Když mám sedmnáct, můj otec odešel. Maminka tvrdě pracuje ve dvou zaměstnáních a nepřináší domů moc peněz. Šetříme, kde se dá. Ovoce nebo sladkosti máme jen o Vánocích. Nemám odvahu mamce o cokoliv žádat. Snažím se vydělat na své potřeby sama. Mám mladší sestru, a společně s maminkou se snažíme, aby se nikdy necítila méněcenná.
Bohužel smrt otce nebyla koncem starostí v naší rodině. Maminka skončila v nemocnici s mozkovou příhodou a od té doby nemůže chodit. Dostává invalidní důchod, ale peníze nestačí. Není to jednoduché, ale věřím, že všechno bude lepší.
Musela jsem přerušit gymnázium, protože teď jsem jediným živitelem celé rodiny. Péče o nemocnou maminku a sestru je opravdu náročná. Spoustu lidí mi nabízelo pomoc, ale já vždy odmítla. Před nemocí byla maminka velmi laskavou a upřímnou osobou, jenže po mozkové příhodě se hodně změnila.
Nejprve si stěžuje na svůj nešťastný osud, pak na sestru, a nakonec na mě. Vaříme špatně, uklízíme nedůkladně nebo utrácíme příliš mnoho korun za své potřeby.
Snažím se její řeči ignorovat. Je nemocná, a chápu ji, ale stejně mě mrzí tenhle postoj. Dělám pro ni vše možné, a ona mé snahy vůbec neocení. Kamarádi mě často přesvědčovali, abych najala mamince pečovatelku a změnila práci, protože za lepší peníze bych mohla zajistit víc. Ale tak bych se nemohla o maminku starat sama má dvě dcery, ne nějakou cizí pečovatelku, to nemůžu dopustit.
Stížnosti maminky narůstají. Vyčítá nám každou koupenou věc, i když na všem skutečně šetříme.
Dlouho jsem mlčela a byla trpělivá, ale jedna událost změnila můj pohled na maminku natrvalo.
Onemocněla jsem. Hlava mě hrozně bolela, měla jsem horečku i kašel. Celou noc jsem nespala a ráno jsem se rozhodla jít k lékaři. Moje sestra uviděla, jak na tom jsem, rychle se připravila do školy, objala mě a poprosila, abych návštěvu doktora neodkládala. Maminka však řekla jako vždy, že žádné léčení nepotřebuji mladá těla si poradí sama. Ona je na tom mnohem hůř a potřebuje víc peněz. Peníze utratím za vyšetření a bude to jen obyčejná chřipka. Vyčítala mi, že se o ni nestarám a chci, aby zemřela.
Poslouchala jsem to a tiše plakala. Upřímně, už nemám sílu. Pro maminku jsem se vzdala studia a šla do těžké práce, i když jsem měla jiné možnosti. Asi jsem byla tak vyčerpaná, že jsem na ni zvýšila hlas a řekla jí všechno, co si skutečně myslím.
Vyšetření ukázalo zápal plic. Lékař trval na hospitalizaci, ale to pro mě nebylo možné. Nemohla jsem nechat sestru jen s nemocnou maminkou. Koupila jsem nutné léky a odešla k mé kamarádce, Monice.
Monika mě pustila dovnitř. Vyhubovala mi, že se toulám po městě Brně, místo abych raději odpočívala doma pod peřinou. Dlouho jsme spolu mluvily. Vyprávěla jsem jí o mamince a poprosila ji, aby mi pomohla najít pečovatelku. Potřebovala jsem i místo, kde bych mohla bydlet. Doma už to pro mě nebylo.
Monika mi nabídla, abych zůstala u ní a mezitím skočila domů pro potřebné věci.
Doma na mě čekala maminka, která začala křičet hned, jak jsem otevřela dveře. Nezajímalo ji, jak se cítím, opět počítala peníze. Nakrmila jsem ji a šla si do svého pokoje odpočinout. Už tu nebudu zůstávat.
Kamarádka rychle splnila mé prosby našla pečovatelku a nabídla mi bydlení u sebe. Změnila jsem práci a už maminku nenavštěvuji. Možná působím jako nevděčná dcera, ale dala jsem jí vše, co jsem mohla, bez jediné poděkování. Mělo to vůbec smysl? Všechno mám ještě před sebou.
Každý měsíc posílám peníze mamince i na zaplacení pečovatelky, dávám víc než je třeba. Petra, žena, která maminku opečuje, mi řekla, že si nás už moc nepamatuje. Nepřeje nám k narozeninám, i když já a sestra vždy přání posíláme. Ale to není nejdůležitější. Našla jsem si lepší práci a brzy se s sestrou odstěhujeme do pronajatého bytu. Sestra mě podporuje a říká: O rodiče je třeba se starat, ale ne tehdy, když tě pomalu ničí.Přišel čas, kdy jsme se se sestrou poprvé v životě zhluboka nadechly a rozhodly, že budeme žít pro sebe. Ve svém malém bytě jsme poprvé bez strachu snědly čokoládu jen tak uprostřed týdne. Povídaly jsme si dlouho do noci, smály se, snily o budoucnosti, kterou jsme si chtěly samy vytvořit. Ne všechno bylo snadné každý večer ve mně doznívala tíha minulosti, obava z osamělosti, občas výčitka, jestli jsme neudělaly chybu. Ale vždy když mi sestra v noci potichu řekla: Teď jsme konečně volné, pocítila jsem, že jsme udělaly správný krok.
Maminka dál žila svůj život, v němž se její dcery staly vzdálenou vzpomínkou. Ale nás čekal ten pravý začátek. Každý nový den byl důkazem, že i když někdy musíte opustit, abyste zachránili sami sebe, přesto můžete žít s láskou v srdci pro ty, kteří vás podporují.
A tak jsme vyrazily do světa. S odvahou, kterou nám dala těžká zkušenost, a s touhou, která se v nás rodila celé roky. Už nebyla důvod žít jen pro jiné. Tentokrát jsme žily pro sebe, pro svůj sen, pro přátelství i pro budoucnost. Možná jsme se staly nevděčnými dcerami, ale ve skutečnosti jsme se staly šťastnými sestrami. A to bylo mnohem víc.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
