájmy. Podle mě měla po jeho zradě žádat byt a peníze, ale my jsme skončili v ubytovně, v příšerných podmínkách. Někdy jsme museli prosit sousedy o brambory, protože nebylo co jíst.
Máma měla celý život příliš měkkou povahu. Vždycky všem ustupovala, nikdy se nebránila. Když mi bylo dvanáct, zemřela babička a teta Marta si vzala její dům – máma ani neprotestovala, i když jsme neměli kde bydlet.
V patnácti jsem rád utekl z domova a šel studovat průmyslovku do Ostravy. Pak jsem se dostal na Univerzitu Karlovu a ve druháku spolu se spolužákem otevřel servis na opravy počítačů. Měli jsme štěstí, byli jsme první. Už je to deset let – máme dvě dílny a tři obchody. I když jsme s manželkou Vlastou bydleli v pronájmu, nejdřív jsem koupil byt mámě. Vlasta se strašně urazila.
„Jak to můžeš udělat? Tvoje máma měla celý život na to, aby si vydělala na byt.”
„Ona není taková, neměla ani na boty.”
„A to je náš problém?”
„Asi ne, ale je to moje máma.”
Časem jsem koupil malý domek. Narodily se dvě děti. Život se srovnal. Mámu jsem pořád podporoval. Dokonce jsem jí zřídil kartu, kam jsem každý měsíc posílal pět tisíc korun.
Jednou jsem si všiml, že peníze mizí strašně rychle. Přijel jsem k mámě a viděl, že nemá vůbec co jíst.
„Kde jsou peníze? Na co jsi je utratila?”
„Víš, jaké jsou ceny. A léky, složenky.”
Nevěřil jsem jí. Rozhodl jsem se ji sledovat. Když jsem příště poslal peníze, máma je hned vybrala. Jel jsem k ní zkontrolovat, co koupila – ale lednička zela prázdnotou, jako by do ní někdo nasál světlo.
„Mami, co jsi koupila?”
„Synu, je to složitý. Vítek, sestřin syn, má problémy, Marta si pořád stěžuje a prosí o pomoc. Já nemůžu odmítnout.”
„Mami, oni tě využívají! Vítek mi sám říkal, že staví dům. Nechci být jeho sponzor, když ty nemáš co jíst.”
Rozzuřený jsem přijel domů a vše řekl Vlastě. Ta poradila: „Už jsi pro mámu udělal dost. Už jí nedávej ani korunu. Když bude potřebovat, kup jídlo a léky a přivez jí.”
Druhý den jsem mámě kartu vzal. Urazila se, řekla, že mám peněz dost a že rodině se neodmítá. Já s tím nesouhlasím.
Myslíte, že jsem jednal správně, nebo ne?
